„16. dubna 1943 jsem byl donucen přerušit své laboratorní práce zhruba v polovině odpoledne a odejít domů, protože jsem pociťoval neobvyklý neklid provázený mírnou závratí. Doma jsem si lehl a upadl do nepříjemného stavu podobnému intoxikaci, projevujícím se extrémně podnětnou představivostí.

Když jsem zavřel oči (denní světlo bylo velmi nepříjemně ostré a jasné), ocitl jsem se ve stavu podobnému snění, projevujícím se nepřetržitým tokem představ fantastických výjevů, zobrazujících se s neobyčejnou intenzitou a projevujících se kaleidoskopickou hrou barev. Po dvou hodinách tento stav zmizel. Celkem vzato se jednalo o pozoruhodný zážitek s rychlým počátkem a velmi neočekávaným průběhem. Zdá se, že byl způsoben nějakými vnějšími toxickými vlivy a dávám je do spojení s látkou, se kterou jsem pracoval, tartrátem diethylamidu kyseliny lysergové.“

Pro zmíněný diethylamid se později ustálil název LSD, které popsaným příběhem objevil Albert Hofmann v laboratoři firmy Sandoz. V té době byl nejsilnějším známým halucinogenem meskalin (slovo „psychedelický“ poprvé použil až v roce 1956 britský psychiatr Humphry Osmond). Pro vyvolání psychedelického účinku meskalinu musí člověk požít přibližně třetinu gramu. LSD je oproti meskalinu asi čtyřtisíckrát silnější. Jediná kapka na kůži (milióntina gramu, 20–50 mikrogramů) stačila u Hofmanna na lehký trip trvající dvě hodiny. Kdyby LSD bylo jen tisíckrát silnější než meskalin, Hofmann by pravděpodobně jeho psychický účinek nepocítil. Ale on jej cítil! O tři dny později, tedy 19. dubna 1943, se rozhodl pro metodickou analýzu svého náhodného objevu.

Jako opatrný vědec začal se čtvrtinou miligramu (250 µg), a aby získal úplnou představu o účinku, byl rozhodnut dávku podle potřeby zvyšovat. Takový alespoň byl jeho záměr. Čtyřicet minut po aplikaci opatrné první dávky, během nichž se jeho snaha zaznamenat pozorování neprojevila více než pár slovy, se dostavila podstatně silnější reakce – první záměrná zkušenost člověka s LSD – a Hofmann nebyl schopen ve svém záznamu do laboratorního notesu pokračovat: „Poslední slova jsem napsal jen s obrovskými obtížemi. Požádal jsem svého asistenta, aby mě doprovodil domů, protože jsem myslel, že můj stav bude opakováním pocitů z minulého pátku. Při cestě na kole domů bylo už nicméně jasné, že symptomy jsou mnohem silnější než poprvé. Měl jsem velké problémy souvisle mluvit, vizuální pole přede mnou vibrovalo a objekty vypadaly zkresleně, jako obrazy v křivých zrcadlech. Měl jsem pocit, že se nedokážu pohnout z místa, ačkoliv můj asistent mi potom řekl, že jsme jeli slušným tempem“.

„Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem … Ještě horší nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny, které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev?“

Doktor přijel poté, co Hofmann dosáhl „vrcholu krize", a nezachytil nic neobvyklého, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace, vše bylo v pořádku. „Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, samy se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku, jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu, do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami“.

„Následujícího rána jsem se vzbudil zcela zotavený, s čistou hlavou, ačkoliv fyzicky jsem byl stále poněkud unaven. Byl jsem zaplaven pocitem dobra a znovu navráceného života. Když jsem později obcházel zahradou prozářenou sluncem po jarním deštíku, všechno se blyštilo a třpytilo svěžím světlem, jako by byl svět nově stvořen. Po celý den se všechny mé smysly chvěly pod náporem nejvyšší citlivosti“.

Hofmann tehdy zjistil, že to nesmírně malé, opatrné množství, které požil, představuje velmi silnou dávku. O svém objevu následujícího dne neprodleně informoval vedení. Když si jeho nadřízený přečetl zprávu, okamžitě mu telefonoval: „Zaručeně jsi se nepřevážil? Je tebou uváděná dávka skutečně korektní?“ Vedoucí potom se dvěma svými kolegy experiment zopakoval s pouhou třetinou Hofmannovy dávky. Ale dokonce i v tomto množství byly účinky látky stále neobyčejně působivé a zcela fantastické.

Na základě vlastních zkušeností doufala firma Sandoz, že bude moci látku uvést na trh podobným způsobem jako běžná léčiva. Dodávali proto LSD za výrobní cenu mnoha výzkumníkům ve snaze najít pro něj způsob standardního využití. Na počátku 50. let existovala jen hrstka vědeckých pojednání o LSD, na konci desetiletí už více než pět set. LSD vzbudilo ve vědeckých kruzích fascinaci, jež vyústila v 60. letech explozí zájmu po celém světě. V prvních fázích výzkumu se LSD experimentálně využívalo k modelování psychóz. Od konce 50. let se začalo pracovat i s jeho terapeutickým potenciálem. Na mnoha evropských klinikách byla prováděna tzv. psycholytická terapie, kdy byly pacientům podávány v několika sezeních v pravidelných intervalech středně silné dávky LSD. Své zážitky poté sdělovali ve skupinových diskuzích, nebo i kresbou. Česká republika nebyla výjimkou, dokonce disponovala největší LSD klinikou v Evropě (léčebna v Sadské se 112 lůžky, MUDr. Milan Hausner zde provedl přes 3000 psychedelických sezení). V tehdejším Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze pracoval s LSD a dalšími psychedeliky Stanislav Grof, autor mnoha knih popisujících terapeutickou práci s LSD a zakladatel transpersonální psychologie. Bývalé Československo se také stalo vedle Švýcarska jedinou další zemí, která oficiálně vyráběla a vyvážela do celého světa své vlastní syntetické LSD (závod Spofa, pod názvem Lysergamid).

V USA byly podávány velmi vysoké dávky při „psychedelické terapii“ – prostřednictvím šokových účinků se vyvolala mystickonáboženská zkušenost, která pak měla sloužit jako počáteční bod pro restrukturalizaci pacientovy osobnosti. Tato metoda byla zvlášť úspěšná, především v případě neurotiků a alkoholiků. V psychoanalýze se pokoušeli psychoterapeuti pomocí LSD zpřístupnit vnitřní konflikty a poruchy. Dávno zapomenuté skutečnosti vystupovaly jeho účinkem z nevědomí. Dokonce se podařilo vyvolat vzpomínky z raného dětství, a to i na období porodu. V USA bylo také používáno u umírajících pacientů a pacientů v terminálních fázích neléčitelných nemocí. Pod účinkem LSD se pacienti lépe vyrovnávali s existenciálně náročnou situací a docházelo k zásadnímu zmírnění bolesti.

S počátkem šedesátých let ovšem LSD proniklo i do rukou veřejnosti, v nichž se počalo šířit epidemickou rychlostí. Přesun LSD z lékařství a psychiatrie na drogovou scénu byl zahájen a urychlen publikováním obrovského množství literatury popisující bizarní prožitky při LSD sezeních snad ve všech aktuálních denících i časopisech. Na jeho popularizaci se nejvíce podílel Timothy Leary, harvardský psycholog, později známý jako apoštol LSD. Teprve Leary veřejně zdůraznil, že je to droga „extatická“, „smyslná“ a „zábavná“. „Dodá vám lehkost a umožní rozletět se do výšin, z nichž uvidíte všechnu nesmyslnost a všechnu rozporuplnost a směšnost toho, co jste předtím brali tak vážně.“ Leary dodal médiím jasnou a emocionálně nabitou charakteristiku, s níž se dalo operovat. Vzápětí založil roku 1963 se svými známými „experimentální centrum“ v usedlosti v Millbrooku, kde začal s intoxikacemi významných osobností. Od té chvíle začalo LSD pronikat i do nižších vrstev obyvatel. Profesor Hofmann tuto skutečnost později komentoval výrokem: „Je samozřejmé, že látka s takovými fantastickými účinky na duševní vnímání a takovými prožitky vnějšího i vnitřního světa může vyvolat též zájem nevědeckých kruhů, ale nemohl jsem předpokládat, že LSD se svou nepředvídatelnou zlověstností, hlubokými účinky a s tak rozdílnými vlastnostmi od ostatních rekreačních drog, může někdy nalézt světově rozšířenou podporu zneužívání jako omamné látky“.

Prožitky po LSD uživatele přivádí k trvalým změnám chápání světa. Člověk se stává citlivějším sám k sobě, ostatním lidem, svému okolí, často přehodnocuje své subjektivní hodnoty i dosavadní život. Na těchto principech v Americe vzniklo hnutí Hippies snažící se šířit mír, lásku, přátelství a svobodu. LSD stálo rovněž inspirací tehdejším hudebním skupinám a umělcům. Šířící se nekonformní způsob života a časté protesty proti válce ve Vietnamu ovšem silně provokovaly většinovou konzervativní společnost. S nárůstem zneužívání drogovou scénou také začal vzrůstat i výskyt hororových tripů, intoxikací provázených stavy dezorientace, paniky a občas i nehodami. Zákaz LSD a příbuzných drog byl proto prvním návrhem zákona, který prezident Johnson v roce 1967 předložil. Od té doby patří LSD a ostatní psychedelika do první kategorie kontrolovaných látek, kam spadají dodnes. Lze se nicméně domnívat, že LSD hrálo významnou roli ve formování moderní euroamerické kultury a světa, jak ho známe dnes.

Zákazem LSD nadobro ustaly i studie a snahy najít pro něj terapeutické využití. Se začátkem nového milénia došlo k mírnému „tání legislativních ledů“ a několik let tak opět probíhají studie prověřující možné terapeutické využití psychedelik v již kontrolovaných podmínkách, s moderním metodologickým přístupem. Například jejich schopnost zmírnit úzkosti a deprese u pacientů v terminálních stadiích rakoviny bez jakýchkoliv vedlejších účinků byla doložena hned v několika studiích. Současné objevy dále naznačují vhodnost využití k léčbě obsedantně-kompulzivní poruchy, cluster headaches (intenzivních bolestí hlavy) a opětovně dokládají možnost uplatnění v léčbě závislostí. Terapeuticky nejslibněji se jeví využití psychedelik v léčbě depresí, a to i u farmakorezistentních pacientů (u pacientů neodpovídajících na standardní léčbu).

Výzkum psychedelických látek by rozhodně neměl zůstávat tabu už jen proto, že byly z jistých důvodů využívány prakticky všemi společenstvími naší historie. Tyto společnosti si však, na rozdíl od nás, vybudovaly silnou tradici a rituály, jak s takovými prostředky zacházet, aby setting celé události byl bezpečný pro všechny zúčastněné. Vzhledem k právě nastávající renesanci psychedelik máme budoucnost těchto látek opět ve svých rukách a snad, poučeni z šedesátých let, budeme schopni k nim přistupovat s opatrností a pokorou, které nás tyto látky učí a které po nás taky vyžadují.


Mgr. Čestmír Vejmola
Česká psychedelická společnost

Literatura:
Hofmann, A. (1979). LSD - mé problémové dítě
Stafford, P. (1997). Encyklopedie psychedelických látek. VOLVOX GLOBATOR