Srpen 1968 ve škole i mimo ni
Tu a tam se mně nebo mým kolegům na ministerstvu dostávají na stůl stížnosti rodičů a žáků týkající se nedostatečné výuky poválečných dějin na českých školách. Není jich mnoho, ale občas se vyskytnou. V jednom takovém dotazu třeba stálo: „Kamarád mi tvrdí, že v současné době na základním stupni neprobíhá výuka dějin po roce 1948... Existují vůbec osnovy pro toto období?“ A že prý tam, kde se výuce soudobých dějin věnují, je to spíš taková „partyzánština“, která nemá oporu v oficiální filosofii výuky dějepisu.
Ve skutečnosti je to právě naopak. Dějiny 20. století patří v současné době v rámci výuky dějepisu k absolutním prioritám. To může vidět každý, kdo si prolistuje závazné vzdělávací dokumenty (Rámcové vzdělávací programy), podle kterých se na základních školách učí od září loňského roku. Mnohem většího prostoru než v minulosti se tu dostává zejména období nesvobody po roce 1948. „Partyzánština“ je tedy spíše stav, kdy některý učitel dějepisu této části naší historie nevěnuje dostatečnou pozornost, nebo ji pod záminkou nedostatku času či informací (!) vynechá. Bylo by chybou zastírat, že k takovým případům dochází, i když jich určitě není většina. Česká školní inspekce je tu právě od toho, aby na ně upozorňovala a vynucovala si jejich nápravu. Je-li totiž učitel či učitelka dějepisu odhodlán(a) věnovat se ve svých hodinách letem 1948-1989 s důrazem, který předpokládají Rámcové vzdělávací programy, musí to zvládnout. Málokterá etapa našich dějin je zpracována tak pečlivě.
Svůj význam však jistě má (hlavně pro středoškoláky) i reflexe historických událostí v médiích. První podmínkou je, aby byla poučená. Letos ale máme „osmičkový“ rok, a to se o dějinách rád rozepíše kdekdo (včetně mě). Na téma osudovosti této číslovky pro českou historii přitom byla publikována řada zasvěcených esejů a přinejmenším jedna kvalitní kniha, je dostupné ohromné množství dokumentů. Nemluvě už vůbec o tom, že velká část populace srpen 1968 prožila. Určitě tedy je odkud čerpat. Přesto v tisku občas vycházejí texty, jejichž úroveň je mírně řečeno diskutabilní a závěry nepodložené.
Za pár dní bude smutné výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na naše území. Nechci samozřejmě srovnávat vliv, který na školní mládež může mít jeden novinový článek s dopadem hodin dějepisu. A už vůbec nemám v úmyslu komukoliv radit, jak má vykládat období pražského jara. Koneckonců nejsem pamětník. Můj osobní názor však je, že jsme se od těsně polistopadové adorace všech, kdo měli něco společného s reformním vedení tehdejší KSČ, posunuli k mnohdy přehnanému a paušalizujícímu kriticismu, který nebere ohled na dobové souvislosti.
Pražské jaro 1968 pro mě neznamená jen úsilí skupiny reformních komunistů ve vedení KSČ o demokratizaci strany a státu (přičemž podle mě nelze těmto lidem upřít přinejmenším dobrou vůli a řadě z nich i odvahu). Pražské jaro 1968, to byly především naděje nejširší veřejnosti na lepší, svobodnější život. KSČ byla tehdy jediná reálná síla s alespoň teoretickou šancí vytvořit k tomu podmínky. Proto se k Dubčekovi a jeho spojencům ve vedení strany upíraly naděje velké většiny občanů. Někteří z představitelů tzv. obrodného procesu později selhali, jiní ne. Zjednodušující pohled na jejich činnost je každopádně nespravedlivý.
Ve skutečnosti je to právě naopak. Dějiny 20. století patří v současné době v rámci výuky dějepisu k absolutním prioritám. To může vidět každý, kdo si prolistuje závazné vzdělávací dokumenty (Rámcové vzdělávací programy), podle kterých se na základních školách učí od září loňského roku. Mnohem většího prostoru než v minulosti se tu dostává zejména období nesvobody po roce 1948. „Partyzánština“ je tedy spíše stav, kdy některý učitel dějepisu této části naší historie nevěnuje dostatečnou pozornost, nebo ji pod záminkou nedostatku času či informací (!) vynechá. Bylo by chybou zastírat, že k takovým případům dochází, i když jich určitě není většina. Česká školní inspekce je tu právě od toho, aby na ně upozorňovala a vynucovala si jejich nápravu. Je-li totiž učitel či učitelka dějepisu odhodlán(a) věnovat se ve svých hodinách letem 1948-1989 s důrazem, který předpokládají Rámcové vzdělávací programy, musí to zvládnout. Málokterá etapa našich dějin je zpracována tak pečlivě.
Svůj význam však jistě má (hlavně pro středoškoláky) i reflexe historických událostí v médiích. První podmínkou je, aby byla poučená. Letos ale máme „osmičkový“ rok, a to se o dějinách rád rozepíše kdekdo (včetně mě). Na téma osudovosti této číslovky pro českou historii přitom byla publikována řada zasvěcených esejů a přinejmenším jedna kvalitní kniha, je dostupné ohromné množství dokumentů. Nemluvě už vůbec o tom, že velká část populace srpen 1968 prožila. Určitě tedy je odkud čerpat. Přesto v tisku občas vycházejí texty, jejichž úroveň je mírně řečeno diskutabilní a závěry nepodložené.
Za pár dní bude smutné výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na naše území. Nechci samozřejmě srovnávat vliv, který na školní mládež může mít jeden novinový článek s dopadem hodin dějepisu. A už vůbec nemám v úmyslu komukoliv radit, jak má vykládat období pražského jara. Koneckonců nejsem pamětník. Můj osobní názor však je, že jsme se od těsně polistopadové adorace všech, kdo měli něco společného s reformním vedení tehdejší KSČ, posunuli k mnohdy přehnanému a paušalizujícímu kriticismu, který nebere ohled na dobové souvislosti.
Pražské jaro 1968 pro mě neznamená jen úsilí skupiny reformních komunistů ve vedení KSČ o demokratizaci strany a státu (přičemž podle mě nelze těmto lidem upřít přinejmenším dobrou vůli a řadě z nich i odvahu). Pražské jaro 1968, to byly především naděje nejširší veřejnosti na lepší, svobodnější život. KSČ byla tehdy jediná reálná síla s alespoň teoretickou šancí vytvořit k tomu podmínky. Proto se k Dubčekovi a jeho spojencům ve vedení strany upíraly naděje velké většiny občanů. Někteří z představitelů tzv. obrodného procesu později selhali, jiní ne. Zjednodušující pohled na jejich činnost je každopádně nespravedlivý.