Hofmannův „Den bicyklu“ jako nový mýtus západní civilizace?

06. 04. 2021 | 10:02
Přečteno 1887 krát
Objevení psychických účinků LSD švýcarským chemikem Albertem Hofmannem v roce 1943 nese mnoho rysů zakladatelského mýtu. Je to příběh o sjednocení vědy a spirituality, člověka a přírody skrze nečekanou extaticko-iniciační zkušenost. Hofmann se stává vzorem nového typu člověka, vědce-mystika-psychonauta a jeho proslulý LSD cyklovýlet je jednou z nejsoučasnějších aktualizací mýtu o věčném návratu člověka do posvátného prostoru a času v hlubinách lidské duše.

Příběh LSD a mýtus o věčném návratu

Slovo mýtus je v běžné řeči používáno pejorativně ve smyslu nepravdy – lži. Zcela jinak vnímají mýty, pověsti a pohádky religionisté, antropologové nebo psychologové. Při hlubším studiu mytologií různých národů a kultur nabývá výraz mýtus takřka opačného významu. Pro tradiční společnosti jsou mýty něčím posvátným: „skutečnějším, než skutečnost sama“. Co to ale vlastně je mýtus? Podle otce moderní religionistiky, amerikanizovaného Rumuna Mircea Eliadeho, je mýtus posvátný příběh odehrávající se na počátku času nějaké kultury, který určuje smysluplný řád a vzor pro lidské žití. Mýtus nikdy neměl mít hodnotu historickou, ale jeho hlavní účel je psychologický a sociální. Například pro křesťanskou civilizaci je ústředním mýtem příběh Kristova napodobitelného milování bližního „jako sebe samého“, pro buddhisty je to vyprávění o Buddhově cestě k „osvícení a štěstí všech bytostí“ atd. Všechny klasické civilizace i přírodní národy mají propracované mytologie, které pomocí archetypálních obrazů a vysoce symbolických dějů stanovují původ vesmíru, jeho smysl a místo člověka v něm. Ale jak je to s námi, (post)moderními obyvateli vědecko-technických společností? Jaké jsou anebo spíše už nejsou naše mýty?

Podle mnohých významných myslitelů se západní civilizace ocitla v krizi právě proto, že svým rozchodem s křesťanstvím, k němuž se většina lidí hlásí již jen povrchně, svůj centrální mýtus ztratila. Toto podle Eliadeho tvrdil například švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. A dva velké moderní evropské pokusy o vytvoření nového civilizačního mýtu: marxisticko-komunistický a německý národně-socialistický? Ty dopadly katastrofálně. Mýtus ale z žádné společnosti nemůže nikdy zmizet úplně. Pouze se transformuje do stále nových a nových podob. Eliade se domníval, že moderní lidé nahrazují mýtický způsob bytí především zábavou: jediným „kolektivním únikem z odposvátněné práce a zmechanizovaného života“. To ale z pohledu tradičních mýtů není řešení plnohodnotné. Týká se totiž jen volného času, nikoli lidského bytí v jeho úplnosti. V této souvislosti se nabízí otázka, zda by se nemohl stát novým život posvěcujícím mýtem západní civilizace právě mýtus psychedelický?

Příběh Hofmannova objevení LSD je zároveň historií i mýtem o znovusjednocení vědy a mystiky, rácia a extáze, hmoty a vědomí. K tomuto sjednocení dochází skrze neplánovanou, spontánní až heroickou osobní zkušenost s extaticko-iniciační cestou mysticko-šamanské povahy. V tomto smyslu se Hofmannovo odhalení psychických účinků LSD může jevit jako originální a mocná aktualizace ústředního mýtu starých civilizací, tak jak ho ve svém slavném díle Mýtus o věčném návratu popisuje Eliade. Je to fascinující příběh o nečekaném návratu moderního člověka – nebo chcete-li moderního člověka par exellence: výzkumníka-přírodovědce – do mýtického zlatého věku, kdy člověk a příroda, posvátné a světské ještě žilo v jednotě. Je to příběh nejenom o historické (nevratné) události, ale i o vzorovém (opakovatelném) prolomení vězení historického času a splynutí s časem posvátným, jak rituálně-mýtické jednání charakterizuje Eliade.

„Den bicyklu“ a dlouhá cesta k němu

Nečekané psychedelické účinky diethylamidu kyseliny lysergové (LSD) zjistil Albert Hofmann poprvé dne 16. dubna 1943. V laboratoři, cestou z práce na bicyklu a poté doma Hofmann neočekávaně prožil svůj první psychedelický zážitek. V psychedelických kruzích je tato událost známá jako „Den bicyklu“ (The Bicycle Day) a tvoří jeden z pilířů psychedelického narativu. Vliv Hofmannova objevu na západní svět shrnuje neurobiolog Čestmír Vejmola: „Tato vlna vzbudila zájem i o ostatní psychedelika, nicméně většina výzkumů té doby se nadále věnovala LSD… Během 60. let proniklo LSD na veřejnost a začalo se (především v USA a Velké Británii) šířit epidemickou rychlostí. Šíření LSD doprovázela i radikální změna společnosti obracející se k jiným hodnotám a životním postojům. Tomu v roce 1968 jednoznačně zabránila americká vláda zařazením všech psychedelik na tzv. seznam kontrolovaných substancí... Není nicméně pochyb, že LSD hrálo významnou roli při formování moderní euroamerické kultury a světa, jak ho známe dnes.“

K objevu účinků LSD došlo během výzkumu námelových alkaloidů v laboratořích farmaceutické společnosti Sandoz, kde Hofmann pracoval jako chemik a poté jako vedoucí oddělení výzkumu přírodních látek. Námel je vývojové stadium houby Paličkovnice nachové (Claviceps purpurea), která parazituje na obilovinách a travách. Již z raného evropského středověku se dochovaly zprávy o tom, jak námel způsoboval epidemie otrav infikovaným obilím. Postupem času se z něj stala látka s pestrým léčebným využitím. Od nepaměti ho používaly porodní báby a od roku 1808, kdy ho zpopularizoval americký lékař John Stearns, rovněž klasické porodnictví. Sám Hofmann z námelu vyrobil několik úspěšných léčiv na migrény, krevní oběh, tlak a geriatrické mozkové potíže. Zpočátku ale nic netušil o psychoaktivních účincích jedné ze složek námelu, kyseliny lysergové.

Den bicyklu byl pro Hofmanna první zkušeností psychedelickou, nikoliv ale mystickou. Spontánní mystické prožitky doprovázely Hofmanna již od dětství. V paměti mu například utkvěla vzpomínka z jeho lesního výletu do Martinsbergu nad Badenem: „Jak jsem se potuloval skrze stromy, jež se probouzely do jara, plnými ptačí písně a prozářenými ranním sluncem, zdálo se všechno jako slito do neobyčejně čistého a sytého světla. Bylo to snad něco, čeho jsem si předtím nevšiml? ... Vše zářilo tím nejkrásnějším světlem, promlouvajícím k srdci, a zdálo se, že mě les chce ve své majestátnosti pohltit. Byl jsem naplněn nepopsatelným pocitem radosti, jednoty a blaženého bezpečí.“ Další podobné zkušenosti formovaly jeho pohled na svět a ukázaly mu existenci „zázračné, mocné a nevysvětlitelné skutečnosti, která je ukryta obyčejnému každodennímu pohledu.“

V mladém Hofmannovi se probudil zájem o studium léčivých rostlin jako možná cesta, jak nahlédnout do nitra přírody a pomáhat lidem. První LSD trip tak byl sice zcela nečekaným, ale naprosto logickým důsledkem jeho celoživotního směřování. Sám Hofmann vzpomíná na osudný „Den bicyklu“ takto: „16. dubna 1943, jsem musel během odpoledne přerušit práci v laboratoři a odjet domů, postihnut pocitem mimořádného neklidu, kombinovaného s nepatrnou závratí. Doma jsem si lehl a upadl do ne nepříjemného stavu podobného intoxikaci, který se projevoval extrémně stimulovanou imaginací. Ve stavu podobném snu, s očima zavřenýma (denní světlo mi připadalo nepříjemné svou září), jsem pozoroval nepřetržitý tok fantastických obrázků, mimořádných tvarů a kaleidoskopických her s barvami. Asi po dvou hodinách se tyto jevy vytratily.“

Takto se zrodil jeden z nejpozoruhodnějších symbolů 20. století a příběh, který se stal posvátným vzorem pro miliony moderních psychonautů. Německo-americký antropolog a popularizátor šamanismu Wolf Dieter Storl je přesvědčen, že právě tehdy se zhouplo kyvadlo západních dějin od osvícenského racionalismu směrem zpět ke znovu oživené mystice. V souvislosti s Eliadeho koncepcí může být „Den bicyklu“ chápán také jako novodobá variace mýtu o věčném návratu lidstva do zlatého věku, který se nachází mimo drtivou tíži a tragické excesy historického času. Právě v tomto smyslu by o LSD snad mohlo opravdu platit to, co o něm pronesl Hofmann: totiž, že je to „lék pro duši“ a „nástroj k přeměnění nás v to, co bychom měli být“, nebo řečeno jazykem mýtického člověka: nástroj k přeměnění nás v to, čím jsme byli na počátku a k čemu se věčně navracíme.

Šamanská extáze: tradiční náboženský kontext Hofmannova LSD prožitku

Hofmann si toho dne uvědomil, že pravděpodobně muselo jít o účinky nechtěného potřísnění se LSD. Rozhodl se, že o tři dny později si to ověří užitím 0,25 mg této látky. Než se ale dostaneme k jeho dalšímu zážitku, musíme si říci něco málo o šamanské extatické zkušenosti. Ta je totiž pro porozumění Hofmannovy zkušenosti s LSD zásadní. Šamanská extáze je mystickou technikou, pomocí níž šaman vstupuje do jiné, posvátné dimenze skutečnosti za účelem nabytí mystické moudrosti a schopností využitelných v praktických záležitostech své komunity, zejména při léčení. Nejtypičtějšími způsoby navození šamanské extáze jsou tranzovní bubnování, zpěv a tanec nebo užití psychedelik. Jakmile šaman do extatického stavu vstoupí, navazuje kontakt se svými pomocnými duchy, případně s jejich pomocí bojuje proti nepřátelským silám duchů zlých, kteří způsobují lidem nemoci nebo jiné disharmonie. Jednou z nejrozšířenějších šamanských map extatických světů je představa tří základních úrovní, kterými šaman cestuje po středové ose (axis mundi) symbolizované stromem života nebo kosmickou horou. Šaman buď stoupá do horní (nebeské) říše bohů, sestupuje do dolního (pekelného) světa démonů nebo řeší potřebné věci v (běžném lidském) světě prostředním.

V souvislosti s Hofmannovými prvními experimenty s LSD je zajímavé především to, jak u šamanů probíhají jejich extáze iniciační. Následující svědectví Jakuta Gavriila Alexejeva o iniciaci u jakutských šamanů uvádí Eliade ve své klasické studii Šamanismus a archaické techniky extáze: „… každý šaman má svého Dravce-matku, který se podobá velkému ptákovi, má železný zobák, zahnuté drápy a dlouhý ocas. Tento bájný pták se ukáže jenom dvakrát: při šamanově duchovním zasvěcení a v okamžiku jeho smrti. Uchopí jeho duši, odnese ji do pekla a nechá ji uzrát na větvi stromu. Když duše dosáhne zralosti, vrátí se pták na zem, rozřeže adeptovo tělo na malé kousky a ty rozdělí mezi zlé duchy nemocí a smrti. Každý z těchto duchů pohltí část těla, která mu náleží, a to budoucího šamana obdaří schopností příslušné nemoci léčit. Když zlí duchové pozřeli celé tělo, vzdálí se. Pták-matka vrátí kosti na jejich místo a adept se probudí jako z hlubokého spánku.“

Sestoupení adepta do podsvětí, rozkouskování, případně pozření jeho těla démony nemocí a znovusestavení těla nového, odolnějšího a schopného nemoci léčit jsou mytologické motivy rozšířené nejen u šamanů na Sibiři, ale i jinde ve světě. I když iniciace může probíhat u různých etnik i jednotlivců dost odlišně, často se jedná o silný prožitek spojený se symbolikou smrti a znovuzrození. K podstatě šamanské iniciace se blíží lidové rčení „Co, tě nezabije, to tě posilní“, které je ovšem nutno upravit asi takto: „Co tě zabije a ty to přežiješ, to tě posilní ještě neporovnatelně více…“ Psychologicky řečeno, šaman, nebo obecně jakýkoli jiný mystik, nabývá svou plnou životní sílu tím, že poráží démona nejstrašlivějšího, démona (strachu ze) smrti, jemuž všichni duchové nemocí v posledku slouží. Tím, že „sílu zániku a nebytí“ integruje do svého bytí, mystik vlastně na individuální rovině realizuje mýtus o návratu do zlatého věku „věčného nyní“, kde ještě neexistuje „prokletí lineární historie”.

O vnějším průběhu iniciační extáze svých šamanů Jakutové podle Eliadeho říkají, že adept zemře a tři dny leží v jurtě a nejí ani nepije nebo že téměř ani nedýchá, jako by byl mrtvý. Během této doby právě dochází právě k onomu mystickému rozkouskování a znovustvoření. Dobře známé je také meditační cvičení asijských jogínů, tantriků a buddhistů, při němž se detailně vizualizují jednotlivá stádia rozkladu vlastního těla. Cíl všech těchto morbidně vyhlížejících praktik je navýsost pragmatický: již zaživa se radikálně psychologicky vyrovnat s nevyhnutelností smrti, souvisejícími obavami a nejistotami. Ostatně skutečným významem Buddhova učení o nirváně jako vysvobození z koloběhu rození a umírání není nic jiného. Pochopitelně tím není myšlena jakási naivní nábožensko-nihilistická snaha o posmrtnou „zero-waste“ anihilaci vesmírem a konečné zvolání „Farewell!“ věčnosti přírodních cyklů, i když právě takto je buddhismus často mylně chápán. „Listy padají a navracejí se ke kořenům…“ vyjádřil to pregnantně, když umíral, jeden z čínských zakladatelů čchan (zen) buddhismu Chuej-neng. Podobně také mluvil v evangeliích Kristus, jehož údajné vzkříšení po třech dnech strávených v hrobě se blíží popisu iniciace jakutských šamanů, i když je zarámováno zjevně odlišným historicko-náboženským kontextem. Když to shrneme, zdá se, že z psychologického hlediska může být pro lidi jistým přínosem se vědomě a co nejdůsledněji konfrontovat s jistotou vlastního rozpadu namísto zde časté tabuizace a vytěsňování. Minimálně to platí pro šamany nebo jiné mystiky.

Nečekaný souboj s démony

Hofmannova první zkušenost s účinkem silnější dávky LSD nese celkovou atmosféru i některé specifické rysy šamanské iniciační extáze. Po své úvodní neplánované zkušenosti nemohl chemik nijak tušit, že účinnost LSD je skutečně mimořádná i při velmi nízkých dávkách. Tak, v zásadě nijak nepřipraven, na to, co přijde, prožil svou první opravdu intenzivní psychedelickou cestu. Pro člověka, který v té době o psychedelikách a šamanismu téměř nic nevěděl, musel být takový zážitek nepochybně nesmírně ovlivněn pocitem překvapení až děsu. Ostatně námel byl Hofmannovi do té doby znám nejen jako zdroj léčiv, ale také jako toxin schopný vyvolat nebezpečnou otravu: set a setting pro pozdější informované uživatele LSD jen těžko představitelný. Hofmann měl zaděláno na opravdu slušný bad trip. A ten také samozřejmě nastal. A Hofmann na to byl absolutně nepřipravený. Bylo to jako skákat padákem z letadla, aniž byste dopředu věděli, co to seskok padákem a letadlo je!

19. dubna 1943 v 16:20 pozřel Hofmann v laboratoři 0,25 mg LSD. Kolem 17 hodiny se dostavily pocity závratě, úzkosti, paralýzy, křivení prostoru atd. Hofmann požádal asistenta, aby ho doprovodil domů. Jako obvykle jeli na bicyklu. Během cesty se Hofmannův stav zhoršil do hrůzostrašné podoby. Po příjezdu domů zavolali pro lékaře a poprosili sousedku o mléko jako nespecifický protijed. Během večera ho vypil Hofmann 2 litry. Žena, která mu mléko přinesla, se mu vlivem LSD jevila jako „zlá a zákeřná čarodějnice s barevnou maskou“. Mnohem horší byly ale démonické transformace, které nastaly v jeho nitru: „…jakýkoli pokus zastavit rozklad vnějšího světa a rozklad svého ega vypadal jako zbytečná námaha. Vstoupil do mě démon, posedl mou mysl a duši. Vyskočil jsem. Řval jsem z plných plic a snažil se od něj osvobodit, ale po chvíli jsem se zhroutil a znovu jsem ležel bezmocný na pohovce… Byl to démon, který opovržlivě triumfoval nad mou vůlí. Dostal jsem strach, že se úplně zblázním. Ocitl jsem se v jiném světě, na jiném místě, v jiné době. Moje tělo bylo bez citu, bez života, bylo mi cizí. Umíral jsem. Bylo tohle převtělení? Ve chvíli, kdy jsem věřil, že jsem mimo vlastní tělo, pochopil jsem jako nezúčastněný pozorovatel hloubku a bezvýchodnost celé mé tragédie...“

Když konečně dorazil lékař, Hofmannův stav byl již o něco lepší a zoufale se snažil svému okolí popsat smrtelné nebezpečí, ve kterém se ocitl. Doktor jen nevěřícně kroutil hlavou. Nenalezl vůbec žádné varovné symptomy a neviděl jediný důvod pro podání jakéhokoli léku. Hofmann se začal pomalu uklidňovat. Namísto předešlé hrůzy pocítil bezpečí, štěstí a vděčnost. Látka stále ještě účinkovala a on si mohl konečně začít užívat fantastickou hru kaleidoskopických tvarů a barev, která se odvíjela před jeho zavřenýma očima. Nakonec unaven usnul.

Celý průběh experimentu si Hofmann do nejmenšího detailu uvědomoval a pamatoval. To považoval za velmi důležité. Pozoruhodnou paralelu se sibiřským šamanismem opět uvádí Eliade. Jakutové mimo jiné také zmiňují, že duchové adeptovi uříznou hlavu a položí ji stranou, neboť budoucí šaman musí na vlastní oči sledovat, jak bude rozkouskován. Jasné vědomí a dobrá paměť, symbolicky řečeno „šamanova hlava“, je tedy procesem extatického rozkladu běžného světa netknuta. Hofmann jinými slovy hovoří o tomtéž. Také prý u něj po zážitku nenásledovala žádná kocovina. Naopak, další den byl vědec ve skvělé fyzické i duševní pohodě: „Cítil jsem se jako znovuzrozený. Snídaně chutnala skvěle a dávala mi pocit mimořádné radosti. Když jsem potom šel do zahrady, ve které svítilo slunce po jarním deštíku, všechno se třpytilo ve svěžím světle. Svět byl jako znovustvořen.“

Hofmannovi došlo, že takováto látka by měla mít využití ve farmakologii, neurologii a hlavně psychiatrii. Později také začal rozvíjet myšlenku využití LSD pro navozování mystických prožitků, které by se spolu s meditací a lepším vědeckým porozuměním světu mohlo stát základem nového náboženství, spojujícího poznatky moderní vědy s nedogmatickou religiozitou. Když si odmyslíme LSD, skoro to samé říkal i Albert Einstein, když mluvil, v souvislosti se svým pozitivním oceněním buddhismu, o vesmírném náboženství budoucnosti: „…vyvaruje se dogmat a teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i duchovních, jako jejich smysluplné sjednocení.“

LSD: dítě nezvedené, zázračné… a zábavné?

Když C. G. Jung jednou vykládal psychologický význam symbolů jako spojení protikladů, prohlásil: „Protiklady se dají sjednotit prakticky jen jako kompromis anebo iracionálně tak, že z nich vznikne novum, které se od nich odlišuje, a přece je schopno do sebe rovnoměrně pojímat jejich energii… Něco takového se nedá vymyslet, to může stvořit jen život sám.“ Domnívám se, že Hofmannův „Den bicyklu“ v mnoha ohledech naplňuje jak Einsteinovu vizi přírodní spirituality, tak Jungův popis živoucího symbolu. Židé mají drobného Davida přemáhajícího pomocí ovčáckého praku těžce vyzbrojeného obra Goliáše, křesťané z panny narozeného, zabitého a vzkříšeného „boho-člověka“ Ježíše, Asiaté zase prince-žebráka Buddhu smějícího se iluzorním strastem světa. A psychonauti? Ti mají svého Alberta Hofmanna, vědce-mystika, milovníka přírody a chemie, jemuž LSD nejprve málem přivodí domnělé šílenství a smrt, aby ho poté přesvědčilo, že je lékem pro duši a prostředkem mystického znovuzrození. Co více si mohou přát?

Jistě, je možné namítnout, že jen málokdo z Hofmannových následovníků zažije extatickou iniciaci jako neplánovaný výsledek vědeckého výzkumu, tak jako jejich vzor. Ale kolik následovníků Krista se narodí z panny, vyučí za tesaře, projde ukřižováním a vstane po třech dnech z hrobu? Kolik následovníků Buddhy dojde poznání po vzdání se vladařské kariéry, šesti letech tuhé askeze, prohlédnutí její nesmyslnosti a probdělé noci pod fíkovníkem? Každý mytolog ví, že mýtus je mýtem právě proto, že nemá být lidmi doslovně-fyzicky imitován, ale postačí, když působí na rovině psychologicko-transformační. Právě to je účel mýtu. A v tomto smyslu platí, že každý, kdo vědomě následuje (mýtický) vzor vyznačený „Dnem bicyklu“, ten se niterně podílí na překvapivosti i zaslouženosti, děsivosti i konečné euforii Hofmannovy cesty do hlubin obilného námelu a lidské duše. Koneckonců, Hofmann sám vtiskuje příběhu LSD prastarou mýtickou symboliku, když říká: „Úmyslné vzbuzování mystických zážitků, konkrétně pomocí LSD a příbuzných halucinogenů, má za následek nebezpečí, která nesmí být podceňována… Špatné a nepřiměřené užívání LSD způsobilo, že se stalo mým „nezvedeným dítětem“… Věřím, že když se lidé naučí používat schopnost změny obrazotvornosti díky LSD rozumněji, za vhodných podmínek v medicínské praxi a ve spojení s meditací, může se v budoucnu stát z dítěte nezvedeného dítě zázračné.“

V evangeliích představuje paralelu k Hofmannovu „nezvedenému dítěti“ Kristovo podobenství „o marnotratném synu“. V šamanismu je podobně rozšířený obraz ztracené duše nemocného, kterou musí šaman najít. Naopak symbol „zázračného dítěte“ je vyhrazen křesťanskou zbožností samotnému Ježíši Kristu, resp. v křesťanské mystice kristovskému vědomí ve všech dětech Božích, jakési obdobě buddhovské podstaty přítomné ve všech bytostech dle mahajánového buddhismu. Tím prvním mýtickým zázračným dítětem bývá ve všech náboženstvích obvykle jejich historický zakladatel. Zajímavé je, že nejenom v Hofmannově vizi LSD mystiky, ale třeba i v amerických entheogenních tradicích tuto roli zázračného dítěte přebírají od lidí samotná psychedelika (entheogeny). Ty jsou považované za posvátné učitele a přírodně-duchovní inteligence, které se do entheogenů vtělují. „Nezáleží na tom, v jaké podobě se Božští Avataři představují lidem. Nezjevil se snad Višnu jako želva, ryba a pták? Logos, Božské Slovo, na sebe přijal v Ježíši lidskou podobu, tak proč by to dnes nemohla být rostlina?“ tvrdí například Alex Polari z křesťanské ayahuaskové církve Santo Daimé. Takovéto náboženské syntézy představují typické projevy postupující kulturní globalizace světa. A ta se nevyhýbá ani euroamerické městské společnosti, kde dochází k syntéze mezi psychedelickým šamanismem a moderní vědou, jak to dokládá životní příběh Alberta Hofmanna a mnohých dalších vědců-mystiků-psychonautů i jejich laických stoupenců.

Pro mnohé pak do tohoto fúzního procesu, jak se zdá, vstupuje i další již zmiňovaný moderní mýtický fenomén – zábava. Neboť, jak zmiňuje Eliade na příkladu jednoho eskymáckého šamana, své extatické cesty může šaman podnikat nejen kvůli poznání a léčení, ale i „pro radost samu“. V tomto ohledu se Hofmannův „Den bicyklu“ ve stále populárnější západní kultuře takzvaného rekreačního užívání psychedelik transformuje nejen do symbolu šamanského léčení a mystického osvícení, ale také do symbolu jakési svobodné, dobrodružné a radostné jízdy. Nicméně, jak varuje Hofmann, důležité je vždy také to, kdo a jak tuto jízdu řídí. Zkušený šaman může tripovat „jen pro radost“ právě proto, že svůj „šamanský bicykl”, ať už je to psychedelická látka nebo transovní buben, dokonale ovládá a umí ho využívat pro účely spirituální a léčitelské – pro re-kreaci v jejím původním slova smyslu „znovu-stvoření“. Stále se opakující tvoření světa, v němž duchovní poznávání-moudrost, léčení-zdraví a bavení se-radost jsou jedno a totéž. To je skutečný smysl mýtu o věčném návratu.

… ale proč ten bicykl?

Na Hofmannově příběhu se může jako zarážející jevit snad jen jediné: proč se vizuálním symbolem vstupu námelového psychedelika do západního světa nestala spíše chemická zkumavka, obilný klas nebo houba na něm? Proč ten bicykl? Vždyť v objevu a šíření LSD má zcela podružnou úlohu, absolutně neúměrnou postavení, které mu přiřkla psychedelická ikonografie. Na internetu dnes najdete spoustu obchodů, které nabízí módní produkty se slavnou psychedelickou ikonou. Ta zobrazuje usmívající se postavu jedoucí na kole, která nepochybně znázorňuje Hofmanna, což bývá často ještě zdůrazněno popiskem „1943“ a/nebo „LSD-25“. Za cyklistou se uprostřed scenérie tyčí vysoký (alpský) vrchol se sněhovou čepicí. Na jedné jeho straně bývá denní nebe se sluncem a na straně druhé noční s měsícem. Jaká obecně lidská či duchovní symbolika se za těmito obrazy ukrývá?

Již jsme zmiňovali, že jedním ze starých šamanských symbolů je kosmická hora, která znázorňuje středovou osu světa. Po ní se mohou extatici volně pohybovat do různých úrovní existence. Jedním z nejuniverzálnějších symbolů pro šamanskou extázi je přitom právě symbol cesty, pohybu, letu a tak podobně. Na LSD ikoně je tento pohyb vyjádřen jedoucím bicyklem. Cesta probíhá na pozadí polarity dne a noci, světlé a temné strany kosmu. V zásadě se tedy jedná o stejný pohyb, jako je ten u tradičního cestování šamanů mezi nebesy a podsvětím. A ten bíle zářící sníh na špičce kosmické hory, středu světa? Bílé světlo je v mystice jedním z nejrozšířenějších symbolů pro spirituální poznání, posvěcení těla a osvobození mysli. Vzpomeňme jen na Tibetskou knihu mrtvých nebo na proměnu Gandalfa „Šedého“ v čaroděje „Bílého“ v Tolkienově Pánu prstenů.

Vraťme se ale ještě na chvíli k Eliadeho tezi, že hlavní náhražkou tradičního mýtického posvěcení života se pro moderního člověka stává zábava. Nejedná se ale o náhradu plnohodnotnou, neboť se týká jen volného času neboli právě tzv. rekreace. Pokud jde o jiné důležité oblasti života, zejména různé společenské, rodinné a hlavně pracovní povinnosti, zde má moderní zábava dle Eliadeho spíše funkci úniku od nezbytností života, než jejich posvěcení a pozvednutí na úroveň vyšší smysluplnosti. Zásadní otázka zní: spadá účinnost psychedelického mýtu také jen do sféry zábavy? Jedná se jen o novou formu volnočasové „rekreace“, která nemá přílišný vliv na další oblasti života svých vyznavačů kromě těch z nich, jimž se psychedelie stala jejich profesí, ať už tím myslíme různé šamany, neošamany, léčitele, vědce, výzkumníky, terapeuty nebo umělce? Vysoce symbolickou odpověď na tuto otázku nám nabízí opět příběh zrození západní psychedelie známý jako „Den bicyklu“. V souvislosti s komplexní, všezahrnující povahou tradičních mytologií je příznačné, že prvotní Hofmannova extatická (psychedelická) dobrodružství se odehrávají v obou dvou důležitých sférách lidského bytí – v práci i ve volném čase, na chemikově pracovišti i v jeho domově. Prvotní, „archetypální“, LSD zkušenost tedy na symbolické rovině představuje posvátné sjednocení dvou základních dimenzí lidství: práce ve světě a osobního, soukromého života. Spontánním symbolem tohoto spojení se stavá právě bicykl, na kterém během své iniciační extáze cestoval první LSD psychonaut ze svého zaměstnání do svého domova.

Ať už tvůrci populární ikonografie „Dne bicyklu“ pracovali s univerzální symbolikou vědomě či ne, použili ji. I když pochopitelně každý můžeme číst tuto symboliku trochu jinak. Pro porovnání z oblasti psychologie snů jsem si raději ještě otevřel Moderní snář Tonyho Crispa. U hesla „bicykl“ uvádí následující výklad: „Osobní úsilí nebo motivace, která nás někam veze. Pro mnoho lidí byla jízda na kole prvním zážitkem, kdy ovládli své tělo a získali více svobody…“ Také zde můžeme vidět analogii cyklovýletu k příběhům o osvobozující extázi šamanů. Každopádně je ale ikonický obraz Alberta Hofmanna jedoucího pod vlivem LSD na kole – pokud bychom si vypůjčili Jungova slova – něčím, co se nedá vymyslet, ale co mohl „stvořit jen život sám“. Takové symboly a mýty bývají ty nejmocnější.


Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost



Literatura:
Albert Hofmann, LSD – mé nezvedené dítě, Praha: PROFESS, 1997.
Mircea Eliade, Mýtus o věčném návratu, Praha: OIKÚMENÉ, 1993.
Mircea Eliade, Mýty, sny a mystéria, Praha: OIKÚMENÉ, 1998.
Mircea Eliade, Šamanismus a archaické techniky extáze, Praha: ARGO, 1997.
Wolf-Dieter Storl, Šamanské techniky a rituály, Olomouc: Fontána, 2009.
Filip Tylš a kol., Fenomén psychedelie, Praha: dybbuk, 2020.
Tribunová sútra šestého patriarchy, Praha: Vyšehrad, 1999.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Einstein
Carl Gustav Jung, Člověk a duše, Praha: ACADEMIA, 1995.
Alex Polari de Alverga, Prales vizí, Praha: TRITON, 2007.



Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy