Britská Kolumbie je nádhernou divokou zemí nabízející nepřeberné množství lákadel pro příznivce snad všech outdoorových sportů. Onehdy jsme se rozhodli, že by nebylo od věci vyzkoušet si také sjet některou z místních divokých řek.

Má přítelkyně Jana nechtěla však o ničem takovém ani slyšet. Nepřesvědčila jí ani má argumentace, že již máme důkladnou průpravu z několikerého splutí letní Vltavy i ostatních československých řek. Když jsem pak jednoho dne dovezl domů kanoi zakoupenou z druhé ruky, odletěla raději na několik dní zpět do ČR.

Posádku jsem tedy hravě doplnil z řad českých kamarádů ve Vancouveru a svolil jsem, že vezmu i své dva německé spolubydlící.

Volba řeky byla jasná. Lillooet River protékající indiánským krajem mezi vysokými horskými velikány s ledovcovými čepicemi nás okouzlila již na první pohled. Navíc je to řeka na kanadské poměry „za rohem“, dostáváme se k ní již po čtyřech hodinách a ujetí dvou set kilometrů.

Po cestě se ještě stavujeme v informačním centru, kde nám náš zamýšlený plán dost rázně rozmlouvají. Z vlastní zkušenosti ale víme, jak jsou ti Kanaďani ze všeho vyplašení, tak celou výpravu povzbuzuju, že to nebude tak špatné.

Posledních třicet kilometrů jedeme po dost špatné lesní cestě a již řádně vyklepaní dojíždíme k výchozímu bodu u mostu přes jezero Lillooet Lake.
Je nás sedm lidí na tři lodě, tzn., že jeden člověk bude souběžně s námi posunovat auto a prostřídáme se. Pítrovi se moc nechce pádlovat po stojaté vodě jezera, tak se domlouváme, že první bude řídit on a počká na nás níže na řece.

Spouštíme lodě na klidnou hladinu a vyrážíme plni elánu k spodnímu konci jezera. Je nádherně, sluníčko barví vodní hladinu do světle modra a kolkolem nás se tyčí špičaté hory se zasněženými vrcholky. Úplná idylka.
Měl jsem trochu strach z těch Němců, ale vypadají jak dva staří zkušení indiáni a loď zvládají ukázkově.

Postupně nám však úsměvy tuhnou na rtech. Už zdálky totiž slyšíme a vidíme, jak se vody našeho poklidného jezera mění v běsnící divokou řeku.

Při pohledu na tuhle šílenou vodu dostáváme strach a vážně uvažujeme, jestli do toho vůbec jít. Po tom, co jsme celou tu štreku odřídili a odpádlovali až sem, se nám to ale nechce jen tak vzdát.

Odvahu nám dodávají Němci, kteří se nabídli, že prý klidně pojedou první. Skáčou do lodi a vrhají se střemhlav do peřejí.

Říkám si, že jsou asi fakt zkušení, nejenže se nebojí, ale ani si neklekli a jedou to normálně vsedě. Pěkně to s nimi houpe a na rychlé vodě se nám brzy ztrácejí z dohledu.

Vyrážíme tedy za nimi a docela mne překvapuje, když po chvíli vidím své Německé kamarády zuřivě gestikulující na břehu. V běsnící vodě ke mně jen matně doléhá jejich úpěnlivé volání:
„Achtung achtung, our canoe is gone!!“

A sakra!

Hrkne ve mně a okamžitě se snažíme s naší kanoí zastavit. Proud je ale vážně silný a shledáváme, že zastavit není vůbec jednoduchý úkol. Daří se nám to až o pěkný kus níže po proudu.

Dostat se po souši k těm dvěma není o nic snazší, neboť porost na břehu tvoří vysoké jednolité křoví. Naši němečtí kamarádi jsou oba durch mokří a klepou se částečně zimou a částečně z šoku. Zůstalo jim jen jedno pádlo, jinak jim vše uplavalo a po lodi ani památky.
S hrůzou ve tvářích nám líčí, jak se snažili převrácenou loď udržet. Pak shledali, že v ledové vodě již dlouho nevydrží a museli ji tedy opustit a zachránit holé životy.

Uvědomuju si, do jaké situace jsme se během těch pár chvil dostali. Němci nejsou staří zkušení vodáci, ale důvěřivé děti, které se nechaly nakazit mým nadšením.
Dál s námi nemůžou jet, protože kdyby nás bylo na našich dvou lodích víc, zatížené by šly také hned dnu. Oni sami už na jízdu kanoí nemají ani pomyšlení takže jsou to oni dva, kteří musí pěšky zpět k autu.

Počítal jsem s tím, že se nám může něco přihodit, ale naše „záchranná“ lesní cesta je na druhém břehu a nepočítal jsem už s tím, že dostat se na druhou stranu může být i nemožné.

Konec srandy!

Znamená to, že Marcela s Dirkem čeká několika-kilometrová pouť v tom neprostupném pralese plném medvědů zpět k mostu, kde máme auto. Předávám jim svůj záchranný baťoh, kde je nůž, sirky, baterka a nezbytné „antimedvědí“ pepřové spreje. Ti dva nemají žádné zkušenosti s pohybem a orientací v divoké horské krajině, mobilní signál tady samozřejmě není a k civilizaci je to 50 km vzdušnou čarou.

Vím, že je to blbé, ale jiné řešení nás nenapadá. Vysvětluju jim podrobně, jak se k mostu dostanou, a loučíme se.
Domlouváme se, že výlet zde končí a jedinou možností jak ho ukončit, je dostat se se zbývajícími dvěma loděmi na protější břeh a vytáhnout je k naší lesní cestě.

To se ale ukazuje jako nelehký úkol, řeka je široká, rychlá a k smrti ledová. Převrhnout se někde uprostřed šířky by asi znamenalo konec, protože bychom dřív ztuhli než bychom doplavali ke břehu. Raději sem ani nebudu psát, že nemáme vesty.

Cítíme, že naše loď pluje naprosto na hraně svých možností a že bez nadsázky bojujeme o holý život. Vysoká hladina adrenalinu nás s Davidem vede k nevšedním výkonům, daří se nám vyvarovat se všech chyb a otevřenou kanoi mezi metrovými vlnami kormidlujeme chirurgicky přesně. Každá sebemenší chybička by byla osudná.

Řeka si s námi hraje a zabírá nám to ještě dalších pár kilometrů, než se nám daří přirazit k protějšímu břehu. Druhá kanoe Ondry s Verčou k nám už doplouvá úplně zatopená vodou a ke slovu se dostává házecí pytlík s lanem.

Po krkolomné záchranné akci konečně staneme všichni čtyři na břehu i s oběma kanoemi. Všichni jsme durch a jektáme zubama. Ondra má asi polámané prsty, od toho lana.

Očekávám, že jako velitel výpravy, si to teď pěkně vyžeru, ale všichni to nesou až neuvěřitelně statečně a snaží se naši situaci zklidnit nuceným humorem.

Fakt je ten, že jsme naprostí pitomci a jen o vlásek jsme unikli nejhoršímu.

K naší lesní cestě je to ještě asi kilometr naprosto neprostupným terénem plným čerstvých medvědích hovínek a močálů. Jsme už pěkně vyřízení, ale děláme, že je to dobré a prodíráme se s loděmi kousek po kousku dál.

Konečně staneme na cestě, mokří, špinaví a rozedraní od křoví. Tahle zapadlá lesní cesta je malým dotekem civilizace, který pro nás však představuje velkou úlevu.

Na nic nečekám, beru nohy na ramena a snažím se co nejrychleji dostat několik kilometrů níž po cestě, kde čeká Pítr .
Chudák počítal s tím, že bude čekat jednu, maximálně dvě hodiny, teď už to ale bude takových sedm hodin. Musí mu být jasné, že máme problém.

Na domluveném místě u řeky nacházím zaparkované auto, ale dnešní horor nekončí, po Pítrovi nikde ani památky!
Hlavou se mi honí nejčernější myšlenky. Plavala kolem něj naše ztracená kanoe, skočil pro ni a utopil se v rozbouřené řece. Nebo ho sežral medvěd?

Je mi zle, ráno nás bylo sedm, pak šest, potom čtyři. Teď mám rozházenou celou výpravu v divokých horách. Pochybuju, že se můžeme všichni najít.
Běhám lesem kolem řeky sem a tam a zoufale volám Pítra z plných plic až do úplné ztráty hlasu. Neměl důvod chodit pryč od auta a není tady, něco se mu muselo stát.

Jsem už unavený, mám po tom všem nervy na dranc a smiřuju se s tím, že Pítr umřel. Stejný osud asi potká i mé německé kamarády, ztracené někde v horách.

Začíná se smrákat. Je mi hrozně, bezradně stojím u zamčeného auta a už nevím, co si mám počít.

V tom se najednou houštiny rozevírají a kde se vzal, tu se vzal Pítr živ a zdráv.
Běhal jsem kolem něj a řval, on si zatím dřímal u bouřící vody a přes ten kravál mně neslyšel. Uf, ulevilo se mi jako nikdy!

Od této chvíle již se situace otáčí a naše roztroušená výprava se pomalu dává dohromady. Jedem zpátky k lodím a odtud nahoru údolím k prvnímu autu.
Jsem nesmírně šťastný, když se shledáváme i s německou částí, Marcelem s Dirkem.

Vykládají nám, že místo, kde jsme se rozdělili, bylo odříznuto jiným, neméně rozvodněným přítokem. Drali se zoufale houštím po i proti proudu ve snaze najít nějakou cestu, ale beznadějně. Věděli, že nikdo, ani my, nevíme přesně jejich polohu a nikdo by je tam nemusel nikdy najít. Zbývalo jim jen jediné – dobrovolně skočit do rozbouřené vody a doufat, že je to vyplivne na druhém břehu dřív, než v té ledárně zmrznou.

Jsou na pokraji zhroucení, špinaví a mokří ale zvládli to. Jen díky ohromnému štěstí to všecko skončilo pouze ztracenou kanoi za tisíc dolarů.



Je krásný slunný den a my po klidné stříbřité hladině jezera Lillooet Lake doplouváme k jeho spodnímu konci. Dramatické vzpomínky na náš dávný neúspěch zaháníme vtipkováním. Postupně nám však tuhne úsměv na rtech, když k nám již z dálky doléhá běsnící řev rozvodněné řeky vytékající z našeho romantického jezera.

Ještě že tentokrát máme perfektní vybavení, nafukovací „nepotopitelné“ lodě, neoprény, helmy, vesty… Dokonce i má přítelkyně Jana si nyní nenechala tento zážitek ujít a jede semnou. Dobře připraveným se nám nemůže nic stát a důvěřivě se tedy necháváme vtáhnout silným proudem řeky.

Lillooet River je opět ve formě. Voda má ohromnou energii a shledáváme ji „jakousi divnou“. I tak si ale jízdu ohromně užíváme. Dojeli jsme dál než minule a už jsme si mysleli, že tu potvoru konečně pokoříme.

Pak to ale přišlo. Ne, že by nás ta ohromná peřej převrátila, ona nás prostě schramstla a rozmetala na kousky. Ze tří plně naložených lodí ztroskotaly naštěstí jen dvě, takže ta přeživší zachraňuje, co se dá.
Ten živel nás vláčí ještě pěkný kus cesty, než se nám konečně podaří dát vše dohromady a vyškrábat se na břeh. Jako zázrakem jsme ztratili jen pár drobností.

Pěkně nám všem zase dala co pro to. Třeseme se zlomení na břehu, ani ne tak moc zimou, jako hrůzou z toho, jak si s námi ta vodní masa hrála. Jana je na pokraji zhroucení, má regulérní šok a prohlašuje, že s divokou vodou je konec.

Domlouváme se, že výlet zde předčasně končí…

Lillooet, však já ti dám, ty mrcho!
Příště do třetice už se to musí podařit!(?)

Záznam z našeho druhého pokusu lze nalézt zde:
www.youtube.com/watch?v=btd1r00_7bI