Je rozhodnuto. Olympijské hry v roce 2016 se neuskuteční ani v Chicagu, ani v Madridu, ani v Tokiu. Poprvé v historii olympismu se budou stěhovat na jihoamerický kontinent. Vyhrála Brazílie, respektive Rio de Janeiro, respektive fenomenální fotbalista Pelé. Co to znamená pro Prahu, která se také do prvního kola uchazečského klání přihlásila? Využiji této příležitosti a zareaguji na některé mediální postřehy z posledních dnů a zároveň si neodpustím zase zbořit kus „pražských olympijských mýtů“.

Za prvé, Rio de Janiero si zaslouží blahopřání. Uspělo v posledním kole poměrně přesvědčivě a porazilo velmi silné soupeře, z nichž každý představil jedinečný olympijský projekt a vlastně si zasloužil vyhrát. Jistě si můžeme klást otázku, do jaké míry rozhodoval v konečném hlasování namísto kvality předložených projektů politický argument organizace LOH poprvé v historii na území Latinské Ameriky. Pokud ano, tak ani tento fakt by nemohl znedůvěryhodnit rozhodovací proces. Vždyť ten je výsostně politickým aktem. Mimochodem, právě olympijská diplomacie, která v důsledku rozhoduje o úspěchu či neúspěchu kandidatury, byla jedním z hlavních argumentů, proč se Praha do uchazečského klání přihlásila. Pro redaktora deníku Sport Adama Nenadála speciálně připomínám, že ambicí Prahy nebylo pořádat LOH v roce 2016. Velmi dobře jsme věděli, že nemůžeme uspět. Chtěli jsme se pouze naučit „plavat“ v olympijských vodách a zvýšit tak naši šanci uspět v případné další kandidatuře. Takže, pane Nenadále, Praha si skutečně „nebrousila“ zuby na rok 2016, to jste si asi spletl s jiným městem…

Za druhé, kandidatura, byť neúspěšná, všech soutěžících opět jasně ukázala, že i samotný kandidátský proces je fantastickým marketingovým nástrojem, nikoliv pouze pro kandidující město, ale pro celou konkrétní zemi. Jak jinak si vysvětlit, že za svá města lobují „Obamové, Putinové či Blairové“? V dnešní globální ekonomice je tato komodita možná důležitější než onen takzvaný „superbyznys“, který je za olympijským fenoménem dnes schován. A není od věci připomenout, že Praha dnes vytváří čtvrtinu reálného hrubého domácího produktu celé ČR a že klíčovou součástí tohoto ekonomického motoru země je právě cestovní ruch. A i kdybychom mluvili pouze o onom „olympijském superbyznysu“, tak co je na něm, proboha špatného? V čem je lepší či horší než „bankovní superbyznys“, či „surovinový superbyznys“, nebo také „superbyznys postmoderního ekologismu“? To, že se za takový byznys bere americký či brazilský prezident není nic nemorálního, nekorektního či snad dokonce hloupého (i když třeba jeden z nich nakonec prohraje). Spíše mi přijde hloupé, či alespoň nepochopitelné, že se za takový superbyznys nebere či nebrala česká politická elita. Mimochodem to byl jeden z hlavních argumentů, proč Praha od kandidatury nakonec ustoupila. Je to výraz té nekonečné české malosti a absence sebedůvěry. Je to škoda, protože jsme národem, který má navíc, než na servilní poklonkování mocným a neustále vysmívání sobě sama, jak jsme příliš bezvýznamní, abychom o něco měli vůbec usilovat.

Za třetí, srovnání všech čtyř finálových projektů z Kodaně (Chicago, Madrid, Tokio, Rio de Janiero) jednoznačně ukazuje různorodost a originalitu projektů, o kterých jen stěží lze říci, že „vyhrávají pouze ty megalomanické“. A toto je další argument, proč Praha olympijská má a měla svůj smysl a opodstatnění. Nepředkládali jsme žádný megalomanický „superprojekt“. Naopak, projekt velmi komorní, citlivý vůči historické Praze i ohleduplný k celé České republice. Vždyť téměř třetina investic měla být umístěna právě v českých a moravských regionech mimo území hlavního města. Měla a mohla přispět k potřebnému rozvoji jinak velmi zanedbané sportovní infrastruktury v ČR. Žádné megastavby, ocelové a betonové konstrukce, které po olympiádě zůstanou jako její smutné memento. Proto také Praha předkládala vlastně vůbec jeden z nejlevnějších olympijských projektů.

Za čtvrté, naše zkušenosti jsou k nezaplacení. Investovali jsme do nich, s ohledem na jejich hodnotu a cenu, tak neuvěřitelně málo peněz, že jakákoliv kritika je v tomto ohledu opravdu směšná. Proti všem miliardám investovaných druhými, je méně než 70milionů (včetně zpět odvedené DPH) proinvestovaných Prahou akceptovatelně málo. Je to tak strašně málo ve srovnání s velikostí státního dluhu, který je „plánován“ v návrhu státního rozpočtu na rok 2010 ve výši 162,5 miliard, a který nám připadá nebo má připadat podle novinových komentářů jako „samozřejmost“ či dokonce úspěch, protože snad mohl i být i „dvojnásobný“…

Za páté, fyzická hodnota zpracovaných územních analýz, ekonomických studií, „map“ České republiky v oblasti sportovní infrastruktury je taková, že z ní budeme těžit řadu dalších let.

Takže, vážení politici bez programu a s jediným nepřítelem, kterým byla olympiáda v Praze. Vážení sportovní novináři, kteří jste se olympiády v Praze báli – jde o autentický citát – protože by to bylo moc práce. Vážená veřejnosti, která nad pivem nadává, jak nic neumíme, nic neznamenáme a nikoho nezajímáme. V mnohém se pletete. Ale není důvod vám to vyčítat. I já jsem se v mnoha věcech spletl v čase přípravy naší kandidatury. A nejenom já. Musím vás ujistit, že se Praha skutečně poučila. Jsme chytřejší, zkušenější, víme toho více, umíme o trochu lépe plavat v olympijské diplomacii… Pokud jednou překonáme ten obludný český komplex méněcennosti a pokusíme se v olympijské soutěži uspět, koneckonců tak, jak jsme již jednou uspěli v roce 1920, mohu vás ujistit, že předložíme projekt vítězný. Třeba to bude v době, kdy budeme mít osvícenější politiky, poučenější novináře a sebevědomější veřejnost. Jak řekl americký prezident: „Spojené Státy učiní svět pyšným“, věřím, že stejně pyšným světem učiníme jednou svět i my.