Energetická krize mezi Ruskem a Ukrajinou vzbudila na půdě Evropské unie opět diskusi o spolehlivosti zásobování energií a závislosti na ruských komoditách. Téměř již evergreenem přelomu roku jsou spory mezi výše zmíněnými státy o cenách zemního plynu a podobě nové smlouvy na její dodávky. Podobný problém se objevil již v roce 2006 a všechna významná evropská média ostře obviňovala Rusko ze zahájení účelového plynového konfliktu, jež je jen typickým projevem imperiálních ambicí. Přitom valná část médií vůbec nebrala v potaz roli Ukrajiny v tomto sporu.

Všechny podobné události mají za následek pouze jedno. Uvnitř Evropské unie se začíná diskutovat o změně energetické politiky EU. Bohužel musím konstatovat, že se vždy jedná o pouhou diskusi, bez vážnějších výsledků. Kupříkladu Zelené kniha o evropské strategii a bezpečnosti energetického zásobování byla první vlaštovkou, která ovšem nikdy nedošla svého cíle.

Nechci tu strašit celoevropskou závislostí na zemním plynu z Ruska. Vždyť v EU je ze 100% na ruském plynu závislé pouze malé množství států. Jsou to pobaltské republiky, Finsko a Slovensko. Pak jsou tu země střední Evropy (Rakousko, Maďarsko a Polsko), jež jsou závislé na ruském plynu zhruba ze 70%. Jedna čtvrtina států ruský plyn nedováží vůbec a zbylé země mají své zdroje natolik diverzifikované, že ruskými zásobami kryjí přibližně 30% své poptávky. Ovšem i přes tyto ne příliš pesimistické údaje musí Evropa, jak je vidět z událostí posledních dní, uvažovat o nové energetické koncepci.

Dnešní rusko-ukrajinský plynový spor umožnil Bruselu znovu tuto otázku naplno otevřít. Musím pochválit vládu, jak vhodně připravila jedno z témat našeho předsednictví v Radě EU, protože při troše štěstí by mohla z opakované energetické krize vytěžit maximu a prosadit velké možností svých návrhů a řešení. I přes partikulární národní zájmy jednotlivých států je v otázce dodávek energií nutná koordinovanost a jednotný postup celé Evropské unie a to i států, které nejsou na ruském plynu závislé vůbec.

Zdá se, že k 19. lednu byla plynová válka mezi Ukrajinou a Ruskem ukončena. Oba partneři podepsali desetiletou smlouvou na dodávky zemního plynu. Avšak ani tento akt by neměl opět uchlácholit Evropu, jež nesmí upadnout do letargie. O důležitosti diverzifikace se v Evropě diskutuje od prvního ropného šoku v roce 1973. Bohužel se tolik zásadního od té doby nestalo, spíše se zvyšuje závislost některých evropských regionů na více zdrojích. Evropa je čím dál tím více závislá na importu surovin a na dovozu technologií. Nesnaží se přijít s žádným originálním řešením a čím dál tím více jí schází dlouholetý výzkum v oblasti energetiky a strategický plán. Prostřednictvím plynovodu Nabucco, který měl vést přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko až do Rakouska, by se částečně mohla vyřešit diverzifikace pro střední Evropu. Celý projekt zmizel v nenávratnu, když od něj ustoupilo Rumunsko. Ovšem po současných neshodách by se tomuto projektu mohlo opět začít blýskat na lepší časy. Evropské unie by v podobných otázkách měla postupovat jednotně a projekty diverzifikace zdrojů by neměly být zatraceny pouze kvůli finančním problémům či rozdílným zájmům jednotlivých zemí, členů EU.