Od počátku byla psychedelika spojována s psychoterapií a psychologové na ně nahlíželi různými způsoby. V 50. letech, kdy existovala pouze psychoanalýza, bylo na tyto látky nahlíženo výhradně skrze psychoanalytickou terminologii. Postupem času se začala více začleňovat a nově vzniklé psychologické směry začaly jejich fenomenologii popisovat. V tuto chvíli se o jejich užití uvažuje v rámci tzv. psychedeliky asistované psychoterapie.

Kombinaci psychoterapie s psychedeliky lze chápat jako vyvolání zážitku s pozitivním dlouhodobým vlivem na duševní zdraví. Jedná se o způsob léčby, při kterém specifické farmakologické účinky dočasně vyvolají vědomé prožívání a změny ve fungování mozku. Jsou-li vhodně zprostředkovány, mohou být hluboce smysluplnými zážitky, které vyvolávají emoční, kognitivní i behaviorální změny. V tomto smyslu může tato psychoterapie těžit z potenciálně bohaté interakce s jinými psychoterapeutickými přístupy, zejména pak s Gestalt, kognitivně-behaviorální, humanistickou, mindfulness a transpersonální psychoterapií. V tomto článku si jednotlivé terapeutické přístupy a jejich spojitost s psychedeliky přiblížíme.

Gestalt terapie

Gestalt terapie je psychoterapeutický směr, který klade důraz na neustálé uvědomování si vlastního prožívání, vnímání a jednání v přítomném okamžiku. Směřuje k sebepřijetí, sebevyjádření, seberealizaci a osobnímu růstu. Je inspirována mnoha myšlenkami a přístupy z oblasti psychologie (psychoanalýza, reichiánský přístup, humanistická psychoterapie) i filosofie (existencialismus, fenomenologie, zen buddhismus, holismus). Díky této široké základně má velký potenciál, který jí umožňuje neustrnout, asimilovat nové poznatky z jiných terapeutických směrů a dále se vyvíjet. Spojující rys mezi jednotlivými podobami Gestalt přístupu je důraz kladený na uvědomění a kontakt.

Gestalt terapie je založena na předpokladu, že člověk disponuje již od narození zdroji a schopnostmi, které jsou potřebné pro navazování vzájemně prospěšného kontaktu s druhými lidmi a okolním prostředím a také pro prožití uspokojivého a tvořivého života. Osobní potenciál a proces seberozvoje může být během života různými způsoby narušen a člověk ustrne ve fixovaných vztahových vzorcích. Cílem této terapie je zkoumat a odkrývat v přítomném okamžiku způsoby, jak tyto vzorce ovlivňují život klienta v současnosti, a nalézat nové, tvořivější způsoby kontaktu s okolím.

Při prožívání musíme být přítomni, být tady a teď. Nemůžeme prožívat to, co je minulostí, nebo co nám chybí. I když na něco vzpomínáme, naše realita je pouze aktivita, naše vůle vzpomínat. Podle Claudia Naranja, jednoho ze tří následovníků Fritze Perlse (zakladatele Gestalt terapie), je klíčovým zážitkem nicnedělání, které přirovnává k psychedelické zkušenosti. Zkušenost, kdy neděláme nic jiného, než že se věnujeme pouze obsahu našeho vědomí, může vést stejně jako psychedelické látky k sebeodměňujícímu kontaktu s realitou nebo k intenzivnímu diskomfortu.

Pokud jsme prožili cvičení všímavosti jako nepříjemné nebo bolestivé, snažíme se vyhýbat tomuto diskomfortu. Existuje však zvláštní zkušenost, které gestaltisté připisují obzvláštní důležitost – zkušenost nicoty. „Nic“ představuje naprostou nejistotu, kde bylo upuštěno od povrchových her osobnosti a sebevědomí nezaujalo své místo. V této „nicotě“ je iluzorní kvalita, stejně jako v negativních pocitech zmíněných výše. Například hanba, vina či úzkost nejsou čistými zkušenostmi reality, ale výsledkem postojů, ve kterých stojíme proti této realitě a popíráme je, nebo jim vzdorujeme, bojíme se jich. Tato zkušenost nicoty představuje most mezi vyhýbáním se a kontaktem. Perls sám popisuje Gestalt terapii jako „transformaci sterilní prázdnoty do plodné prázdnoty“. „Nic“ je nicotou, pouze pokud máme nutkání, aby to „bylo něco“. Jakmile přijmeme nicotu, získáme všechno.

Claudio Naranjo se intenzivně zabýval psychedeliky a později se je pokusil propojit s Gestalt terapií. V roce 1962 se potkal se Sashou Shulginem, který jako první představil MDMA („emko“, „extázi“) psychologům. Tou dobou se Naranjo chystal na svou výpravu do Amazonie, kde chtěl zkoumat účinky ayahuasky. Nakonec se však díky vlivu Shulgina pustil do zkoumání látky MDA, kterou později nazval „zvýrazňovačem pocitů“. Shulgin si myslel, že by mohlo být MDA užitečné jako vazodilatans (lék snižující krevní tlak), proto se rozhodl tuto látku vyzkoušet sám na sobě a pomocí pletysmografu tuto hypotézu otestoval. Po nějaké době si všimnul, že začíná být hovornější než obvykle, a začal vidět kouř v místnosti, kde nikdo nekouřil. To ukazovalo na to, že má tato látka psychedelické vlastnosti, zejména s ohledem na fakt, že struktura molekuly MDA je určitým hybridem mezi amfetaminy a meskalinem. Naranja tento fakt přivedl k jeho zkoumání a později se zapojil také do MDA asistované psychoterapie. Tuto látku nazval „analytickou drogou“, protože vyvolávala spontánní věkovou regresi a stimulovala zájem člověka přeformulovat či znovuzpracovat svou minulost. Pacienti se tak dokázali vrátit do raného dětství a prožít si znovu traumatické události.

Vzhledem k tomu, že bylo tou dobou čím dál více lidí, kteří měli potřebu vyrovnat se se svou minulostí, domníval se, že budou mít spíše tendenci užívat látku pro tyto účely. Bylo podle něj nepravděpodobné, že by je lákalo užití MDA jako úniku do příjemných pocitů. Když však začalo být dostupné MMDA (látka odvozená od MDA), zjistil, že se mýlil. Existují lidé, kterým se podaří potlačit bolest a místo toho zažít teplo a euforii. Tento fakt ho přivedl ke zkoumání MMDA, které nazval „věčným tady a teď“. Tou dobou byl Naranjo začínajícím Gestalt terapeutem a práce s MDA ho velmi frustrovala, protože když se v souladu s Gestalt terapií snažil jednotlivce přimět, aby se soustředili na tady a teď, trvali na tom, že se budou vracet ke svým vzpomínkám. Naopak práci s MMDA velmi oceňoval, protože zjistil, že zatímco potenciálem MDA je schopnost vynášet na povrch dlouho potlačované vzpomínky, MMDA má potenciál vzbudit větší pozornost člověka k přítomnému okamžiku. MMDA se z toho důvodu daleko lépe hodilo k práci Gestalt terapeuta, i vzhledem k faktu, že často spouští psychosomatické příznaky, které jsou nedílnou součástí Gestalt terapie.

Naranjo se zabýval i dalšími psychedelickými látkami. Jako první například představil v roce 1967 ibogain, který přirovnával k účinkům ayahuasky. Později zjistil, že kombinace ibogainu s MMDA je spolu s Gestalt terapií takřka ideální kombinací.

Mindfulness terapie

Mindfulness, neboli všímavost, je z terapeutického hlediska vědomá pozornost k přítomnému okamžiku, a to bez hodnocení, posuzování či očekávání. Často je spojována s jinými typy terapie jako je kognitivně-behaviorální terapie (KBT), terapie dialektického chování (DBT) apod. Původně byla inspirována buddhistickou psychologií a v současnosti se vyvíjí sekulárně, doprovázena řadou vědeckých studií a výzkumů.

Mindfulness nelze zaměňovat s relaxací, ačkoli jeho praktikováním může být relaxačního výsledku dosaženo. Důraz je kladen na zvyšování našeho povědomí o myšlenkách, pocitech a činnostech, které brání našemu pokroku. Když vytvoříme adekvátní kontakt s tím, co zažíváme, získáme odstup, vhled a větší kontrolu nad tím, co se děje v nás i okolo nás. Osvobozujeme se od neprospěšných návyků a otevírá se nám prostor nových možností (jak reagovat či nereagovat).

Vliv mindfulness meditace na duševní zdraví a pohodu byl předmětem rozsáhlých výzkumů, spolu s jeho benefity, mezi které můžeme řadit např. snížení nadměrného přemýšlení, stresu a emoční reaktivity a také zvýšenou kognitivní flexibilitu a spokojenost ve vztazích. Často se ukazuje, že psychedelika a mindfulness mají reciproční vztah. To znamená, že užití psychedelik může usnadnit všímavost, a naopak techniky zvyšující všímavost mohou zvýraznit pozitivní účinky psychedelik.

Pravděpodobně nejčastěji používanou mindfulness intervencí je Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR) přístup, což je osmitýdenní program, který je široce uplatňován u řady medicínských i psychiatrických stavů. Zaměřuje se na zdokonalování všímavosti prostřednictvím meditačních postupů (tj. skenování těla, meditace vsedě a jóga) a na integraci principů všímavosti do každodenních činností. Studie zaměřená na hodnocení schopností spojených s všímavostí před a po jednom užití ayahuasky zjistila, že tato látka vede ke zvýšení základního aspektu všímavosti: decentrování. To můžeme definovat jako kapacitu pozorovat myšlenky a vnitřní prožitky nezaujatým způsobem.

Další experimentální studie, která zkoumala potenciál ayahuasky, zaznamenala rychlý nárůst kritérií souvisejících s všímavostí. Patřila mezi ně snížená tendence soudit zpracovávané osobní zkušenosti a zvýšená decentrace. To vedlo autory k závěru, že terapeutické účinky užívání ayahuasky mohou být do značné míry připisovány zvýšené pozornosti.

V jiném výzkumu, zabývajícím se průnikem psychedelik, meditace a well-beingu, se zkoumal kombinovaný efekt psilocybinu a programu meditace a dalších spirituálních praktik na intrapersonální a interpersonální faktory. Autoři dokázali, že existuje potenciální synergický efekt psychedeliky vyvolané mystické zkušenosti a meditační praxe. 6 měsíců po podání hlásili účastníci ve skupině s vysokou dávkou psilocybinu zlepšení napříč několika oblastmi života, včetně mezilidské blízkosti, smyslu/účelu života, odpuštění, transcendence smrti, každodenních duchovních zkušeností a zvládání zátěže. Výsledky ukázaly, že nácvik meditačních postupů všímavosti v přípravné fázi před psychedelickými sezeními a jejich následné udržování pro zlepšení integrace psychedelického zážitku může umocňovat některé z účinků psychedelické psychoterapie.

Efekt psilocybinu a mindfulness se zkoumal i ve spojitosti s léčbou deprese. U depresivních pacientů bylo zjištěno, že meditace všímavosti i psilocybin ovlivňují určité psychologické a biologické faktory spojené s depresí. Jedním z hlavních příznaků tohoto onemocnění je depresivní nálada, kterou obvykle udržují vzorce negativního myšlení, ruminace a nedostatečná emoční regulace. Mindfulness i psilocybin mohou zlepšit depresivní náladu způsoby, které se vzájemně doplňují. Meditace funguje prostřednictvím podpory emocionálního přijetí, a tím mění způsob, jakým lidé vnímají a zvládají své myšlenky. Psilocybin na druhé straně může tyto myšlenky přímo změnit: předpokládá se, že destabilizuje zavedené systémy negativních přesvědčení a vyvolává tzv. vrcholné zážitky, jimiž se budeme blíže zabývat později.

Mindfulness i psychedelika mohou také ovlivňovat neurobiologické faktory spojené s depresí. U pacientů s depresí je často narušena neuroplasticita – nervový mechanismus, kterým se mozek strukturálně a funkčně přizpůsobuje změnám v prostředí člověka. Neuroplasticita je silně spojena s proteinem zvaným mozkový neurotrofní faktor (BDNF), jehož hladiny jsou u pacientů s depresí často neobvykle nízké. Zdá se, že prodloužené opakované cvičení všímavosti zvyšuje hladiny BDNF, a tím podporuje neuroplasticitu.

Psychedelika (LSD, psilocybin a DMT) indukují přechodná, ale silná „neuroplastická posílení“, která dramaticky zvyšují hladiny BDNF i po jediném sezení. Studie na zvířatech také ukazují zvýšení neuroplasticity na buněčné úrovni v mozku. Když vědci podávali dospělým potkanům různé psychedelické sloučeniny, pozorovali významné zvýšení hustoty dendritické páteře neuronů doprovázené zvýšeným počtem synapsí. Jinými slovy, do 24 hodin psychedelika způsobila, že neurony krys vytvořily více vzájemných spojení. Tato strukturální změna byla doprovázena také funkčními změnami v mozkové aktivitě.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

KBT je směr, který vznikl integrací dvou přístupů – kognitivní a behaviorální terapie. Behaviorální terapie se zabývá studiem procesů učení a poruchy chování chápe především jako naučené reakce. Kognitivní terapie věnuje pozornost poznávacím procesům, a to zejména myšlení. Jejich spojením vznikl terapeutický přístup, který je kombinací obou filozofických východisek.

Jedná se o typ psychoterapeutické léčby, která pomáhá lidem naučit se identifikovat a měnit destruktivní nebo rušivé vzorce myšlení, které mají negativní vliv na chování a emoce. Zaměřuje se na změnu automatických negativních myšlenek, které mohou přispívat k emočním potížím, depresi a úzkosti a zhoršovat je. Tyto negativní myšlenky mají neblahý vliv na náladu. Prostřednictvím KBT jsou tyto myšlenky identifikovány, napadány a nahrazovány objektivnějšími realistickými myšlenkami.

Koncept tohoto směru spočívá v tom, že myšlenky a pocity hrají v chování zásadní roli. Například osoba, která tráví spoustu času přemýšlením o leteckých haváriích, nehodách na přistávací dráze a jiných leteckých katastrofách, se může díky tomu začít vyhýbat cestování letadlem. Cílem terapie je naučit jedince, že i když nemohou ovládat všechny aspekty světa kolem sebe, mohou převzít kontrolu nad tím, jak interpretují věci ve svém okolí a jak s nimi zacházejí.

Mezi KBT a psychedeliky existují velké potenciální synergie. Psychedelika mohou například usnadnit proces učení podporující přijetí podobně jako cílené intervence KBT.

Mnoho symptomů duševních poruch může být interpretováno ve smyslu vyhýbání se. To je nejzřetelnější u úzkostných poruch, kde je hlavním příznakem vyhýbání se situacím, které vyvolávají úzkost. Se stejným příznakem se však můžeme setkat i u deprese, při které může pasivita, stažení se a ruminace směřovat k vyhýbání se nepříjemným emočním zážitkům. U škodlivého užívání návykových látek může sloužit intoxikace k podobnému účelu. Toto vyhýbavé chování funguje pouze velmi krátkou dobu a snižuje hrozbu averzivních zážitků. Tato malá výhoda však v dlouhodobém hledisku stojí člověka obrovské úsilí, omezuje jeho osobní svobodu a udržuje danou poruchu. V KBT je vyhýbání se považováno za ústřední faktor, který je pod povrchem vývoje a udržování široké škály psychopatologie. Přijetí pak označuje opačnou schopnost dovolit událostem se vyvinout, aniž bychom je kontrolovali. Přijetí tedy úzce souvisí s konceptem všímavosti a je považováno za základní mechanismus pozitivní změny chování v KBT.

Na kognitivní úrovni se KBT snaží o změnu přesvědčení spojených s vyhýbáním, neboli systému přesvědčení, která vedou k vyhýbání se prožívání (a jsou zároveň zpětně posilovány). Ta mohou zahrnovat nevědomá negativní očekávání, stejně jako předvědomé předpoklady a explicitnější přesvědčení týkající se vnitřních prožitků (např. „úzkost je nebezpečná“), souvisejících konceptů o sobě (např. „nemohu zvládnout úzkost“) a odpovídajících pravidel („musím se za každou cenu vyhnout úzkosti“). Slovní intervence zaměřené na usnadnění změny těchto přesvědčení se mohou zaměřit na změnu jejich obsahu nebo funkčního dopadu na chování. Mohou zahrnovat diskusi ve formě sokratovského dialogu, metafory, decentrování nebo psychologické distancování, cvičení k navození difuze apod.

Na behaviorální úrovni se uplatňuje metoda expozice, která vyvolá korektivní zkušenost se situací, které se jinak vyhýbáme. To znamená, že je pacient opakovaně konfrontován s podnětem, ze kterého má strach. KBT zaměřené na přijetí provádí expozici obvykle prostřednictvím cvičení zaměřených na všímavost (v tomto případě se zaměřuje na myšlenky, emoce, vzpomínky apod.). Podobnost mezi všímavostí a jinými způsoby expozice spočívá v tom, že pravidelné cvičení všímavosti strukturálně a funkčně ovlivňuje tu samou oblast mozku, o níž se předpokládá, že podporuje vymizení strachu. To naznačuje, že tento typ „interní“ expozice může snížit míru vyhýbavého chování.

Existuje stále více důkazů, že pozitivní dlouhodobé účinky psychedeliky asistované terapie jsou dány kvalitou psychedelické zkušenosti. Kvalitativní rozhovory s pacienty prokázaly, že vyhýbání se a přijetí jsou často ústředními tématy jejich psychedelických zkušeností a pacienti obvykle udávají přechodné epizody boje s intenzivní averzí. Tyto náročné zážitky se často vyznačují extrémním strachem či panikou a mohou zahrnovat děsivé obrazy, znepokojující tělesné pocity a obavy z bezprostředního ohrožení, a to dokonce i přes to, že jsou si pacienti vědomi svého fyzického bezpečí a přechodnou povahou zážitku. Pokusy o kontrolu těchto náročných zážitků (tj. vyhnutí se) obvykle nepřinesou zamýšlenou úlevu. Místo toho pacienti často uvádějí, že zkušenost nabyla pozitivnějšího charakteru pouze tehdy (a často okamžitě), jakmile „se vzdali“ nebo „to nechali bežet“, tj. zaujali přijímající postoj. Přidružený zážitek emocionálního průlomu se běžně označuje jako pronikavý a odměňující a je považován za klíčovou složku psychedelické terapie. Pacienti často zažívají epizody jedinečné otevřenosti k zesíleným emocím a obvykle popisují, že pocit, který byl dříve „schován“ nebo „potlačen“, se najednou stal „přístupným“, nebo „byl puštěn“. Mnoho pacientů uvádí zvýšení emoční otevřenosti, která trvá ještě dlouho po odeznění akutních účinků psychedelické látky. Zdá se tedy, že psychedelická terapie podporuje trvalou změnu od vyhýbání se k přijetí.

Jako příklad přijetí uvádím výstup z psychedelické zkušenosti pacienta, který absolvoval psilocybinem asistovanou terapii: „Bylo tady to obrovské děsivé stvoření s puškou, a místo abych utekl, díval jsem se na něj a nebylo to tak děsivé, jak se zdálo. (Můj) strach opadl, najednou vypadal směšně, a začal jsem se smát. Kdybych se tomu vyhnul, bylo by to děsivější.“

Humanistická terapie

Humanistická terapie klade důraz na autenticitu jedince a na to, aby žil co nejvíce naplněným životem. Je založena na principu, že každý má svůj vlastní jedinečný způsob pohledu na svět. Tento pohled může ovlivňovat naše volby a akce. Humanistická terapie také zahrnuje základní přesvědčení, že lidé jsou v jádru dobří a jsou schopni správně se rozhodovat. Pokud si člověk sám sebe neváží, je těžké rozvíjet jeho plný potenciál.

Terapie zahrnuje lepší pochopení pohledu člověka na svět a rozvoj skutečného sebepřijetí. Toho je částečně dosaženo rozvojem bezpodmínečného pozitivního přijetí, jak od ostatních, tak od nás samotných. Když věříme, že nás ostatní respektují pouze pokud jednáme určitým způsobem, je snadné se dostat do pasti neustálého pocitu, že nejsme dostatečně dobří.

K humanistické psychologii neodmyslitelně patří pyramida potřeb Abrahama Maslowa, na jejímž vrcholu stojí potřeba sebeaktualizace. Tuto potřebu můžeme popsat jako plné využití talentu, schopností a potenciálu jedince. Mnoho lidí prožívá přechodné okamžiky seberealizace, které Maslow nazval vrcholnými zážitky neboli peak experiences. Tyto zážitky můžeme definovat jako nejkrásnější okamžiky v životě člověka, které mohou zahrnovat pocit extáze, úžasu a ztracení se v čase a vesmíru, pocit, že jsme silnější a také méně bezmocní než kdy dřív.

Ačkoli Maslow osobně nikdy žádnou psychedelickou látku nepožil, a to především kvůli vážným problémům se srdcem, o psychedelika se velice zajímal. Jeho teorie vznikly v transcendentálních stavech vědomí, které byly velmi podobné, ne-li identické s těmi, které popisují lidé, kteří nějakou látku užili. V knihách O psychologii bytí a Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky popsal své vlastní vrcholné zážitky, z čehož jeden prožil, když jednoduše ležel na zádech na sluníčku na svém dvorku. Jeho žák, William Richards, tvrdí, že měl Maslow hluboké pochopení a uznání pro psychedelika a nebýt jeho špatného zdravotního stavu a intenzivních kontroverzních debat ohledně psychedelik na akademické půdě, určitě by uvítal příležitost užít meskalin, LSD nebo psilocybin. Přesto z jeho popisu zážitků je jasné, že už „tam byl“, a to i bez potřeby užití psychedelické látky, ať už přírodní nebo syntetizované.

Právě tyto Maslowem popsané vrcholné zážitky byly předmětem studie, jejímž účelem bylo mimo jiné zjistit, zda existují významné rozdíly v charakteristikách vrcholných zážitků mezi třemi skupinami – účastníky, kteří prožívali vrcholný zážitek, zatímco byli pod vlivem psilocybinu, účastníky, kteří užili psilocybin, ale vrcholný zážitek neuváděli, a účastníky, kteří psilocybin nikdy neužili. Výsledky studie mimo jiné ukázaly, že obě skupiny, které užily psilocybin, skórovaly značně výše na škále měřící mystický nebo transcendentní pozitivní zážitek než skupina, která ho neužila.

V dalších výzkumech bylo zjištěno, že uživatelé psilocybinu vykazují ve srovnání s neuživateli zvýšený smysl pro spiritualitu a transcendenci, někteří hodnotí zkušenost s psilocybinem jako nejvýznamnější zkušenost svého života včetně subjektivních změn zahrnujících pozitivní postoj k životu anebo k sobě a pozitivní změnu nálady. Uživatelé rovněž uváděli po požití pocity derealizace a depersonalizace spojené s pozitivními emočními stavy, nárůst vzrušivosti, zasněnosti a celkově příjemný a mystický zážitek.

Transpersonální terapie

Zakladatelé humanistické psychologie byli i přes její popularitu nespokojeni a došli k závěru, že by psychologie měla obsahovat i oblasti jako např. mystické stavy, duchovní praxe, psychedelické zážitky či kosmické vědomí. Proto se zástupci humanistické psychologie opakovaně sešli a vytvořili společně psychologii, jež bere ohled na celou šíři lidských zážitků včetně zvláštních stavů vědomí. Nově vzniklý směr byl poté pojmenován transpersonální psychologie.

Transpersonální psychologie vyšla tedy z psychologie humanistické a zaměřila se na neobvyklé zážitky překonávající hranice prostoru a času, na náboženské praktiky starověkých i současných kultur, neobvyklé stavy vědomí, zážitky provázející smrt a návrat z klinické smrti, studium mnohočetných osobností i parapsychologii. Byla silně ovlivněna lidským potenciálem a alternativní kulturou 60. let. Ve snaze plně porozumět různým stavům vědomí spolu s různými pohledy na realitu se snažila integrovat myšlenky a postřehy západní psychologie s postřehy z východní duchovní tradice. Hlavním zájmem tohoto směru jsou zážitky zesíleného či rozšířeného vědomí, kterého je možné dosáhnout například meditací, duchovními praktikami, při zážitkové terapii, ve stavech navozených psychedeliky nebo ve stavech klinické smrti. Rozšířené vědomí se pak objevuje především ve formě mystické zkušenosti, např. jako kosmické jevy, archetypální vize, zážitek smrti a znovuzrození, mystické splynutí s jinými lidmi, přírodou a vesmírem, zážitek mimotělní existence apod.

Mezi hlavní předchůdce transpersonální psychologie patří William James, jeden ze zakladatelů novodobé psychologie. Vznik transpersonální psychologie ovlivnil svým dílem Druhy náboženské zkušenosti. Dalším důležitým předchůdcem byl Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie a autor pojmu kolektivní nevědomí, které můžeme chápat jako nevědomí lidstva přesahující osobní nevědomí jedince. Jedná se o nejniternější zděděné duševní obsahy jako např. historické zkušenosti nebo různé vize typické pro danou společnost. Další vlivnou postavou byl italský psychiatr Roberto Assagioli, který vytvořil psychosyntézu. Součástí psychosyntézy jsou mimo jiné i pojmy nadvědomí a kolektivní nevědomí a také představa, že některé stavy, které běžně označujeme jako psychotické, mohou být chápány jako duchovní krize mající potenciál pro růst a transformaci osobnosti. V neposlední řadě sem patří i Abraham Maslow, který je jedním z nejdůležitějších předchůdců tohoto směru a také jedním z jeho zakladatelů.

Nejvýraznější osobností transpersonální psychologie je Stanislav Grof, americký psychiatr českého původu a další zakladatel tohoto přístupu. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a psychiatrickou praxi získal v léčebnách Kosmonosy a Bohnice. Je také spoluzakladatelem Výzkumného ústavu psychiatrického, kde pracoval s docentem Roubíčkem, který byl jeho učitelem. Docent Roubíček tehdy v 50. letech obdržel pro experimentální účely balíček LSD a Grof se zúčastnil experimentu s touto látkou. Z této zkušenosti s LSD si odnesl tak hluboký mystický zážitek, že zasvětil celý svůj život zkoumání změněných stavů vědomí. Od roku 1956 se tedy věnoval výzkumu psychoterapeutického využití LSD. V 60. letech patřilo Československo k předním centrům pro výzkum psychedelických látek. V roce 1967 pak Grof emigroval do USA, kde pokračoval ve svém výzkumu jako experimentální a výzkumný pracovník. V roce 1969 mu byla nabídnuta pozice vedoucího psychiatrického výzkumu a zároveň pozice profesora psychiatrie na univerzitě Johnse Hopkinse. Vedl zde přes pět let výzkumný projekt zabývající se užíváním psychedelických látek.

Již zmiňovaná psychedeliky asistovaná psychoterapie měla zpočátku velmi povzbudivé výsledky, a to zejména u pacientů rezistentních na léčbu. Přesto bylo koncem 60. let jasné, že společnost není připravena na tak rychlou difúzi psychedelických látek od hranic klinického a laboratorního výzkumu k laické veřejnosti. Zejména u zranitelné mládeže užívající psychedelika za nekontrolovatelných a nechráněných podmínek vzbuzovaly obavy neobvyklé a někdy trvalé nežádoucí účinky. Na začátku 70. let proto vešel v platnost všeobecný zákaz práce s psychoaktivními látkami. Byly proto skončeny prakticky veškeré klinické výzkumy s psychedeliky, a to na celá desetiletí.

Zákaz práce s psychedeliky vedl Grofa spolu s jeho ženou Christinou k hledání nefarmakologického způsobu pro navození rozšířených stavů vědomí, díky kterému by mohli ve svém výzkumu nevědomí pokračovat. Inspirovali se ve starodávných praktikách Východu a vytvořili tzv. metodu holotropního dýchání. Holotropní dýchání je pravděpodobně nejznámější metoda, jak dosáhnout intenzivního rozšířeného stavu vědomí bez použití jakýchkoliv substancí, pouze za pomocí kombinace zrychleného dýchání a rytmické hudby. V tomto rozšířeném stavu vědomí se mohou objevovat vzpomínky, které mají silný emoční náboj. Může se jednat o nedokončené záležitosti z raného dětství nebo například porod či prenatální trauma.

Právě o studium tématu prenatální a perinatální problematiky se Grof významně zasadil a v roce 2010 získal cenu Toma Vernyho za stěžejní přínos k rozvoji této problematiky. Zážitky pocházející z perinatální úrovně nevědomí se podle Grofa objevují ve čtyřech fázích. Každá z těchto fází má svá tělesná, emocionální i symbolická specifika, ovlivňují významně lidskou psychiku a následně i celý život člověka. Jednotlivé fáze nazval Grof „bazálními perinatálními matricemi“.

V současné době má Grof soukromý institut Mill Valey u San Francisca, kde se věnuje zejména profesionálnímu výcviku v holotropním dýchání a v transpersonální psychologii.


Eva Zientková
Česká psychedelická společnost


Zdroje:

CUMMINS, Ch., LYKE, J. Peak experiences of psilocybin users and non-users. Journal of Psychoactive Drugs. 2013, 45 (2), 189-194.
FJORBACK, L.O., ARENDT, M., ORNBOL, E., FINK, O., WALACH H. Mindfulness-based stress reduction and mindfulness-based cognitive therapy – a systematic review of randomized controlled trials. Acta Psychiatrica Scandinavica. 2011, 124(2), 102-19.
FRIEDMANN, H. The Renewal of Psychedelic Research: Implications for Humanistic andTranspersonal Psychology. The Humanistic Psychologist, 34(1), 39–58.
GRIFFITHS, R.R., RICHARDS, W.A., MCCANN, U., JESSE, R. Psilocybin can occasion mystical-type experiences having substantial and sustained personal meaning and spiritual significance. Psychofarmacology. 2006, 187(3), 268-83.
GROB, Ch., BOSSIS, A. Humanistic Psychology, Psychedelics, and the Transpersonal Vision. Journal of Humanistic Psychology. 2017, 57(4), 315-318.
HASLER, F., GRIMBERG, U., BENZ, M. A., HUBER, T. Acute psychological and physiological effects of psilocybin in healthy humans: A double-blind, placebo-controlled dose-effect study. Psychopharmacology. 172 (2), 145-156.
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 2006.
NARANJO, C. The Healing Journey-New Approaches to Consciousness, ed. R. House, 1973.
NARANJO, C. Gestalt Therapy: The Attitude & Practise of An Atheoretical Experintalism. UK: Crown House Publishing, 1993.
RICHARDS, W.A. Abraham Maslow’s Interest in Psychedelic Research: A Tribute. Journal of Humanistic Psychology. 2016, 57 (4), 1-4.
ROUBAL, J. Současná psychoterapie. Praha: Portál, 2010.
SCHENBERG, E. E. Psychedelic-Assisted Psychotherapy: A Paradigm Shift in Psychiatric Research and Development. Frontiers in Pharmacology. 2018, 9.
SMIEGILSKI, L. et al. Characterization and prediction of acute and sustained response to psychedelic psilocybin in a mindfulness group retreat. Scientific Reports. 9(1), 14914.
SOLLER, J. et al. Four Weekly Ayahuasca Sessions Lead to Increases in “Acceptance” Capacities: A Comparison Study With a Standard 8-Week Mindfulness Training Program. Frontiers in Pharmacology. 2018, 9.
WALSH, Z., THIESSEN, Michelle S. Psychedelics and the new behaviourism: considering the integration of third-wave behaviour therapies with psychedelic-assisted therapy. International Review of Psychiatry. 2018, 30 (4).
WOLFF, M et al. Learning to Let Go: A Cognitive-Behavioral Model of How Psychedelic Therapy Promotes Acceptance. Psychiatry. 2020, 11 (5), 1-13.