Šíření toxikomanie je jedním z tzv. drogových trestných činů zakotvených v § 287 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), jehož účelem je ochrana společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání jiných návykových látek než alkoholu.

Jeho ustanovení v základní skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel „jiného svádí ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří“. Toto ustanovení je jakousi sběrnou klauzulí pro trestní postih jednání, která souvisí se zneužíváním návykových látek, přičemž taková jednání nelze podřadit pod jiný drogový trestný čin (§ 283–286 trestního zákoníku) a cílí na postih nežádoucích jevů souvisejících se zneužíváním návykových látek, neboť samotné jejich užívání není trestné. Vzhledem k beztrestnosti uživatelů drog bylo tedy nutno vytvořit samostatnou skutkovou podstatu trestající jednání, která mají formu účastenství na takovém užívání, a tou je právě skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie.

Skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie je tedy konstruována dosti široce – pracuje s pojmy svádění, podporování, podněcování a šíření v souvislosti se zneužíváním návykových látek vyjma alkoholu, lze tedy pod ni podřadit širokou škálu jednání. Za svádění je považováno vyvolání rozhodnutí zneužít návykovou látku, přičemž takovou povahu by mohlo mít i schvalování jejího zneužívání. Podporování může spočívat nejen v opatření návykové látky jako takové, ale i např. v opatření zázemí, kde ji lze nerušeně zneužívat, a může jím být i tzv. psychická pomoc, kterou je rada či utvrzování v předsevzetí látku zneužívat apod. Podněcováním ke zneužívání návykové látky se pak rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob rozhodnutí nebo náladu vedoucí ke zneužívání návykových látek jiných než alkohol, a šířením je dále jakékoli další jednání směřující k rozšiřování zneužívání návykových látek jiných než alkohol, když se nevyžaduje, aby osoba či osoby, kterým je projev či jiné jednání pachatele určeno, jím byly skutečně ovlivněny. (1)

Šíření toxikomanie se v poslední době těší značné „popularitě“ a je předmětem mnoha diskuzí, ať již jde o laickou či odbornou veřejnost, neboť byl za něj odsouzen Robert Veverka, šéfredaktor časopisu Legalizace, a to za publikování článků s drogovou problematikou. Některé z nich byly soudem zhodnoceny jako již zmíněné podněcování ke zneužití jiné návykové látky než alkoholu. V minulosti byl trestný čin šíření toxikomanie skloňován zejména v souvislosti s provozováním tzv. growshopů, tj. prodejen, jak kamenných, tak internetových, nabízejících především prodej semen rostlin konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 %, pomůcek, prostředků a dalšího sortimentu k jejich pěstování, popř. užívání vypěstovaného produktu, či různé propagační a informační materiály o chutích jednotlivých odrůd a jejich účincích, o vlastnostech konopí apod. (2) Jako šíření toxikomanie bylo rovněž označeno vydání kuchařky obsahující recepty z konopí, neboť tyto dle soudu obsahovaly „mimo jiné návody na přípravu pokrmů a nápojů s obsahem produktů rostliny rodu konopí takovým způsobem, aby při přípravě takových pokrmů a nápojů byla zachována či zvýšena účinnost účinných látek konopí na lidský organismus ve smyslu dosažení omamných účinků obsahových látek konopí“. (3)

Pokud se ještě vrátím ke skutkové podstatě trestného činu šíření toxikomanie, toto ustanovení nedopadá na aktivity v rámci tzv. harm reduction (snižování rizik a negativních důsledků souvisejících s užíváním psychoaktivních látek), neboť smyslem tohoto ustanovení není postihovat jednání, které je vykonáváno se záměrem zmírnit negativní psychické, zdravotní a sociální dopady zneužívání návykových látek na jejich uživatele. To odpovídá mimo jiné Národní strategii protidrogové politiky, která stanoví jako jeden z dlouhodobých cílů snížení takových negativních sociálních a zdravotních dopadů a poškození způsobovaných užíváním drog, jakož i snížení s tím spojených společenských nákladů, což souvisí s terciární prevencí v oblasti práce s uživateli drog, jež je orientována právě na minimalizaci škod či úmrtí způsobených jejich užíváním.

Je však otázkou, jaká jednání lze za harm reduction považovat a jaká nikoli. Shoda odborné veřejnosti (zde mám na mysli odborníky v právní oblasti), jakož i orgánů činných v trestním řízení, vesměs panuje na tom, že harm reduction služby zahrnují např. výměny injekčních stříkaček, poskytování jiného zdravotně nezávadného materiálu, poskytování poučení a rad k dodržování hygieny a zdravotní bezpečnosti apod., ale už pod ně nelze podřadit např. testování čistoty látek na různých hudebních či jiných kulturních akcích, v čemž ale vidí velký smysl jiný segment odborné veřejnosti, zde především z oblasti adiktologie.

Samotná existence tohoto trestného činu, jakož i jeho výklad orgány činnými v trestním řízení, je dosti kontroverzní a dle mého názoru tento trestný čin přináší více škody než užitku. Za nejpalčivější aspekty považuji jednak to, že jeho skutková podstata je konstruována tak široce, že pod ni lze podřadit širokou škálu jednání s tím, že poskytuje značný prostor pro účelovou interpretaci, jednak formulaci „jiná návyková látka než alkohol“, neboť tato jednotlivé návykové látky racionálně nediferencuje, naopak – dosti nesmyslně – protežuje alkohol, ačkoli tento lze považovat z hlediska jeho škodlivosti (jak pro uživatele samotného, tak pro jeho okolí) za jednu z nejškodlivějších látek; v neposlední řadě nekvituji ani dosti restriktivní výklad pojmu harm reduction.

Naskýtá se tedy další otázka za milion dolarů, a to co s tím?

Odborná ani laická veřejnost se kritikami trestného činu šíření toxikomanie netají a mnoho hlasů volá po jeho zrušení s tím, že se jedná o gumový bolševický přežitek, pro který není v moderním trestním právu vycházejícím z racionální drogové politiky místo.

A to je další problém – naše drogová politika ani legislativa není moderní ani racionální. Právě naopak, vychází z mezinárodních úmluv přijatých v 60. a 70. letech minulého století, jež jsou výsledkem ideologického a politického rozhodnutí, nerozlišuje mezi jednotlivými substancemi dle jejich škodlivosti, ať už pro uživatele samotného či pro jeho okolí, a žádným způsobem nereflektuje dosažený stav vědeckého poznání.

Skupinou psychoaktivních látek, která je takovou legislativní situací bohužel nejvíce zasažena, jsou právě psychedelika. Ta nejenže jsou řazena mezi návykové látky, ačkoli na jejich užívání návyk, resp. závislost, nevzniká, ale jsou řazena mezi návykové látky nelegální, tedy omamné a psychotropní látky, jež jsou umístěny (jak českou, tak mezinárodní legislativou) na nejpřísněji kontrolované seznamy omezující jejich vědecké, klinické, jakož i terapeutické užití takovým způsobem, že je v podstatě v praxi vyloučeno.

Specifičnost psychedelických látek, pro kterou by měly být odlišovány od jiných psychoaktivních látek, dále posiluje i jejich terapeutický potenciál. Vzhledem k tomu, že psychedeliky asistovaná terapie u nás není dosud legálně možná, jsou tyto látky užívány terapeuticky, tj. zodpovědně, uvědoměle, v bezpečném prostředí, za účelem samoléčby, seberozvoje, zlepšení psychické pohody apod., i mimo klinický kontext. V tomto ohledu pak hraje klíčovou roli set a setting, jakož i „správné“ množství užité látky. K optimálnímu settingu pak významně přispívá prožití psychedelické zkušenosti za účasti tzv. sittera.

Další otázkou za milion dolarů je, jak právně nahlížet na tzv. trip-sitting?

Jednání spočívající v psychedelickém sitterování totiž balancuje na hraně mezi šířením toxikomanie a harm reduction aktivitou.

Pod harm reduction by se jistě daly podřadit aktivity Psycare, jako je poskytování hodnověrných/vyvážených/evidence-based informací formou letáků a tzv. psychedelická první pomoc (sitterování) na festivalech a dalších tanečních akcích, prováděné Českou psychedelickou společností. Na oné pomyslné hraně trestného činu šíření toxikomanie se však pohybuje osoba, kterou může být terapeut nebo jakákoli jiná osoba, na kterou se obrátí někdo jiný právě s prosbou o poskytnutí psychedelického sittingu či o poskytnutí odborných informací a rady ohledně množství užité látky apod. V tomto případě je role sittera více než žádoucí, zároveň se však tento vystavuje riziku trestního postihu – v nejlepším případě – za trestný čin šíření toxikomanie. V nejlepším případě proto, že zde počítám se scénářem, kdy osoba se zájmem o sitting si danou látku sama opatřila a přechovává ji toliko pro vlastní potřebu v množství nikoli větším než malém, a psychedelikum mu tedy nebylo zprostředkováno trip-sitterem (zde by totiž do úvahy přicházela trestní odpovědnost sittera za trestný čin podle § 283 trestního zákoníku nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, hrozící i přísnější trestní sazbou než šíření toxikomanie).

Případný trestní postih za takovou záslužnou a velmi důležitou činnost považuji za absurdní, nicméně musím připustit, že je teoreticky možný, a to není správné a koneckonců ani spravedlivé. A právo by přece mělo být spravedlivé. A skutečně je? Další otázka za milion dolarů…

Když se v kontextu užívání psychedelik vrátím k výše položené otázce, co si počít s trestným činem šíření toxikomanie, docházím k odpovědi, že kromě požadavku na zrušení daného ustanovení trestního zákoníku, jež v závislosti na politické atmosféře osciluje mezi zbožným přáním a reálně možným požadavkem, je jistým řešením nežádoucí situace, kterou existence tohoto trestného činu způsobuje, alespoň změna formulace „jiná návyková látka než alkohol“, s čímž je však spojena nutnost diferencovaného přístupu k psychoaktivním látkám, resp. případná změna jejich legislativní klasifikace, ale tak „daleko“ ještě bohužel nejsme. Další možností by bylo zacílit jednání ve skutkové podstatě uvedená toliko na ochranu dětí (když v trestně právním kontextu se dítětem rozumí osoba mladší 18 let).

Nejjednodušší možnost, jak trestnému činu šíření toxikomanie napravit reputaci, se mi jeví racionální výklad jeho skutkové podstaty, tedy výklad respektující ducha zákona, tj. smysl a účel tohoto ustanovení, nikoli výklad účelový a daný paragraf ohýbající a zneužívající jej k trestání jednání, které není, jak říká právo samotné, společensky škodlivé. Zde však narážíme na další problém, a to je formální pojetí trestného činu. K tomu teď více právnicky – trestní zákoník vychází z koncepce formálního pojetí trestného činu, což znamená, že pokud určité jednání naplní znaky skutkové podstaty trestného činu, jde o trestný čin a ona společenská škodlivost je jen jakousi interpretační pomůckou sloužící k tomu, aby opravdu daná skutková podstata byla vykládána v souladu se svým účelem; kritérium společenské škodlivosti činu pak ovlivňuje vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených v případech, kdy sice byly čistě formálně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak nejde o případ společensky škodlivý. Tento princip se dále promítá do procesní roviny, když slouží jako vodítko pro orgány činné v trestním řízení, jež musí zohlednit, že se v daném případě vyskytují skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň škodlivosti je velmi nízký a postih prostředky trestního práva se jeví jako zjevně nepřiměřený či dokonce absurdní.

Touto úvahou jsme se dostali do roviny stíhání, tedy do roviny postupu orgánů činných v trestním řízení (policejní orgán, státní zástupce, soud). Pokud by i jejich přístup byl racionální, nemusely by určité případy být vůbec v trestním řízení projednávány. V této souvislosti je na místě zmínit ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, dle něhož státní zástupce může zastavit trestní stíhání obviněného pro daný skutek, pokud je toto neúčelné. Zde ovšem narážíme na další problém, a tím je slovo „může“; to znamená, že záleží na rozhodnutí státního zástupce, s ohledem na účelnost, určité jednání stíhat či nestíhat. A vůle státních zástupců je spíše stíhat, zvlášť pokud jde o omamné a psychotropní látky bez ohledu na to, zda se jedná o metamfetamin, konopí či houby obsahující psilocybin. Jinými slovy – je to o přístupu. A já jsem toho názoru, že rozumným a smysluplným postupem lze docílit změny; racionální přístup orgánů činných v trestním řízení tedy nutně nevyžaduje změnu zákona.

I když ta by jistě prospěla, neboť znění skutkové podstaty trestného činu, stejně jako výše zmíněné formální pojetí trestného činu, představují validní argumenty pro stíhání a možné odsouzení, jak je mimo jiné konstatováno v odůvodnění rozsudku v trestní věci Roberta Veverky:

„…zde je na místě zdůraznit, že soudy jako takové nejsou přímou součástí legislativního procesu a nevytvářejí právní normy. Znění právní úpravy a její koncepce jsou tak mimo jejich působnost. Úkolem moci soudní je pouze výklad právních norem a posouzení, zda, případně jakým způsobem konkrétní jednání či stav právním normám odpovídá či nikoliv, v případě trestního soudnictví, zda určité normy porušuje a zda naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty. Pokud z provedeného dokazování vyplyne, že takovéto znaky jsou v plné míře naplněny, nemá soud jinou možnost, než konstatovat spáchání trestného činu podle příslušné právní kvalifikace, ať už je v takovém případě právní úprava dle představ soudu či konkrétního soudce či nikoliv. Soud proto nemůže konstatovat, že by snad jednáním konkrétní osoby nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu jenom proto, že se mu příslušná právní úprava jeví nevhodná nebo s ní dokonce nesouhlasí. Za těchto okolností soud ani v této trestní věci neměl jinou možnost, než obžalované shledat vinnými … soud musí rozhodovat podle práva takového, jaké je, a nikoli takového, jaké by jednou mohlo nebo snad dokonce mělo být.“ (4)

Racionální procesní postup je však na místě, více než kde jinde, právě v případě psychedelických látek, čímž se vracím k jejich specifičnosti spočívající v terapeutickém potenciálu a minimální škodlivosti, navzdory čemuž jsou legislativně řazena mezi velmi rizikové a škodlivé návykové látky. Tím se tedy i vracím k trip-sittingu, jakož i další podpoře uživatelů psychedelik a aktivitám týkajících se provádění osvěty či poskytování informací o těchto látkách, které nelze považovat za jednání společensky škodlivá a ani za jednání, na která by trestný čin šíření toxikomanie z logiky věci měl cílit.

Trestněprávní postih zde tedy není, dle mého názoru, dostatečně odůvodněn společenskou škodlivostí činu, a není tedy legitimní (avšak je nutno připustit, že legální ano).

Za zásadní krok na cestě k vysněné dekriminalizaci určitých jednání považuji především jejich depenalizaci.

V této souvislosti ještě považuji za důležité dodat, že vzhledem ke značnému terapeutickému potenciálu psychedelik, by v případě těchto látek, ať již v kontextu harm reduction či mimo něj, bylo vhodné hovořit spíše než o minimalizaci rizik spojených s jejich užíváním o maximalizaci přínosů, resp. maximalizaci jejich potenciálu pozitivně působit na lidskou psychiku.

S racionálním přístupem k psychoaktivním látkám, ať už jde o přístup politiků, zákonodárce či orgánů činných v trestním řízení, do značné míry koreluje osvěta – snaha o změnu náhledu na psychoaktivní látky, upuštění od předpotopního názoru, že všechny drogy jsou špatné a rozlišování mezi nimi v duchu reflexe terapeutického potenciálu psychedelik (přístup zvaný psychedelic exceptionalism). Jedná se o osvětu jak odborné (a zde odborností myslím opět odborníky v právní oblasti), tak laické veřejnosti, neboť kromě adekvátní legislativy založené na diferenciaci návykových látek vycházející z vědeckého poznání a s tím související racionální drogové politiky zohledňující specifika jednotlivých návykových látek, zejména míru jejich škodlivosti, rizikovosti a závislostní potenciál, je důležitá i akceptace ze strany veřejnosti, což se neobejde bez stejně tak racionální osvěty o účincích takových látek na lidskou psychiku prosté mýtů a polopravd.

Možná první vlaštovku již vyslala nová vláda, jež ve svém programovém prohlášení tvrdí, že „při řešení problematiky závislostí bude uplatňovat politiku postavenou na vědecky ověřeném a vyváženém konceptu prevence rizik a snižování škod, přičemž zajistí dostatečné financování jak preventivních programů, tak i služeb a regulace návykových látek, které bude odpovídat míře jejich škodlivosti“.

Vydá se tedy nová vláda cestou racionální drogové politiky či se jedná o pouhou politickou proklamaci? Možná další otázka za milion dolarů.

Shrnutí na závěr

Za velmi důležité považuji si uvědomit, že jedna věc jsou paragrafy a druhá celkový přístup k dané problematice – úhel pohledu a paradigma, z něhož nejen orgány činné v trestním řízení, ale i společnost jako taková, vychází, byť tyto dva aspekty představují spojené nádoby. Jako palčivější problém než samotný trestný čin šíření toxikomanie vnímám legislativní řazení psychedelických látek mezi zakázané návykové látky (omamné a psychotropní látky), aniž by byly zohledněny jejich skutečné účinky, resp. míra nebezpečnosti jejich užití jak pro uživatele samotného, tak pro jeho okolí, což je korunováno privilegovaným přístupem k alkoholu – viz formulace „jiná návyková látka než alkohol“.

Za velmi důležitý dále považuji racionální výklad trestného činu šíření toxikomanie v souladu s jeho smyslem a účelem a na základě zhodnocení společenské škodlivosti činu, nikoli jeho zneužívání a snahu pod něj automaticky podřadit jakékoli jednání, které čistě z formálního hlediska naplní znaky skutkové podstaty.

V duchu smysluplného výkladu skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie je nutné jasně a explicitně vyjmout harm reduction služby, na čemž již v tom nejužším slova smyslu panuje shoda (viz výše). Co všechno spadá pod harm reduction a co všechno je vyňato z režimu trestného činu šíření toxikomanie je však do jisté míry věcí trestní politiky, jež pak určuje i směr a mechanismus výkladu skutkové podstaty trestného činu, který provádí orgány činné v trestním řízení.

Za velmi zásadní považuji rozšíření palety jednání, na něž se trestný čin šíření toxikomanie nevztahuje. Jde o poradenské, léčebné, terapeutické služby a peer podporu před, během a po užití psychedelik. Dále se jedná o osvětu odborné a laické veřejnosti tedy informování o skutečných účincích těchto látek, resp. poskytování objektivních a neutrálních informací o daných látkách. Dokud nebude legálně dostupná psychedeliky asistovaná terapie, je nutno k tomuto zaujmout jednoznačné právní stanovisko a vymezit legální mantinely sitterování. Anebo snad máme čekat na českou Frederiku Meckel Fischer? To už je jen řečnická otázka na závěr, maximálně tak za jedno mexické peso…

Tereza Dleštíková
Česká psychedelická společnost

Tento článek odpovídá právní úpravě platné a účinné ke dni 7. 2. 2022.


(1) ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5, str. 2903.
(2) Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, sp. zn. 11 Tdo 879/2015, 11 Tdo 403/2016, 11 Tdo 888/2016.
(3) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1099/2015.
(4) Rozhodnutí okresního soudu v Bruntále sp. zn. 66 T 84/2021 ze dne 3. 11. 2021.

Zdroje:
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném a účinném znění.
ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5, str. 2903.



Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce.