V životě jsem se tak nepobavil na téma „zdolávání nejvyšších vrcholů světa“ jako v posledních měsících. Lezu po horách více než 25 let a nikdy jsem netušil, co je v Čechách odborníků na „extrémní horolezení“. Jsou jich plné noviny. Ať už třeba ty „lidové“, anebo „neviditelné a štěkající internetové“. Prý se na Everestu nedá přežít bez brýlí či rukavic, na vrchol vás vynese šerpa, chodí tam důchodci a handicapovaní, a vlastně je to podobný „výlet“ jako na horu Říp.



S hloupostí takových úvah vůbec nechci polemizovat. Za dva měsíce na Everestu jsem potkal přes dvě stě horolezců či šerpů a pokud někdo někoho nesl, tak to bylo vždy dolů a ne nahoru. Bohužel, ve všech případech to bylo v nadsázce v „zinkové rakvi“. Handicapovaného sportovce jsem nepotkal, pokud nepočítáme „nezničitelné“ horolezce s amputovanými prsty na nohou či na rukou. Zato jsem potkal Japonce a Američana, kterým bylo hodně přes šedesát. Jestli vylezli na vrchol či ne, to nevím, ale jedno vím jistě. Byli to fakt borci, namakaní, vytrénovaní a zkušení. Takový kořínek bych chtěl za 20 let mít. Jejich úspěchy nesnižují výkony druhých. Naopak, zaslouží si náš nekonečný obdiv. Mohli by klidně sedět někde na zadku se skleničkou Chablis v ruce, jako to po večerech dělá většina těch našich českých „expertů – novinářů“.

Bez brýlí na Everest vyleze každý před sedmou hodinou ranní. Tedy před východem slunce. Každý soudný horolezec totiž musí k vrcholovému pokusu vyrazit z posledního tábora v noci. Pravda, takových „rychlíků“, aby na summitu stáli před východem slunce, zase tak moc není, ale to už je jiná kapitola. A s péřovými rukavicemi žádnou fotku neuděláte. Takže chvíli si musíte poradit ve čtyřicetistupňových mrazech bez nich.

Takže suma sumárum: Vrchol Mt. Everestu byl opravdu famózní. Dotýkáte se neuvěřitelné nádhery, dotýkáte se nebes. A to s plnou pokorou. Hněv hory vás v sekundě může zabít. Lhotse, Makalu, Čho-Oju a nekonečné množství neznámých sedmitisícových vrcholů se pyšně tyčí v převalujících se peřinách mraků pod vámi. Východ slunce a náhle se zjevivší barvy, stíny, obrysy hor jsou zázrakem stvoření. Tají se vám dech. Téměř nedýcháte. Jste v napětí, protože vás čeká sestup. Ten často bývá nebezpečnější než samotný výstup. No ale považte, kdy člověk dostane tak neuvěřitelný dárek, že může téměř za bezvětří pozorovat více než hodinu z nejvyšší hory světa příchod „Nového dne“. Možná jednou za život. Já už jsem ho dostal. Ale nebylo to zadarmo. Byla to léta tvrdé dřiny.