Před šesti lety jsem navštívil Bělorusko. Byl jsem tam srdečně přijat, a tím nemám na mysli červené koberce ve státních institucích.

V noci jsme vyrazili za hlavní město do lesa Kuropaty. Je to smutně proslulé místo, kde jsou pohřbeny desetitisíce, možná statisíce obětí Stalinova režimu. Později zde na památku nevinných obětí vztyčili množství křížů. Bylo poznat, že se o místo starají desítky neviditelných rukou. Sněhem šly stovky stop, u křížů se zastavovaly, a pokračovaly dál. Přidal jsem se a kráčel tím temným mlčenlivým lesem od jednoho kříže ke druhému. Zkoušel jsem si představit hrůzy toho místa. A otevřít v sobě nejen prostor pro naději ve spravedlnost, která je silnější než politická zvůle, ale i pro odpuštění. Pamatuji se, že mi byla hrozná zima, ale ještě víc se mi zadíral pod kůži majestátní smutek z utrpení nevinných.

Také proto mě později silně zasáhlo, když Alexandr Lukašenko dal 70 křížů odstranit z moci úřední. Strhávání křížů na takovém místě je pro mě výrazem čirého barbarství.

(https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/beloruske-urady-odstranuji-krize-z-mist-hromadnych-hrobu-v-l/r~f2793784570911e9a049ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR29DgImYD-1Xd24W2bi-OjNSkFjsQDgJHuA7u5jcK0OIrz6zCkqwAqJY7U)

V rámci prohlídky hlavního města Minsku mě mí průvodci vzali také na soudní přelíčení s bojovníky za svobodu, abych jako cizinec „viděl a nemlčel“. Ukázali mi i vazební věznici, pochmurnou budovu obehnanou vysokou zdí s ostnatým drátem. Tehdy jsem nemohl tušit, jak brzy se tam mnozí z mých přátel dostanou… A jsou tam vězněni dodnes, zcela v rozporu s právem. Vazba v Lukašenkově zločineckém režimu dávno neslouží k objasnění podezření, ale je zneužívána k omezení svobody, a to i na dlouhá léta.

Na běloruském venkově jsem navštívil školu zaměřenou na vzdělání a přípravu pro život ve svobodě. Mladí zde studovali zakázané autory, vedli disputace, hledali způsoby, jak svobodně žít. Z toho setkání ve mně zůstala vzpomínka na tváře odvážných lidí, kteří sice neměli k ruce poslední výkřiky techniky, ale bojovali s režimem poctivou přípravou nové generace. Odvaha, kterou dnes mladí lidé v Bělorusku projevují, je dokladem toho, že se to podařilo.

Jednoho večera jsem byl pozván k rodinnému stolu. Diskutovali jsme o politickém vývoji a o tom, na co se připravit. Takové násilí, které už celé měsíce doprovází policejní zásahy v ulicích běloruských měst, si ale nedovedl představit nikdo z nás… Jazyková bariéra brzy padla, nebylo ani důležité, kdo je kdo. Cítil jsem obrovské pochopení a sounáležitost. A připomínalo mi to doby před rokem 1989 u nás, kdy jsme naslouchali starším a zkušenějším a snažili se z jejich slov vyhlížet znamení, že se něco přece musí stát, že už to nemůže dlouho trvat. A doufali jsme, že někdo v zahraničí projeví zájem o to, v jaké situaci žijeme, že nás podpoří.

Když se dnes dívám na dění v Minsku od prezidentských voleb 2020, se smutkem musím potvrdit, že se vývoj vydal velmi špatným směrem. Talentovaní lidé musí odcházet do exilu. Režim usiluje o to zastrašit každého, kdo se nebojí. Politická alternativa není připravena, protože režim cílevědomě ničí každého, kdo by mohl nabídnout dialog o budoucnosti. Jen tu naději a odhodlání, které jsem tehdy cítil, Lukašenkova politika zničit nedokázala.

Z lidí, které jsem tehdy v Bělorusku potkal, již dnes někteří prosluli svými smutnými osudy.

Pavel Sieviaryniec je ve vazební věznici už od 7. června 2020. Zatčen byl dva měsíce před konáním prezidentských voleb. Vězněn byl už několikrát od roku 2005, v roce 2011 dostal tři roky za organizaci protestů po prezidentských volbách. V roce 2014 byl Pavel zrovna chvíli na svobodě, a tak jsme se mohli potkat v Praze. Uváděl zde svoji knihu s názvem Miluji Bělorusko. Do věnování mi tehdy připsal několik osobních vět a také odkaz na pasáž v bibli, kde se píše o těch, kdo budou vládnout zemi. Pavel je dosud vězněn protiprávně a v nelidských podmínkách.

Ihar Losik se stal tváří mladých, kteří se postavili režimu a bojovali za svobodu. Zatčen byl 25. června 2020 pro podezření z přípravy akcí proti veřejnému pořádku. Ihar je novinář, studoval jako stipendista vzdělávacího programu Václava Havla, který pomáhá organizovat Rádio Svobodná Evropa ve spolupráci s naším ministerstvem zahraničních věcí. Ihara zavřeli na samotku, do prostoru bez oken, kde se nedá pořádně ani postavit nebo udělat krok. Vězení Ihara nezlomilo. V říjnu vyhlásil časově neomezenou hladovku na protest proti tomu, že je vězněn v rozporu s právním řádem. Doma na něj čeká žena Darya a dcerka Pavlína. Její narozeniny v lednu rodina oslavila bez táty. Ihar právě držel hladovku, kterou se rozhodl ukončit až 25. ledna 2021 z pohnutí nad obrovskou vlnou solidarity, kterou jeho postoj vyvolal. Světlana Tichanovská, kandidátka v prezidentských volbách v Bělorusku 2020, které nebyly ani svobodné, ani férové, na Iharovu adresu řekla, že nejdůležitější ze všeho je odolat a přežít.

Proč o tom píšu? Protože boj za svobodu v Bělorusku jsou pro mě jména a příběhy konkrétních lidí, které jsem potkal, které znám nebo o nichž jsem slyšel. I proto mě potěšilo, že protesty v Bělorusku mají v naší zemi velký ohlas.

Iharovi a Pavlovi jsem minulý týden napsal osobní dopisy s adresou minské vazební věznice. Bude mě moc zajímat, zda jim budou doručeny.

Jednou z organizací, kde se můžete dovědět více o vězních Lukašenkova režimu, je například Občanské Bělorusko. Seznam politických vězňů pravidelně zveřejňuje organizace Viasna (https://prisoners.spring96.org/en).