V českých (ale nejen českých) atlasech hub se rozsáhle píše o jedovatosti muchomůrky červené. Ví o ní každý – je to houba s typickým, velmi snadno rozpoznatelným vzhledem a v mysli každého dítěte představuje symbol lesního nebezpečí skrývajícího se v podrostu.

Ve skutečnosti to ovšem není tak horké. Rod muchomůrka, latinsky Amanita, se dělí na řadu oddílů (odborně „sekcí“), protože různé druhy v něm jsou si příbuzné do odlišné míry. Sekce kolem muchomůrky zelené (Amanita phalloides), zvaná Phalloideae, opravdu obsahuje jedny z nejjedovatějších hub na světě, ať už jde o výše zmíněnou muchomůrku zelenou či o méně známou, avšak ještě nebezpečnější muchomůrku jízlivou (Amanita virosa), kterou jde poměrně snadno zaměnit za žampion. Mimochodem, ty samé jedy, amatoxiny, v sobě mají i čepičatky, které lidé občas omylem sbírají místo lysohlávek pro jejich velkou vzájemnou podobnost.

Na druhou stranu sekce Amanita (je trochu zmatečné, že jak rod, tak sekce nesou stejný název) kolem muchomůrky červené (Amanita muscaria) je na tom s jedovatostí úplně jinak. Spadají do ní také muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) či muchomůrka královská (Amanita regalis), kterou se minulý rok přiotrávil ultramaratonec Miloš Škorpil.

Zatímco houby ze sekce Phalloideae obsahují amatoxiny, extrémně prudké jedy ničící játra, srdce a další orgány, muchomůrky ze sekce Amanita je v sobě nemají. Namísto toho obsahují muskarin, ibotenovou kyselinu a muscimol.

O muskarinu se dlouho mylně myslelo, že je původcem psychotropních efektů muchomůrky červené. To ovšem není možné, protože na rozdíl od skutečných aktivních látek muchomůrky neprochází skrz hematoencefalickou bariéru, jež zabraňuje vstupu potenciálně rizikových chemických substancí z krevního řečiště do mozku.

Muskarin aktivuje muskarinové acetylcholinové receptory (které ostatně nesou název právě podle něj) a byl vůbec první látkou ovlivňující parasympatickou nervovou soustavu, jež byla zkoumána. Otrava muskarinem je poměrně závažná a může způsobit i smrt, avšak v muchomůrkách ze sekce kolem m. červené se ho typicky nevyskytuje dostatečné množství, aby mohlo dojít k ohrožení života.

Nejde však o jediný jed v těchto houbách obsažený. Ibotenová kyselina je poměrně silný neurotoxin, avšak ani jí muchomůrky typicky nemají dost na to, aby mohla vážně ublížit. Pokud mi je známo, tak během posledních sta let nedošlo k žádnému zdokumentovanému případu úmrtí v důsledku otravy muchomůrkou červenou a dlouhodobé komplikace po jejím užití jsou rovněž extrémně vzácné. Představa m. červené jakožto archetypální jedovaté houby je tedy zjevně postavená na hlavu.


Tajemství s tečkami

O kyselině ibotenové se toho ví poměrně málo. Z farmakologického hlediska jde o agonistu NMDA receptorů v mozku. Někteří čtenáři nepochybně znají tento receptor z kontextu disociativ typu ketaminu či PCP, která na něj působí obráceně, jako antagonisté (agonisté receptor aktivují, antagonisté jej jen bez aktivace blokují). Z tohoto důvodu se spekuluje, že ibotenová kyselina by sama o sobě mohla působit stimulačně, avšak žádný odborný výzkum na toto téma nikdy neproběhl, pokud vím.

Důležitější je, že ibotenová kyselina se v těle v důsledku metabolických procesů mění v muscimol (stejného efektu lze dosáhnout i sušením a patřičnou tepelnou úpravou muchomůrky červené ještě před požitím, což velmi výrazně snižuje její toxicitu). Ten působí jako agonista GABA receptorů subtypu A. Tento receptor je cílem poměrně širokého spektra různých léčiv, například benzodiazepinů, ovšem většina na něj působí nepřímo jako tzv. pozitivní alosterické modulátory, což znamená, že takové látky v podstatě posilují jeho činnost, když jej aktivuje pro něj přirozený neurotransmiter GABA, podle kterého má jméno.

Muscimol působí přímo jako agonista, což jej činí poměrně unikátním. Ukazuje se totiž, že tato farmakologie vede k dosti silným psychoaktivním účinkům. Mezi typické projevy požití muchomůrky červené patří utlumení aktivity a únava, snové stavy spojené s vidinami a slyšinami, rozličné změny ve vidění částečně podobné těm, co se objevují u psychedelik (zvýšená sytost barev, tekoucí textury objektů, dýchání stěn, stopy za pohybujícími se objekty, změny věcí ve věci jiné a podobně), zlepšené prožívání hudby, euforie, zvýšená introspekce, disociace, prosociální entaktogenní stavy, pocity seberealizace a propojení se zbytkem kosmu a i poměrně silné tlumení paměti. Vzácně může také vyvolávat návaly vzteku, avšak nejde o příliš typický efekt.

Ibotenová kyselina a muscimol jsou proto někdy označovány za „atypická psychedelika“, což je termín, který sdílejí například se salvinorinem A ze šalvěje divotvorné a některými jinými látkami. Osobně si myslím, že vhodnější je rozpoznat, že fenomenologický profil jejich farmakologického působení je dostatečně konzistentní a zároveň odlišný od pravých psychedelik (5-HT2A agonistů), aby umožňoval vymezení samostatné třídy pro GABAA agonisty. Říkám jim „somnativa“ (pro jejich tendenci navozovat snové stavy), žádný zavedenější název v současnosti neexistuje. Kromě muscimolu a ibotenové kyseliny by do této třídy spadal ještě syntetický gaboxadol a nejspíše i zolpidem a thiomuscimol.

Muscimol a ibotenovou kyselinu obsahují i další muchomůrky ze sekce kolem m. červené, například muchomůrka tygrovaná či královská, ale i jiné. Vyvolávají vesměs totožné prožitky, avšak jsou hůře prozkoumány především z hlediska možných rizik.


Historie jedné houby

Vzhledem k profilu jejích efektů a skutečnosti, že muchomůrka červená se velmi hojně vyskytuje ve velké části Evropy a severní Asie, není divu, že byla užívána v rámci tradičních šamanských kultur ze Sibiře (a možná i jinde).

V interpretaci tohoto původního užívání je ovšem nutné zachovávat velkou obezřetnost. Je doloženo, že v rámci sibiřského šamanismu opravdu k užívání m. červené docházelo, avšak není jasné, jak významnou roli přesně hrálo. Lidová představa o šamanech, pro které je trans vyvolávaný psychoaktivními látkami primární cestou přístupu ke „světu duchů“, je z pohledu dnešní religionistiky zcela mylná. Šlo jen o jeden z mnoha způsobů, jak takového kontaktu dosáhnout, a není pravděpodobné, že by u jakékoliv ze sibiřských kultur byl dominantní.

Na internetu kolují barvité popisy užívání moči sobů, které šamani předem krmili muchomůrkami. Takové praktiky dávají smysl, protože zvířecí metabolismus by, stejně jako lidský, proměnil jedovatou ibotenovou kyselinu v neškodný muscimol. Podobně se hovoří o pití moči šamana běžnými lidmi, kterým by to mělo zprostředkovat duchovní prožitek. Je poměrně pravděpodobné, že obojí se v nějaké podobě historicky vyskytovalo, avšak nelze dobře posoudit rozsah takových praktik.

Výzkum na toto téma navíc komplikuje skutečnost, že žádná z kultur původně možná praktikujících muchomůrkové rituály nepřežila kontakt s moderním světem. Podobně jako v případě mnoha jiných společností, ani na Sibiři zřejmě neexistuje jediná skutečně pokračující šamanská tradice. Všechny současné návazné snahy na území Ruské federace i jinde v této oblasti jsou podle dostupných informací jen rekonstrukcemi či novátorskými syntetickými proudy, na kterých lze jen velmi obtížně provádět etnologický výzkum s cílem dobrat se původních zvyků. Můžeme zde přesto zmínit českou stopu: této problematice se věnovala významná česká etnoložka Pavlína Brzáková, jejíž práce na toto téma jistě stojí za pozornost.


Martin Duřt
Česká psychedelická společnost


Doporučená literatura:
BRZÁKOVÁ, Pavlína. Dědeček Oge. Eminent, 2004.
BRZÁKOVÁ, Pavlína. Modřínová duše. Eminent, 2005.
ELIADE, Mircea. Šamanismus a archaické techniky extáze. Argo, 2017.



Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce.