Huxley, peyotlová církev… a rouška

14. 05. 2021 | 19:14
Přečteno 1581 krát
Literárně je peyotlový mezkalin nezapomenutelně spojen se jménem britského spisovatele Aldouse Huxleyho. V moderní historii je užívání peyotlu spjato s Církví domorodých Američanů, nejrozšířenějším náboženstvím mezi severoamerickými Indiány. Mystický kaktus je pro ně darem Velkého ducha a posvátnou „blánou“ Matky Země. Rouškou proti viru nejsmrtelnějšímu – aroganci.

Huxleyho pozdní psychedelické odpoledne

Výraz psychedelický, „duši odhalující“, začal razit významný psychiatr Humphry Osmond (1917–2004). Tento původem Brit, který se přestěhoval do Kanady a poté USA, se v padesátých letech zabýval léčbou alkoholismu prostřednictvím vyvolání silných emotivních až mystických zkušeností za pomoci vysokých dávek LSD. Osmond tvrdil, že jeho psychedelická terapie měla úspěšnost kolem padesáti procent a mezi jeho vyléčené pacienty patřil i jeden ze spoluzakladatelů Anonymních alkoholiků. Osmond termín „psychedelický“ poprvé použil v korespondenci se svým krajanem, romanopiscem a filozofem Aldousem Huxleym (1894–1963), který psychiatra oslovil s prosbou o poskytnutí (peyotlového) mezkalinu. Toto klasické psychedelikum Huxley poprvé užil v roce 1953 pod Osmondovým dohledem. Poté mezkalin, LSD a psilocybin svátečně užíval až do konce života. Ve svůj poslední den spisovatel, umírající na rakovinu, požádal manželku, aby mu podala LSD a předčítala mu z psychedelické verze Tibetské knihy mrtvých, kterou napsali Timothy Leary, Richard Alpert a Ralph Metzner. Tak se ve stylu své oblíbené psychedelie a mahajánového buddhismu autor slavného Konce civilizace pokojně vydal za „jasným světlem prvotní prázdnoty mysli“.

Své zkušenosti s psychedeliky Huxley umělecky zachytil a filozoficky interpretoval v esejích Brány vnímání, Nebe a peklo a románu Ostrov, které se staly klasickými díly západního psychonautství. Pokud jde o jemnost estetického výrazu, hloubku a originalitu nábožensko-filozofického výkladu, jedná se o díla dosud nepřekonaná. Alespoň takový je názor mnoha jejich komentátorů. Bez rozpaků snad můžeme říci, že pokud by měl být někdy v budoucnu sestaven posvátný kánon západní psychedelie, tak vedle Hofmannova osobního vyznání LSD – mé nezvedené dítě v něm jistě nebudou chybět ani Huxleyho Brány vnímání. Duchovně povznášející užívání psychedelik v nich Huxley staví do kontrastu k otupujícím a zhoubným účinkům alkoholu, opiátů a jiných návykových drog. Naopak pochvalně zde Huxley mluví o obřadech indiánské peyotlové církve, jichž se účastnil jeho mezkalinový dodavatel a „šamanský“ průvodce Osmond.

Ghost Dance, Sun Dance a náboženství peyotlu

Severoameričtí Indiáni z Plošin, nazývaní také prérijní Indiáni, tvoří pestré kulturní společenství, které se objevilo v 18. století, když některé kmeny vybavené mexickými koňmi migrovaly za zvěří. Na Plošinách se tehdy střetávalo mnoho odlišných národů, jejichž duchovní život brzy prostoupilo mnoho společných prvků. Klasik religionistiky Mircea Eliade uvádí zejména následujících pět: válečná bratrstva, potní chýši (sweat lodge), Sluneční tanec (Sun Dance), Tanec duchů (Ghost Dance) a kult psychedelického kaktusu Lophophora williamsii, v aztéckém jazyce zvaného peyotl, „blána“.

Peyotlový rituál se mezi Indiány z Plošin rozšířil z Mexika zhruba ve stejnou dobu, jako se na Plošinách objevil milénaristický kult zvaný Ghost Dance. Ten byl mezi Indiány podněcován bílými mormony z Utahu, kteří dodnes věří, že domorodí Američané představují deset ztracených izraelských kmenů. Mormoni sami byli ze strany svých bílých křesťanských soukmenovců pronásledováni a tak jim nebyl proti srsti kult indiánského proroka Wovoky. Ten hlásal, že útlak kolonizátorů ustane, až Indiáni složí zbraně a očistí se tancem při uctívání Velkého ducha. Tehdy nastane zemětřesení, které pohltí Evropany, a přežijí ho pouze domorodci a také, jak jinak, jejich „bílí přátelé“, mormoni. Avšak namísto biblické pohromy přišel v roce 1890 masakr 260 nevinných Siouxů, kteří se ve Wounded Knee Creek v Jižní Dakotě sešli k Tanci duchů. Masakr byl vykonán vládním vojskem. Zbývá už jen dodat, že během nepokojů v siouxských rezervacích vyvolaných tanečním hnutím byl rovněž zastřelen náčelník Sedící býk, jehož siouxští bojovníci udělili krvavou porážku nechvalně proslulému podplukovníkovi Custerovi a jeho Sedmé kavalerii u Little Bighornu. Tak skončil Tanec duchů a s ním i poslední velký symbol ozbrojeného odporu Indiánů proti zabírání jejich domoviny bílými přistěhovalci.

Poněkud jiný osud měl ještě daleko rozšířenější Sluneční tanec, který vzešel od medicínského bratrstva Mandanů. Tanec, při němž si muži způsobují kruté, ale nijak nebezpečné, tělesné utrpení, aby se v extázi přiblížili k Velkému duchu, připomíná praktiky z mnoha jiných kultur. Představa, že se jedná o jakýsi ďábelský masochismus, je značně povrchní. Nicméně byla pro novopečené vládce Ameriky dostatečným důvodem, aby v roce 1880 Sun Dance domorodcům prostě zakázali. Až na počátku 20. století se mezi Indiány tento pozoruhodný obřad opět zviditelňuje a nabývá na popularitě, a to až do dnešních dní. Tance se prý jezdí účastnit dokonce i lidé z České republiky.

Nejúspěšnější náboženskou praktikou se ale mezi prérijními Indiány a postupně napříč dalšími kmeny stalo užívání psychedelického peyotlu. To je od počátku 20. století svázáno s historií duchovního hnutí známého pod jménem Církev domorodých Američanů (Native American Church, krátce NAC). Tato komunita dnes tvoří nejrozšířenější náboženství mezi původními obyvateli severoamerického kontinentu. V jistém smyslu se dá říci, že peyotlový kult a Sluneční tanec reprezentují v náboženském světě Indiánů dva univerzální, protichůdné, avšak často se prolínající přístupy k získávání mystické zkušenosti: drsnou cestu tělesného umrtvování a jemnější cestu meditace a extáze ducha.

Svou oficiální podobu získala NAC v roce 1918, částečně i vlivem amerického antropologa a výzkumníka peyotlu Jamese Mooneyho, a dnes má toto náboženství odhadem na 400 000 následovníků. Úporná, avšak vždy zoufale neúspěšná snaha Evropanů a jejich církví o vymýcení této víry byla částečně korunována úspěchem v roce 1964, kdy posilněn Nixonovou „válkou proti drogám“ kalifornský soud rozhodl, že peyotlový kult nemá strukturu náboženství, a proto se na něj nevztahuje právo na svobodu praktikování vlastního vyznání. Tímto dostalo staleté potlačování domorodé religiozity opět zelenou. Zvrat přinesl až rok 1994, kdy Kongres schválil ústavní dodatek zaručující náboženskou svobodu domorodců užívajících peyotl jako svátost. Podporu tehdy Indiánům poskytl přední americký religionista Huston Smith, který se znal s Huxleym a v 60. letech se účastnil Learyho a Alpertových psychedelických experimentů na Harvardu. Poté, co byl požádán o pomoc vůdci kmenu Onondaga, vědec před kongresmany dosvědčil, že NAC představuje autentické náboženství, a tudíž se na něj náboženská svoboda skutečně vztahuje. Není od věci zmínit, že Smith sám byl mysticky orientovaný křesťan ovlivněný studiem zenu, súfismu a advaita védánty. Občas se může globalizace i zdařit. Což je ostatně i případ samotné peyotlové církve.

Církev domorodých Američanů: učení a obřady

Učení NAC představuje originální syntézu původních náboženských představ Indiánů a jednotlivými kmeny a jejich ohništi (fireplace) více či méně přijímaného křesťanského monoteismu. Kristu nakloněnější část NAC ztotožňuje indiánského Velkého ducha s biblickým Stvořitelem. Ten je dle nich živě přítomný ve veškerém stvoření. Celá příroda, Matka Země, člověk, zvířata, rostliny, hory, řeky jsou proto posvátné a lidé by se k nim měli chovat s úctou a dbát o jejich zdraví a soulad. Dlužno však dodat, že v životě NAC existuje i jisté napětí ve vztahu ke křesťanství. To je dost pochopitelné, když si připomeneme tragičnost vztahů mezi původními obyvateli Ameriky a bílými dobyvateli. Rituálně se NAC ohniště dělí na dvě hlavní tradice, křesťanství více nakloněný „Cross-Fire“ a naopak konzervativnější „Half-Moon“ obřad. Morálním učením se od sebe neliší, vnější formou ano. Institučně je NAC zase rozdělena na dvě velké organizace. Ta původní, starší, vítá na svých obřadech i bílé Američany. Ta novější dovoluje účast pouze osobám s minimálně čtvrtinou domorodé krve. Mají na to dokonce průkazky. I když izolacionisté jsou prý celonárodně v menšině, veřejně často bývá slyšet více právě jejich hlas stavící se proti útlaku ze strany bělochů. Ten podle mnohých Indiánů ještě zdaleka neskončil. NAC prostě bělochům nastavuje obě rudé tváře, tu vlídnější i tu bojovnější.

Hlavním obřadem peyotlové církve, je podle slov Huxleyho, „…obdoba starokřesťanského agapé neboli slavnosti lásky, kde se však namísto svěceného chleba a vína podávají plátky peyotlu. Původní Američané přitom věří, že kaktus je zvláštní dar od Boha, a jeho účinky přisuzují působení Ducha svatého.“ To je vcelku výstižný popis jádra této víry. Jejím vnějším hávem je mnohahodinová noční bohoslužba odehrávající se v tradičním teepee kolem ohně. Ceremonie probíhá za velmi svižného chřestění a hypnotického tlučení na kovový vodní buben, což poněkud připomíná rytmický základ hudebního žánru techno. Všechny skupiny tradičně používají zpěv ve zvláštním peyotlovém jazyce, který má původ v hraničních oblastech USA a Mexika. Moderní aranžmá těmto písním dnes dodávají tradiční šamanští umělci, jako jsou například Chenoa Egawa a Alex Turtle. Rozhodně to stojí za poslechnutí, i když zrovna nejste fanoušci psychedelických sukulentů.

Své veskrze pozitivní hodnocení peyotlistické spirituality formuloval Huxley na základě pozorování amerického profesora J. S. Slotkina, který byl do Huxleyho doby jedním z mála bělochů, jež se směli zúčastnit shromáždění peyotlové kongregace. O ctitelích kaktusu poté Slotkin mimo jiné prohlásil: „… v žádném případě nebývají otupělí nebo opilí… Nikdy nevycházejí z rytmu ani nekomolí slova… Všichni jsou klidní, zdvořilí a ohleduplní k ostatním. Nikdy jsem nebyl na podobné bohoslužbě bílých lidí, kde by bylo tolik náboženského cítění a vzájemné úcty.“ Podle dalších zpráv shromážděných Slotkinem někdy mívají účastníci vize Krista, slyší hlas Velkého ducha nebo si prostě jen uvědomují přítomnost Boží a zpytují své nedostatky. Celkově jsou podle Slotkina peyotlisté pracovitější, střídmější, odolnější vůči alkoholismu a mírumilovnější, než ti, kdo peyotl neužívají. Co se týče duševního zdraví, mezi členy NAC byly realizovány studie, které potvrdily bezpečnost dlouhodobého užívání peyotlu. Je zdokumentováno, že příslušníci kmene Navahů již dlouhé roky využívají peyotl pro léčbu alkoholismu i jiných závislostí.

Ostatně i dnes mluví mnoho odborníků i prostých účastníků podobných domorodých, například ayahuskových rituálů o jejich významu v boji proti alkoholismu, narkomanii a dalším svodům moderní konzumní civilizace. Také je často zmiňována jejich důležité funkce v ekologických aktivitách a ochraně přírody, s níž pomáhají „rostlinní učitelé“ navazovat posvátnější vztah – pokud se ovšem nestane samo užívání šamanských medicín pro bělochy další konzumní pastí a formou vykořisťování přírody, na něž varovně upozorňují také peyotloví Indiáni. Podle jejich svědectví totiž mnozí běloši svým necitlivým sběrem ohrožují výskyt peyotlu v jeho přirozených lokalitách. Také z tohoto důvodu se představitelé NAC oficiálně postavili proti současnému americkému trendu dekriminalizace užívání peyotlu (vedle dalších přírodních entheogenů) a žádají o jeho vyjmutí ze seznamů legalizačních aktivistů. Ironií osudu je to pro Indiány právě ilegalita peyotlového mezkalinu, z níž má NAC udělenu výjimku, která chrání naleziště jejich svátosti před bílými nájezdníky lačnícími pro změnu nikoliv po zlatě, ale po pichlavém vizionářství.

Vizionářství a návrat k pravému Já

Osmond, Huxley a po nich mnozí další tlumočili Západu mezkalinové vizionářství svými vlastními prostředky, kulturními a pojmovými. Jak ale vnímají tuto zkušenost samotní Indiáni? Na webu NAC komunity ze Strawberry Plains v Tennessee se píše: „Peyotl není užíván kvůli dosažení vizí, ale pro otevření bran ke Skutečnosti. Neustále se snažíme spočívat ve středu existence. Peyotl je cestou zpět k pravému Já. Toto by mělo postačovat k osobnímu porozumění této Svátosti… Jestliže uzdravíte svého Ducha, uzdravíte i své tělo a stanete se sami sebou. To je krok správným směrem. Ve všem, co nás obklopuje, můžeme vidět ukázněnost a řád. Vibrovat souladem se vším znamená být definitivně uzdraven.“

Ostatně, rozlišování mezi pouhým vizionářstvím, které dobře znají i lidé nemocní schizofrenií, a vrcholným a blaženým mystickým poznáním, se line i celým Huxleyho psychedelickým rozjímáním. Zejména v eseji Nebe a peklo barvitě líčí, jak se intenzivní vnitřní život může stát lidem bránou do ráje, ale i branou do duševního pekla. Moderní psychonauté tomuto mentálnímu peklu dali jméno „bad trip“, což ale může být nakonec i zkušenost pozitivní, pokud poslouží k léčivé očistě a osobní proměně. Takto však vize schizofreniků bohužel příliš nefungují.

Učení NAC klade důraz také na překročení individualismu: „Užívání svátosti je součástí společenství. Žádný jiný způsob by nebyl správným užitím medicíny. I když můžeme říci, že celý svět je společenstvím, což je pravda, zároveň můžeme vidět, že na duchovní rovině tomu tak vždy není. Být součástí komunity vyžaduje splňovat podmínky skutečné sounáležitosti. Musí tu být bezhříšnost vůči naší osobní komunitě (Kiva-církev) nebo alespoň naše vážné úsilí v tomto směru. Odpovědnost vašemu osobnímu duchu/duši je posvátným vztahem… porozumění mezi členy komunity je věcí důvěry. Tato důvěra má své základy v čase, který trávíme společně, a ve sdílení snahy o co největší jednotu se Stvořitelem.“

Toto spojení se středem či zdrojem existence, (ať už ho nazýváme jakkoliv), a z něj vyvěrající život v souladu se sebou samým, vlastním společenstvím a vnějším okolím je dle peyotlové církve tím, oč v entheogenní spiritualitě běží. Vše ostatní, obřady, písně, vize, jsou jen branami k pravému životu (straight road) nebo způsoby jeho sdílení a oslavování. Podobně smýšlel i Huxley. Stejně jako jeho přítel a objevitel LSD Albert Hofmann byl i on dalek tomu, aby psychedelika nekriticky zbožňoval. Právě to mu umožnilo vyslovit na jejich adresu mnoho hlubokých postřehů, například tento: „Nejsem ovšem tak pošetilý, abych kladl na stejnou úroveň zkušenost získanou vlivem mezkalinu či jiné drogy, připravené nebo v budoucnu připravitelné, s poznáním konečného a nejvyššího smyslu lidského života: Osvícení, Blažené vize. Pouze se domnívám, že mezkalinový zážitek je přesně to, co katoličtí kněží označují jako „milost zdarma danou“, tedy milost nikoliv nezbytnou ke spáse, ale potenciálně nápomocnou, hodnou vděčného přijetí, je-li právě k mání. Umožňuje nám vystoupit z kolejí běžného vnímání a uzřít na několik bezčasových hodin vnější i vnitřní svět, nikoliv, jak se jeví zvířeti, posedlému touhou po přežití, nebo člověku posedlému pojmy a slovy, ale jak se jeví přímo a nepodmíněně Veškeré mysli. A toto je pro každého, zvláště pro intelektuála, zkušenost k nezaplacení.“

Veškerá mysl, nahý zadek… a rouška

O psychedelikách Huxley tvrdil, že mají schopnost navozovat sakramentální vizi reality a svůj mystický mezkalinový zážitek vysvětloval v Branách vnímání v kontextu vize hlubšího významu světa, jejž hinduisté nazývají „bytí-vědomí-blaženost“ a mahajánoví buddhisté „dharmové tělo Buddhy“ nebo ryzí „takovost“. Huxley pro tuto pravou podstatu věcí razil svůj originální výraz „Veškerá mysl“, jakýsi ekvivalent indiánského Velkého ducha. Jaký je podle Huxleyho vztah individuální mysli k té Veškeré? Lidského ducha k tomu Velkému, kosmickému? Spisovatel v tomto souzněl s anglickým filozofem C. D. Broadem. Podle něj je účel mozku spíše eliminační. Nervový systém plní roli jakési záklopky, která brání tomu, aby byl člověk zaplaven matoucím chaosem všech možných vjemů, a propouští do vědomí pouze nepatrnou výseč věcí potenciálně užitečných pro přežití. „V souladu s touto teorií je ve skutečnosti každý z nás potenciálně Veškerou myslí. Ale jelikož jsme zvířata, je naším cílem za každou cenu přežít. A aby bylo toto biologické přežití možné, musí být Veškerá mysl usměrněna redukčními záklopkami našeho mozku a nervového systému. Takže na druhém konci vylézá jen jakýsi mizerný protlak vědomí, jenž nám pomáhá zůstat na této planetě naživu…“, prohlašuje s typickým britským humorem Huxley. A mimochodem, není příliš vzdálen tomu, co učí již od starověku mahajánová buddhistická škola jógačára o „zásobnici vědomí“ (alajavidžňána) nebo co hlásá její Jungem oprášená verze alá koncepce „kolektivního nevědomí“. A právě užití psychedelik, které Huxley básnicky připodobňuje k průchodu chemickou branou (ve zdi onoho běžného „protlaku vědomí“) do světa transcendentální zkušenosti, dokáže onu redukční záklopku v mozku dočasně vyřadit a zprostředkovat člověku kontakt s Veškerou myslí nebo, chcete-li, Velkým duchem Indiánů.

K čemu je to ale dobré? Právě k tomu, aby byl lidský život žit, jak říkají peyotlisté, ze svého středu či pravého Já, které je vědomě spojeno s duchem všeho. Buddhisté takovému životu říkají následování střední stezky – cesty vyhýbající se útrpným extrémům: na jedné straně extrému pouhého omezeného, ustaraného sobeckého přežívání a na straně druhé opačnému extrému nezdravě přebujelého intelektuálně-ideologického klanění se slovům, jménům a symbolům namísto živoucích skutečností. A jak by tedy mohl vypadat život, který se oběma extrémům vyhne? „…člověk, který se vrátí zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který do ní vstoupil. Bude moudřejší, ale méně sebejistý, šťastnější, ale ne spokojený sám se sebou, pokorný v poznání své nevědomosti, a přesto lépe připraven pochopit vztahy mezi slovy a věcmi, systematickým myšlením a nezměrným tajemstvím, jemuž se věčně a marně snaží porozumět,“ shrnuje Huxley, bezpochyby, svou vlastní životní zkušenost. A pokud jde o jeho finální slovo k Indiánům – těm tvorům, které bílí lidé doposud v lepším případě ignorovali jako nevzdělané ubožáky a v tom horším na nich páchali genocidu? Huxley v této souvislosti cituje verše kondenzující snad všechnu aroganci evropského kolonizačního stylu:

„Hle, Indián ubohý,
mysl nevzdělaná jej vpředu odívá,
zadek však ale nahý má.“

Podle psychedelického literáta jsme to ale naopak my běloši, kdo máme nahý zadek. Nahá popředí jsme si podle Huxleyho zakryli různými filozofiemi, křesťanskou, marxistickou nebo freudovsko-fyzikalistickou, ale svá nahá pozadí jsme „…vydali na milost jakékoli souhře okolností. I ten ubohý Indián měl tolik moudrosti, že si fíkový list teologie na svém pozadí obohatil o bederní roušku transcendentální zkušenosti“. Snad i právě díky této roušce utkané z „mystické blány“ amerických subtropů ten samý Indián přes všechno řádění evropského conquistadora a puritánského farizeje přežil až dodnes. Ba co více. Najednou tu před námi nestojí jako politováníhodný divoch, ale jako učitel šťastnějšího života i jako alarmující posel námi sebevražedně drancované Matky Země. Její existenci – na rozdíl od Velkého ducha – totiž žádný bílý muž ani žena popřít nemůže.



Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost



Huxley, A., Brány vnímání, Nebe a peklo, Praha: DharmaGaia, 1999.
Eliade, M., a Culianu, I. P., Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993.
http://www.nativeamericanchurch.com/peyote.html; staženo: 11. 4. 2021, 23:30.
Garrity, J. F. (2000). Jesus, peyote, and the holy people: alcohol abuse and the ethos of power in Navajo healing. Medical Anthropology Quarterly, 14(4), 521-542.
Lu, L., Liu, Y., Zhu, W., Shi, J., Liu, Y., Ling, W., & Kosten, T. R. (2009). Traditional medicine in the treatment of drug addiction. The American journal of drug and alcohol abuse, 35(1), 1-11.
Halpern, J. H., Sherwood, A. R., Hudson, J. I., Yurgelun-Todd, D., Pope Jr., H. G. (2005). Psychological and Cognitive Effects of Long-Term Peyote Use Among Native Americans. Biological Psychiatry, 58 (8), 624-631.



Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy