Kousek od pražského orloje, nejkrásnějších a nejchytřejších hodin na celém světě starých víc než 600 let, je malá ulička, kterou byste snadno mohli přehlédnout. Tahle ulička byla zvláštně tajemná, kvůli knížkám. Prostě nějak přitahovala různé věci, které měly něco společného s písmenky a řádky, s pohádkami a příběhy napsanými a čtenými.

Bydlel tady třeba jeden z prvních nakladatelů pražských, pan Melantrich, nebo knihtiskař Jan Kosořský z Kosoře, a dokonce i pán, kterému se říkalo Zuřivý reportér a který o Praze napsal víc než kdokoli jiný, Egon Ervín Kisch. Dnes tady najdete i knihovnu Muzea hlavního města Prahy. Asi proto v téhle uličce bydlela i čarodějnice Ervína, která s písmenky uměla rozličná kouzla a čáry a hlavně je měla moc ráda. Razila teorii, že písmenka, která někdo napíše, začínají hned žít svým vlastním životem, a vládnout svou velkou silou. Písmena poskládají slova, slova poskládají věty, věty poskládají souvětí, ty pak odstavce, články, kapitoly, celé knihy a příběhy, pravdivé, vymyšlené, směšné i strašidelné, milé i smutné, dojemné, i takové, co vás naštvou.

Čarodějnice Ervína knížky milovala. Jejich vůně, barvy a tvary. Každá kniha má jiná písmenka, některá jsou maličká jak blešky, jiná velká jak palec, další zakroucená a ještě další ostrá a pichlavá. V některých knížkách si Ervína ráda prohlížela obrázky, v jiných jen četla, protože tam nebylo namalované ani maličké srdíčko.

Čarodějka Ervína bydlela v domě, které mělo číslo 16. Vedle zamřížovaných dveří je zvonek. Když se na něj vymačká složitá melodie, mříž se posune směrem nahoru a objeví se malá dvířka vedle několika schůdků. Za nimi se otevře vstup do místnosti, kde bydlí Ervína. Asi se nikdo nebude divit, že je plná knih. Jsou úplně všude. Knihovny podél zdí, poličky pod okénkem, které pomrkávalo k Týnskému chrámu, na nočním stolku, na podlaze i na židličkách, dokonce jich měla Ervína i plnou postel z dubového dřeva, která by unesla deset takových čarodějnic, jako byla ona, ale o moc víc knížek už věru ne.

Sama Ervína vůbec nevypadala jako čarodějnice, spíš jako studentka, která málo chodí na sluníčko, což byla vlastně pravda. Měla dva blonďaté copy, velké modré oči, které ještě zvětšovala skla jejích silných brýlí, které musela nosit proto, že si je zkazila věčným čtením při svíčce. A taky se hodně trápila. Měla pocit, že se písmenka ztrácí a už lidem nedávají takovou radost, jako jim dávaly dřív. Že je naopak někteří používají k nedobrým záměrům a že jimi dokonce chtějí škodit. A tak se rozhodla s tím něco udělat. „Zatím pořád jen čtu, tak co, kdybych je začala psát…?“ napadlo Ervínu, jak ukázat, že slova mají velkou sílu. Aprotože byla čarodějnice, rychle si poradila. Vymyslela způsob, jak všude a všem ukázat, co všechno se může stát, když napíšete lež. A tak Ervína vyčarovala noviny a každému, koho znala, poslala jeho osobní výtisk. Ten byl plný hanebností a škaredých pomluv, nactiutrhačností a lží, které se ale tvářily jako pravda. Všichni, kteří si četli noviny o sobě samotných, se buď rozhněvali nebo rozplakali, nebo propadli úplné panice. „Co, když si ty bláboly někdo přečte, co když si bude myslet, že je to pravda,“ strachovali se. Vidět to sice mohli jen oni samotní, protože to byly noviny pro ně osobně začarované, jenomže to oni nevěděli.

A stařeček Osud se musel smát. Zašel do Kožné uličky, zazvonil na Ervínu a ta ho s radostí pozvala dál do svého knihomilského příbytku. „Moc chytře sis to vymyslela, Ervíno, že tys jim chtěla ukázat, že myšlenky si musí rovnat každý sám a nenechat si radit ani od té sebechytřejší knížky, viď? Že nad vlastí rozum a svědomí není,“ hádal Osud. „Ano stařečku, snad se to povede a písmenka přestanou být zlá, protože je do zloby někdo posílá,“ pokrčila rameny Ervína a podívala se Osudu do očí. „Každý by si měl zachovat zdravý rozum a vlastní úsudek. Ne vždycky platí, že co je psáno, to je dáno,“ usmál se už jen stařeček Osud. Ale číst nepřestávejte. A to platí i o těchto pohádkách.