Ve velkém a krásném parku, kterému se říká Stromovka, bydlí spousta strašidýlek, víl, skřítků, pidimužíků, bludiček, rarášků a plivníků. Většina z nich je hodná, lidí se bojí, a tak se před nimi schovávají a utíkají. Scházejí se v noci a povídají si o tom, co za celý den viděli. Mají své místečko pod velkou a starou vrbou a tam chroustají oříšky, co nestihly sežrat veverky, nebo popíjejí kapky z kalíšků zvonečků a hluchavek.

„Dneska jsem celý pošlapaný,“ stěžoval si travní mužíček docela spokojeně. „Bylo krásné počasí a lidí bylo jak na procesí,“ pokračoval a masíroval si malé zelené nožičky. „Já jsem taky spokojený, vylezlo na mně spousta omladiny a nikdo ani větvičku nezlomil, dávají si, caparti, docela pozor!“ pochvaloval si stromový mužík Smrčka. Jenom žahavá a zlostná víla Kopřiva se pořád kabonila a nadávala jako špaček. Byla celá taková jakoby ostrá a zelená, maličká sice, ale hned tak si na ni nikdo nepřišel. Každého, kdo se k ní nešikovně přiblížil, hned požahala, spálila a poštípala. „Já teda nevím, proč bych se měla já rozhlížet, jestli já někde nepřekážím, když já tady vyrostla a bydlím tu odnepaměti,“ kroutila pusinkou plnou žahavých jazýčků Kopřiva a vyplazovala je na všechny strany. „Počkej, ty jedna metrnice, však on tě jednou někdo srovná, že se divit nepostačíš,“ prorokoval pan Jahoda Lesní, který byl zase sladký až moc.

Atak si tak ve Stromovce pidižvíci, víly i skřítci žili, v zimě o maličko hůř, protože jim bylo chladno, ale na jaře, v létě a na podzim moc pěkně, protože se jim líbilo pozorovat, jak se do jejich stromovkovského království chodí bavit a těšit lidi, děti a jejich pejsci a jak je tam všude veselo. Jenom ta Kopřiva, ta se občas vztekla a poradila svým rostlinkám, aby žahaly každého, kdo se k nim přiblíží. A tak třeba jezevčík Josef, který se šel napít k potoku, dostal lístkem po čumáčku a kňoural a kňučel, dokud ho kopřiví žahnutí pálit nepřestalo.

Jednou na jaře, když už svítilo sluníčko o sto šest a rostlinky, o které se starali jejich malí ochránci, už rostly jako z vody, se vydala na procházku Stromovkou babička Vařečková se svými vnoučky Matoušem a Adélkou. Děti zlobily a honily se, babičku neposlouchaly a každou chvilku udělaly nějakou neplechu. Matouš najednou zahnal Adélku do vysoké trávy u jezírka a holčička upadla ručkama rovnou mezi mladé kopřivy. Celou ji požahaly a děvčátko se tuze rozplakalo. „Au, babičko, to ale svědí a štípe, já to nevydržím, proč jsou vůbec takové kytičky, které nejsou ani pěkné, ani nevoní? K čemu jsou dobré?“ fňukala Adélka a škrábala si popálené ručičky. „Všechno zlé je k něčemu dobré, Adélko,“ pohladila babička Vařečková po vláskách Adélku a usmála se. „Jo? A k čemu může být dobrá taková pitomá kopřiva?“ ptal se Matoušek, a neodvážil se k ní přiblížit na míň než metr. Babička Vařečková už byla stará paní a mnoho toho věděla. Třeba o tom, že víla Kopřiva je povýšená a pyšná a zlostná až běda. Atak najednou dostala nápad. „Víte, kam nejlíp s nadutou rostlinkou, děti? Do nádivky!“ Babička si přetáhla rukáv až do dlaně a opatrně pár kopřiv utrhla. „To byste neřekly, jak kopřivy chutnají, když se použijí jako koření. A když se na ně jde opatrně, ani požahat vás nestihnou, potvory pálivé,“ smála se paní Vařečková a děti také. Víla Kopřiva se mohla zbláznit, co že je to za drzost, se kterou jí někdo trhá rostlinky, ani se nepožahá a ještě si na nich pochutnají! Ale už bylo pozdě – kopřivy šly brzy do trouby a bylo po jejich zlé síle. „Mráz sice kopřivu nespálí, ale na pekáč je krátká,“ usmál se už jen stařeček Osud a těšil se, jak si pochutná na jarní nádivce své kamarádky, babči Vařečkové.