Obrácení Pavla z likvidované Akademie věd
„Tak nám – chr – zabili – chrrr – Ma – chr – nohu,“ volají mi od nás z ústavu. Koho? Že by Jana Matonohou?
RÁNO: „Tak nám – chr – zabili – chrrr – Ma – chr – nohu,“ volají mi od nás z ústavu. Koho? Že by Jana Matonohou? To snad ne, proč někdo ubližuje té otevřené hlavě, to bych kamenoval. Kdože, jaký matěj? Pardon, už slyším, Matěj! Ale kdo to je? Chrrrrrrrr! Pak vypadne signál, jako obvykle. Jsme malá vesnička v ďolíku, prostě Vysočina, a co zavedli mobily, čekáme, až je neviditelná ruka zavede i k nám.
VEČER: Když teď rediguji své ranní zápisky, připadají mi tak zaslepené... pomýlené... cizí... Byl jsem to vůbec já? Jistěže nás ruka vidí, jistěže zná všechno to naše lidský trápeníčko. Stačí zvednout oči nad kopeček zvaný Slavětín. To nejsou mraky ani Gandalf se Sauronem, to o nás Ona svádí gigantický zápas s Tyranem! Až vyhraje, přestěhujeme se za ní a budeme si spolu v říši čirých principů medit až do skonání věků!
RÁNO POKRAČUJE: Přemístěním do Ždírce získávám přístup k signálu i ke zbytku příběhu. Nikdo není mrtvý, jen bahýnko se zvedá ode dna. Když se teď začala veřejně propírat likvidace Akademie věd, vložil se do toho výzkumník Liberálního institutu Matěj Šuster. Jeho sdělení se dalo očekávat: moc bylo státu, moc bylo, lide, vědy placené z tvých daní. Takže jsme doma: známe tuhle píseň na tři akordy, z nichž každý sám o sobě něco velkého v dějinách myšlení znamenal, ale dohromady už je to jen kolovrátek. Stát dusí svobodu, regulace křiví trh, svatá práva vlastníků jsou omezována. Jak by pak mohlo být dobře na světě? Ještěže existují země, kde už státu přistřihli křídla. Například takové Somálsko. Když vás tam chce někdo regulovat, například mačetou, vezmete mačetu taky. Když vám někdo brání v deregulaci na pevnině, skočíte na člun a změníte obor – začnete dělat do tankerů. Musím se někdy podívat, jak Somálcům kvete literární věda.
VEČER: Bahýnko... Stálo ti to za to, házet po nich takovými slovy? Neměl bys teď při redakci to své staré já škrtnout? Anebo ho tu naopak necháš pro ty, kdo jako ty půjdou k pravdě klikatou cestou?
DOPOLEDNE: Kázání pana Šustera má prý ještě pokračování: Jsou vědy užitečné a neužitečné, přičemž oboje se dále ještě dělí na vědy pravdivé a nepravdivé. Nepravdivé vědy – zpochybňující Učení – nemají být. Neužitečné vědy – k nimž bezpochyby nutno přiřadit i filozofii nebo, fuj, literární teorii – ať si dělá každý za své. Pokud jde o filozofii, tak neužitečná a nepravdivá je aktuálně ta od Derridů, Foucaultů, Lyotardů, zkrátka od všech těch, co tvrdili, že žádné Slovo není to jediné pravé a že je už za námi doba velkých vyprávění 18. a 19. století, vyprávění, co chtěla bezezbytku vysvětlit, jak svět byl, je a bude. Takový Derrida. Měl na to. Mohl se stát fotbalistou a pořádně zahýbat přestupovým trhem. A on místo toho diference sem, falogocentrismus tam. Budižkničemu, co to bude opakovat po něm, ať si sám najde dostatečný počet čistých plátců daní, kteří si ho i s těmi jeho hámotinami koupí. A tím mu to jeho bádání zaplatí. A jsme zpátky u Jana Matonohy. Neboť tam, kde se věda neužitečná vlévá do vědy nepravé, tam se nalézá on: vytáhlý intelektuál, co píše věci, kterým nerozumí každý.
DOPOLEDNE POKRAČUJE ÚVAHOU: Že by se historie opakovala po dvaasedmdesáti letech? Divné číslo. Ale když připravujete výstavu zvrhlého umění, nedáte na začátek krajinku s jelenem nebo svatý obrázek. Dáte tam nerealistické mazanice a dílka, co svaté obrázky parodují. Prostě to, co uráží obecný vkus. A když chcete všem dokázat, jak Ústav pro českou literaturu AV ČR plýtvá penězi uloupenými lidu a pomáhá tak Tyranovi státu být Tyranem nejtyranštějším, nepověsíte na rozcestí nějakého Pavla, co sepisuje rodokapsy, neboť užitečnost bibliografie nakonec připustí leckdo. Pověsíte nejprve Matonohu, který vzal vážně návrh vycházející z oněch Derridů, že by kromě „mužského“, rozuměj převládajícího způsobu psaní, mohl v západní kultuře existovat ještě nějaký jiný, vůči němu subverzivní způsob psaní, říkejme mu pro komplikaci „ženský“. A že by stálo za to podívat se z toho hlediska nejen na psaní spisovatelek-žen, ale i třeba na takového Hrabala...
POLEDNE: Chrrr! Volají zase z Akademie. Abych rozhodně na Matonohu nic nepsal. To bychom se mohli rovnou zaplést s jehovisty. Ti také mají své Učení. Přinesou ti Dobrou zprávu, zeptají se tě, jestli tě netrápí Krize světa. Když se pak s tebou loučí (není to nadlouho), máš dům plný Překladu nového světa, Jehova na každé stránce. S institucionalizovanými liberály je to prý podobné. Jen se jmény to mají těžší, na jedné stránce Milton, na druhé Friedman. Chrrr! Ještě že zavolali. Dobře mě kolegové znají. Jsem chytlavý na každou utopii. Dodnes s nostalgií vzpomínám na toho mládence, co četl von Hayeka tak dlouho, až prostřednictvím svobodného nákupu na trhu držitelů občanských průkazů provedl nepřátelské převzetí příslušného občanského sdružení, zamkl se v redakci časopisu, kde jsem kdysi pracoval, vyhlásil na jejím území svůj stát a jal se bojovat proti monopolu ČNB xeroxováním vlastních bankovek. Musím říct, že od té doby, co se mi odstěhovala dcera Anička a nikdo už si se mnou doma nepovídá o Bohu, i k jehovistům mám tak nějak nový vztah. A nejenom pro jejich utrpení v koncentrácích. Když jejich misionářky vyrážejí u nás v Počernicích ze Sálu království, lezu ke komínu a předstírám, že opravuju střechu. Jen být co nejdál. Abych se nezapletl. Neboť co tak může bloud jako já odvětit na otázku, trápí-li ho Krize světa?
ČASNÉ ODPOLEDNE: Z dřímoty mě vytrhuje povědomá tvář. Usedá proti mně a říká: Když pronásleduješ Matěje, pronásleduješ i mne. Proč? Copak si nevzpomínáš? Vzpomínám, pane Ševčíku, vzpomínám vděčně. Na vaše výborné semináře z dějin ekonomických teorií. I jak jste mě vyhodil, protože jsem nečetl Lenina. Řekl jste mi tehdy, že kdo chce kritizovat, musí nejprve číst. Jen dvakrát jsem se na VŠE setkal s něčím, co vzdáleně připomínalo univerzitu – poprvé tehdy u vás. Co mám dělat, pane? – Čti!
ODPOLEDNE: Pod pravici s myší kladu Liberální ekonomii od Ježka. Důležitá kniha mého života – snad mi pomůže i teď, kdy mám pocit, jako bych se převracel naruby. A čtu. Není toho málo. Škoda té přestávky v letech 2006–2007. Že by studijní pobyt – třeba výzkum dne daňové svobody v Somálsku?
VEČER: Jak zatvrzelý byls! Jak pomalu to z tebe odcházelo!
ČTENÁŘOVO POZDNÍ ODPOLEDNE: Matěj Šuster není jen pilný, je brilantní. Bez legrace. A neumí jen tu klasickou kritiku Tyrana („Občas i člověka vesměs otrlého počínání vlády poněkud vyvede z míry.“). Jak tak čtu, strhuje mne veletok problémů rozřešených jednou provždy. Tak jistě, daně. Ale nejen ony! Defiluje téma za tématem: kuřáctví a svoboda, globální ochlazování, deštné pralesy, dětská práce v Bangladéši (konečně znovu povolena), obchod s lidskými orgány, antidiskriminační zákon, právo na sebevraždu. A samozřejmě Matonoha. Toho jsem dopoledne viděl ve falešných, falešných barvách. Teď je pro mne průhledný jak sklo. Ten skrček s kopytem v něm, to je centrální plánovač! Večer musím své dopolední zápisky zredigovat. Mezitím si udělám pár výpisků k pozdějšímu studiu:
VEČER: Somálská literární věda je na tom skvěle. Je tak dobrá, že dokonce všechna vychází v cizině. Anglicky, přirozeně. Do Web of Science co by kamenem dohodil. Jdu redigovat ranní zápisky. Až se vrátím do Prahy, svolám Radu ústavu a prosadím odtržení od Tyranova prsu (sakra, zase ten gender). A teď konec plachosti, konec malověrnosti. Dnes večer se půjdeš nabídnout sousedům! Řekneš jim, že ses dřív pokoušel aplikovat Foucaultův diskurs na literaturu, ale dnes už bys to neudělal. Slíbíš jim, že článek o Továrně na Absolutno dokončíš už jen pro ně. A že pak budeš do konce života psát jen o největším z nás rodáků, o Bohumilu Vavrouškovi! Zde na Vysočině je lid dobrý. Nedá zahynouti...
V NOCI: Tady končí text, který můj muž třímal v ruce, když ho přinesli z hospody u koupaliště domů. Tady ho máš, Sašo. Říkali. Kdybys věděla, co po nás chtěl. Že je na prodej! Fuj! Prase! My proti němu jinak v zásadě nic nemáme. Když chodí do tý svý Akademie, je klid. Ale teď? Ty hámotiny, co mlel celej večír... Že už není Pavel, ale matěj. Že se obrátil. Pořád: Chcete mě? Chcete mě? Tak hele, to si vyřiďte sami tam v tý Praze.
x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x
SOUTĚŽ: Intertextualita mi minule zavařila, proto taky dnešní příspěvek nemá s žádným jiným textem na světě nic společného... Půjdeme na to tedy úplně jinak, naratologicky a tematologicky. Kdo první správně zodpoví následující dvě otázky, obdrží originální letákové vydání jednoho z Hrabalových „dopisů Dubence“ z roku 1989, originál samizdat:
1) Který Hrabalův text (texty) vypráví žena?
2) V kterém Hrabalově textu vypráví jedna z postav o tom, co se v koncentráku dělo Svědkům Jehovovým?
RÁNO: „Tak nám – chr – zabili – chrrr – Ma – chr – nohu,“ volají mi od nás z ústavu. Koho? Že by Jana Matonohou? To snad ne, proč někdo ubližuje té otevřené hlavě, to bych kamenoval. Kdože, jaký matěj? Pardon, už slyším, Matěj! Ale kdo to je? Chrrrrrrrr! Pak vypadne signál, jako obvykle. Jsme malá vesnička v ďolíku, prostě Vysočina, a co zavedli mobily, čekáme, až je neviditelná ruka zavede i k nám.
VEČER: Když teď rediguji své ranní zápisky, připadají mi tak zaslepené... pomýlené... cizí... Byl jsem to vůbec já? Jistěže nás ruka vidí, jistěže zná všechno to naše lidský trápeníčko. Stačí zvednout oči nad kopeček zvaný Slavětín. To nejsou mraky ani Gandalf se Sauronem, to o nás Ona svádí gigantický zápas s Tyranem! Až vyhraje, přestěhujeme se za ní a budeme si spolu v říši čirých principů medit až do skonání věků!
RÁNO POKRAČUJE: Přemístěním do Ždírce získávám přístup k signálu i ke zbytku příběhu. Nikdo není mrtvý, jen bahýnko se zvedá ode dna. Když se teď začala veřejně propírat likvidace Akademie věd, vložil se do toho výzkumník Liberálního institutu Matěj Šuster. Jeho sdělení se dalo očekávat: moc bylo státu, moc bylo, lide, vědy placené z tvých daní. Takže jsme doma: známe tuhle píseň na tři akordy, z nichž každý sám o sobě něco velkého v dějinách myšlení znamenal, ale dohromady už je to jen kolovrátek. Stát dusí svobodu, regulace křiví trh, svatá práva vlastníků jsou omezována. Jak by pak mohlo být dobře na světě? Ještěže existují země, kde už státu přistřihli křídla. Například takové Somálsko. Když vás tam chce někdo regulovat, například mačetou, vezmete mačetu taky. Když vám někdo brání v deregulaci na pevnině, skočíte na člun a změníte obor – začnete dělat do tankerů. Musím se někdy podívat, jak Somálcům kvete literární věda.
VEČER: Bahýnko... Stálo ti to za to, házet po nich takovými slovy? Neměl bys teď při redakci to své staré já škrtnout? Anebo ho tu naopak necháš pro ty, kdo jako ty půjdou k pravdě klikatou cestou?
DOPOLEDNE: Kázání pana Šustera má prý ještě pokračování: Jsou vědy užitečné a neužitečné, přičemž oboje se dále ještě dělí na vědy pravdivé a nepravdivé. Nepravdivé vědy – zpochybňující Učení – nemají být. Neužitečné vědy – k nimž bezpochyby nutno přiřadit i filozofii nebo, fuj, literární teorii – ať si dělá každý za své. Pokud jde o filozofii, tak neužitečná a nepravdivá je aktuálně ta od Derridů, Foucaultů, Lyotardů, zkrátka od všech těch, co tvrdili, že žádné Slovo není to jediné pravé a že je už za námi doba velkých vyprávění 18. a 19. století, vyprávění, co chtěla bezezbytku vysvětlit, jak svět byl, je a bude. Takový Derrida. Měl na to. Mohl se stát fotbalistou a pořádně zahýbat přestupovým trhem. A on místo toho diference sem, falogocentrismus tam. Budižkničemu, co to bude opakovat po něm, ať si sám najde dostatečný počet čistých plátců daní, kteří si ho i s těmi jeho hámotinami koupí. A tím mu to jeho bádání zaplatí. A jsme zpátky u Jana Matonohy. Neboť tam, kde se věda neužitečná vlévá do vědy nepravé, tam se nalézá on: vytáhlý intelektuál, co píše věci, kterým nerozumí každý.
DOPOLEDNE POKRAČUJE ÚVAHOU: Že by se historie opakovala po dvaasedmdesáti letech? Divné číslo. Ale když připravujete výstavu zvrhlého umění, nedáte na začátek krajinku s jelenem nebo svatý obrázek. Dáte tam nerealistické mazanice a dílka, co svaté obrázky parodují. Prostě to, co uráží obecný vkus. A když chcete všem dokázat, jak Ústav pro českou literaturu AV ČR plýtvá penězi uloupenými lidu a pomáhá tak Tyranovi státu být Tyranem nejtyranštějším, nepověsíte na rozcestí nějakého Pavla, co sepisuje rodokapsy, neboť užitečnost bibliografie nakonec připustí leckdo. Pověsíte nejprve Matonohu, který vzal vážně návrh vycházející z oněch Derridů, že by kromě „mužského“, rozuměj převládajícího způsobu psaní, mohl v západní kultuře existovat ještě nějaký jiný, vůči němu subverzivní způsob psaní, říkejme mu pro komplikaci „ženský“. A že by stálo za to podívat se z toho hlediska nejen na psaní spisovatelek-žen, ale i třeba na takového Hrabala...
POLEDNE: Chrrr! Volají zase z Akademie. Abych rozhodně na Matonohu nic nepsal. To bychom se mohli rovnou zaplést s jehovisty. Ti také mají své Učení. Přinesou ti Dobrou zprávu, zeptají se tě, jestli tě netrápí Krize světa. Když se pak s tebou loučí (není to nadlouho), máš dům plný Překladu nového světa, Jehova na každé stránce. S institucionalizovanými liberály je to prý podobné. Jen se jmény to mají těžší, na jedné stránce Milton, na druhé Friedman. Chrrr! Ještě že zavolali. Dobře mě kolegové znají. Jsem chytlavý na každou utopii. Dodnes s nostalgií vzpomínám na toho mládence, co četl von Hayeka tak dlouho, až prostřednictvím svobodného nákupu na trhu držitelů občanských průkazů provedl nepřátelské převzetí příslušného občanského sdružení, zamkl se v redakci časopisu, kde jsem kdysi pracoval, vyhlásil na jejím území svůj stát a jal se bojovat proti monopolu ČNB xeroxováním vlastních bankovek. Musím říct, že od té doby, co se mi odstěhovala dcera Anička a nikdo už si se mnou doma nepovídá o Bohu, i k jehovistům mám tak nějak nový vztah. A nejenom pro jejich utrpení v koncentrácích. Když jejich misionářky vyrážejí u nás v Počernicích ze Sálu království, lezu ke komínu a předstírám, že opravuju střechu. Jen být co nejdál. Abych se nezapletl. Neboť co tak může bloud jako já odvětit na otázku, trápí-li ho Krize světa?
ČASNÉ ODPOLEDNE: Z dřímoty mě vytrhuje povědomá tvář. Usedá proti mně a říká: Když pronásleduješ Matěje, pronásleduješ i mne. Proč? Copak si nevzpomínáš? Vzpomínám, pane Ševčíku, vzpomínám vděčně. Na vaše výborné semináře z dějin ekonomických teorií. I jak jste mě vyhodil, protože jsem nečetl Lenina. Řekl jste mi tehdy, že kdo chce kritizovat, musí nejprve číst. Jen dvakrát jsem se na VŠE setkal s něčím, co vzdáleně připomínalo univerzitu – poprvé tehdy u vás. Co mám dělat, pane? – Čti!
ODPOLEDNE: Pod pravici s myší kladu Liberální ekonomii od Ježka. Důležitá kniha mého života – snad mi pomůže i teď, kdy mám pocit, jako bych se převracel naruby. A čtu. Není toho málo. Škoda té přestávky v letech 2006–2007. Že by studijní pobyt – třeba výzkum dne daňové svobody v Somálsku?
VEČER: Jak zatvrzelý byls! Jak pomalu to z tebe odcházelo!
ČTENÁŘOVO POZDNÍ ODPOLEDNE: Matěj Šuster není jen pilný, je brilantní. Bez legrace. A neumí jen tu klasickou kritiku Tyrana („Občas i člověka vesměs otrlého počínání vlády poněkud vyvede z míry.“). Jak tak čtu, strhuje mne veletok problémů rozřešených jednou provždy. Tak jistě, daně. Ale nejen ony! Defiluje téma za tématem: kuřáctví a svoboda, globální ochlazování, deštné pralesy, dětská práce v Bangladéši (konečně znovu povolena), obchod s lidskými orgány, antidiskriminační zákon, právo na sebevraždu. A samozřejmě Matonoha. Toho jsem dopoledne viděl ve falešných, falešných barvách. Teď je pro mne průhledný jak sklo. Ten skrček s kopytem v něm, to je centrální plánovač! Večer musím své dopolední zápisky zredigovat. Mezitím si udělám pár výpisků k pozdějšímu studiu:
Daň (...) je tedy z formálního hlediska obtížně odlišitelná od loupeže či mafiánského „výpalného“. Z tohoto důvodu se věc jeví tak, že by každý člověk měl platit co možná nejnižší daně.
x
Mnohdy se říká, že největšími nepřáteli kapitalismu jsou samotní kapitalisté. Dalším „důkazem“ je prohlášení Warrena Buffetta (...). Buffett si (...) „postěžoval“, že on a další extrémně bohatí Američané platí „příliš nízké“ daně.
x
Pokud se tedy zaměstnavatel při přijímacím pohovoru mladé ženy zeptá, zda je těhotná, plánuje rodinu, má děti a jak staré anebo kdo hlídá v případě nemoci děti, pak se snaží odhadnout, nakolik by pro něj zaměstnání dané ženy bylo spojeno s výše uvedenými zvýšenými náklady. V podstatě jde o to, rozlišit od sebe ženy, u nichž je takové riziko relativně vysoké, a ženy, u nichž je naopak spíše nízké.
x
(...) samotný zákaz diskriminace je ve fundamentálním rozporu se soukromým vlastnictvím a proto ve svobodné společnosti jeho existence nemá žádné ospravedlnění (...)
x
Možná jsem příliš zaslepen svým „bezbřehým“ liberalismem, ale prodej vajíček mi přijde jako typický případ dobrovolné směny (...).
x
Otázka zní: může existovat něco jako právo nikdy a nikde nebýt obtěžován cigaretovým dýmem?
x
Druhá zásadní námitka proti prodeji ledvin spočívá v tom, že na svobodném trhu by své ledviny prodávali jen chudí lidé, kteří k tomu byli „donuceni“ svou hmotnou nouzí. Zde je třeba v prvé řadě zdůraznit, že pokud je každý člověk vlastníkem sama sebe, pak by mělo být čistě na jeho vůli, zda ten či onen svůj orgán prodá anebo daruje někomu jinému.
x
Občas se však setkáme i s případem, kdy politik navrhne natolik rozumný krok či opatření, že jej za jeho počin může s čistým svědomím pochválit dokonce i Liberální institut. Do této kategorie řídce se vyskytujících výjimek lze zařadit i případ singapurského ministra zdravotnictví, jenž v parlamentu prohlásil, že ministerstvo zváží legalizaci finančních odměn za „darování“ ledviny.
x
Mnohdy se říká, že největšími nepřáteli kapitalismu jsou samotní kapitalisté. Dalším „důkazem“ je prohlášení Warrena Buffetta (...). Buffett si (...) „postěžoval“, že on a další extrémně bohatí Američané platí „příliš nízké“ daně.
x
Pokud se tedy zaměstnavatel při přijímacím pohovoru mladé ženy zeptá, zda je těhotná, plánuje rodinu, má děti a jak staré anebo kdo hlídá v případě nemoci děti, pak se snaží odhadnout, nakolik by pro něj zaměstnání dané ženy bylo spojeno s výše uvedenými zvýšenými náklady. V podstatě jde o to, rozlišit od sebe ženy, u nichž je takové riziko relativně vysoké, a ženy, u nichž je naopak spíše nízké.
x
(...) samotný zákaz diskriminace je ve fundamentálním rozporu se soukromým vlastnictvím a proto ve svobodné společnosti jeho existence nemá žádné ospravedlnění (...)
x
Možná jsem příliš zaslepen svým „bezbřehým“ liberalismem, ale prodej vajíček mi přijde jako typický případ dobrovolné směny (...).
x
Otázka zní: může existovat něco jako právo nikdy a nikde nebýt obtěžován cigaretovým dýmem?
x
Druhá zásadní námitka proti prodeji ledvin spočívá v tom, že na svobodném trhu by své ledviny prodávali jen chudí lidé, kteří k tomu byli „donuceni“ svou hmotnou nouzí. Zde je třeba v prvé řadě zdůraznit, že pokud je každý člověk vlastníkem sama sebe, pak by mělo být čistě na jeho vůli, zda ten či onen svůj orgán prodá anebo daruje někomu jinému.
x
Občas se však setkáme i s případem, kdy politik navrhne natolik rozumný krok či opatření, že jej za jeho počin může s čistým svědomím pochválit dokonce i Liberální institut. Do této kategorie řídce se vyskytujících výjimek lze zařadit i případ singapurského ministra zdravotnictví, jenž v parlamentu prohlásil, že ministerstvo zváží legalizaci finančních odměn za „darování“ ledviny.
VEČER: Somálská literární věda je na tom skvěle. Je tak dobrá, že dokonce všechna vychází v cizině. Anglicky, přirozeně. Do Web of Science co by kamenem dohodil. Jdu redigovat ranní zápisky. Až se vrátím do Prahy, svolám Radu ústavu a prosadím odtržení od Tyranova prsu (sakra, zase ten gender). A teď konec plachosti, konec malověrnosti. Dnes večer se půjdeš nabídnout sousedům! Řekneš jim, že ses dřív pokoušel aplikovat Foucaultův diskurs na literaturu, ale dnes už bys to neudělal. Slíbíš jim, že článek o Továrně na Absolutno dokončíš už jen pro ně. A že pak budeš do konce života psát jen o největším z nás rodáků, o Bohumilu Vavrouškovi! Zde na Vysočině je lid dobrý. Nedá zahynouti...
V NOCI: Tady končí text, který můj muž třímal v ruce, když ho přinesli z hospody u koupaliště domů. Tady ho máš, Sašo. Říkali. Kdybys věděla, co po nás chtěl. Že je na prodej! Fuj! Prase! My proti němu jinak v zásadě nic nemáme. Když chodí do tý svý Akademie, je klid. Ale teď? Ty hámotiny, co mlel celej večír... Že už není Pavel, ale matěj. Že se obrátil. Pořád: Chcete mě? Chcete mě? Tak hele, to si vyřiďte sami tam v tý Praze.
x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x
SOUTĚŽ: Intertextualita mi minule zavařila, proto taky dnešní příspěvek nemá s žádným jiným textem na světě nic společného... Půjdeme na to tedy úplně jinak, naratologicky a tematologicky. Kdo první správně zodpoví následující dvě otázky, obdrží originální letákové vydání jednoho z Hrabalových „dopisů Dubence“ z roku 1989, originál samizdat:
1) Který Hrabalův text (texty) vypráví žena?
2) V kterém Hrabalově textu vypráví jedna z postav o tom, co se v koncentráku dělo Svědkům Jehovovým?
Uprchlíci z Ukrajiny se Česku vyplácejí. Ale stát je neumí využít a opozice je nechce
Opisoval Macron od ODS? Také žádá méně regulace. Chce na to ale jít úplně jinak
Transgenderové šílenství
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
