Milí čtenáři Blogu aktuálně, srdečně Vás vítám v novém roce 2009. Po delší době se vracím ke komunikaci s vámi čtenáři prostřednictvím článků a pokusím se i v nadcházejícím roce tímto kanálem politické komunikace vyjadřovat své názory a myšlenky.

Chtěl bych Vám trochu opožděně popřát, aby vás každý den z následujících tří set šedesáti pěti provázelo štěstí, zdraví, síla, profesní a osobní úspěchy. To samé bych přál i naší krásné české kotlině, aby vzkvétala a sílila stejně tak nebo dokonce více, než jak tomu bylo v roce minulém. Bohužel už při vyslovení podobného přání vím, že se pravděpodobně nevyplní.

Jak řekl Ivo Možný v jednom z jeho rozhovoru pro sdělovací prostředky: Žijeme v době, která až nápadně připomíná chvíle před pádem antického Říma. Od pádu železné opony se životní úroveň nás všech rapidně zvýšila. Bylo to dvacetiletí plné světlých a šťastných okamžiků. Své tvrzení podložím několika jasnými argumenty. Zaprvé se nám od listopadu 1989 podstatně prodloužil život, jak mužům, tak i ženám. Dnešní senioři prožívají nová období svého života, o kterých se generaci před nimi ani nemohlo zdát. Zadruhé jsme se velmi rychle přiblížili bohaté Evropě. Objevuje se nová skupina lidí v důchodovém věku, kteří i přes menší příjmy mohou cestovat do zahraničí a žít spokojený život. Právě několik posledních let byl v tomto směru možno pozorovat přibližování se bohatým zemím. Tato dvacetiletá fáze nebývalého růstu, prosperity a zvýšení životní úrovně byla za období naší historie jednou z nevýznamnějších.

Bohužel jak se ukázalo, dvacet let byla příliš krátká doba na to, abychom se naučili politice a správě věcí veřejných. Za tyto roky jsme se nenaučili zodpovědnosti a z komunistického režimu jsme si přinesli ošklivý zlozvyk, který spočívá v pocitu, že nám stát garantuje vše, na co si činíme nárok.

Od konce komunistického režimu nejen politici, ale i lidé žijí v představě, že mají vysněnou demokracii. A že na podobě tohoto zřízení nemusejí dále pracovat, jen ji udržovat při životě svými volebními lístky. Většina z nás nepochopila, že demokracie je experiment, který vyžaduje účast lidu na vládě nejen prostřednictvím aktivního a pasivního volebního práva. Demokracie má prokázat, že lidé, již vládnou, prospívají společnosti jako celku, a naopak společnost musí dokázat, že se nedá vládnout bez jejího souhlasu. To, co jsme zatím v demokratickém procesu předvedli, není nic valného. Stále totiž nechápeme, že stabilní demokracie západního typu je běh na dlouhou trať, který za nás nikdo neuběhne. Čím rychleji se tento fakt uvědomíme, tím rychleji dokážeme vzdálenost na cestě k demokracii překonat.

Naše neschopnost zodpovědnosti se zrcadlí ve většině polistopadových vlád, jež nebyly schopny udržet rozpočet tak říkajíc na uzdě a utrácely i v době růstu místo toho, aby připravovaly naší zemi na případný ekonomický propad. Jako další příklad naší nezodpovědnosti můžeme uvést špatnou sociální politiku, kdy docházelo de facto k ignoraci studií o neustálém prodlužování lidského věku, a chyběly přípravy odpovídající prorodiné politiky. Vše se nám tvrdě vrátí v nadcházejících letech. Teprve v období krize se ukáže, zda si demokracii opravdu zasloužíme a zda se prokážeme jako silná společnost. Až ve chvíli, kdy skončí období blahobytu, můžeme si ověřit pravdivost rčení o zlatých českých ručičkách.

Posledním, ale neméně závažným problémem jsou naše přehnané požadavky po státu. Většina obyvatelstva si toto stigma nese z dob komunismu a bohužel ho úspěšně přenáší na generaci svých dětí, které si podobný vzorec uvažování odnášejí do života. Čech se nejdříve neptá, co může on udělat pro stát, ale ptá se, co by měl stát udělat pro něj. Většina lidí si stále myslí, že mají nárok na práci, na bydlení či bezplatné školství a zdravotnictví a oni (tedy stát) jim jejich požadavky musí bezpodmínečně splnit.

Nemůžeme se domnívat, že na tak zásadní věc jakou je změna politické kultury postačí dvacet let. Podle některých odborníků je doba nutná na politickou transformaci, či chceme-li transformaci politické kultury šedesát let. Až po této době může dojít ke změně našeho uvažování, mentality a životního stylu. Pak teprve budeme nejspíše schopni přemýšlet o tom, co my sami můžeme udělat pro změnu uvnitř společnosti, tedy začít se chovat odpovědně. Možná nám právě nadcházející nelehké období pomůže s proměnou morálky a ve zkvalitnění naší stále mladičké demokracie.

Na konci své úvahy se opět vrátím k sociologovi Ivu Možnému. Ivo Možný tvrdí, že současná krize není způsobena pouze ekonomickými problémy, ale je to krize naší morálky našeho způsobu žití. Jen hlubší změna životního způsobu a našich návyků nám pomůže z potíží, do kterých se teprve naplno dostaneme v tomto roce.