Proč v roce 1989 padl socialismus
Jako kdyby to bylo včera. Šli jsme z poslední páteční přednášky: já, Lukáš, Markéta, Alice, Blanka a pár dalších studentů z kruhu. Zavazadla jsme nechali v samoobslužné úschovně na Hlavním nádraží. Jako číselný kód jsme použili datum toho dne: 17111989. A šli jsme rozvracet socialismus.
Ne, nebudu se chlubit šrámy z Národní třídy, protože jsem žádné neměl. Ale vrátil bych se k tomu, co nás tehdy vlastně vyhnalo do ulic. Bylo to přesvědčení, že socialismus musí nutně zkrachovat, a že už bylo vlastně dávno na čase.
K názoru, že socialismus se musí jednou zhroutit, jsem došel koncem května 1982. Pamatuji si to poměrně přesně díky tomu, že se tehdy právě chýlila ke konci krátká válka o Falklandy, kterým tehdejší komunistické sdělovací prostředky tvrdošíjně říkaly Malvíny. Komunisté totiž fandili argentinskému diktátorovi Galtierimu, který válku vyvolal. Lumpové zpravidla fandí jiným lumpům, tak už to chodí. Říká se tomu solidarita.
Mým tehdejším přelomovým zážitkem byla krátká školní exkurze do národního podniku Šroubárna v Žatci. Do tovární brány jsem vcházel jako mladý a naivní zastánce socialismu s lidskou tváří, za což mohla zásoba starých časopisů z roku 1968 deponovaná u babičky na půdě. Ven jsem vycházel s názorem, že kapitalismus se musí jednou vrátit, jinak všechno půjde do kytek. Když dnes slyším nebo čtu agresivní bláboly přemoudřelých levičáků, vždy si říkám, co dělali v roce 1982. Asi psali o "tvůrčím rozvoji marxisticko leninské politické ekonomie" a nikdy neviděli socialistickou továrnu zevnitř.
Co jsem v továrně viděl tak šokujícího? V zásadě nic moc: poklidné ležérní tempo běžného pracovního dne, dělnickou třídu popíjející pivko, hrající karty anebo spící tvrdým spánkem sociálně spravedlivých. To vše v kulisách malebného industriálního skanzenu, kde i školákovi muselo být jasné, že poslední velké investice byly provedeny před rokem 1948. Chloubou továrny pak byla výroba samořezných šroubů značky TEKS v americké licenci (http://www.thread-rite.com/teks/). Závěr: jestli ani šrouby nejsme schopni dělat bez pomoci imperialistů, pak socialismus musí skončit v průšvihu.
Režim ovšem nepadl proto, že by nastala ekonomická krize a lidé hladověli. Koneckonců, zdravotnictví i školství bylo zdarma, cestování bylo sice omezené, stejně jako nabídka v obchodech, ale kvůli tomu pokojní Češi revoluce nedělají. Důvodem, proč jsem já a mnozí jiní 17. listopadu šli do ulic, bylo opovržení hlupáky, kteří nám vládli. V onen rozhodující den překonalo nashromážděné opovržení pocit strachu a vyvřelo na povrch.
Proč tolik opovržení? Až do svých bezmála 23 let jsem žil v režimu, kde všechno bylo jen jako: namísto podniků od slova „podnikat“ socialistický šlendrián, namísto skutečných novin propaganda, namísto peněz poukázky na aušusové zboží ze státních obchodů, namísto vlády jen gubernátorský úřad řízený z Kremlu. A tak to bylo se vším. Slavné vyspělé české školství spočívalo ve výcviku opic učených nazpaměť jinými vycvičenými opicemi. A zdravotnictví? Pamatuji si na matku svého spolužáka ze šesté třídy. Lékaři ji nechali zemřít, protože dialýza byla drahá. Nešťastná paní neměla protekci od komunistů – takže sbohem. (I dnes nám chtějí někteří zločinci naordinovat socialistické zdravotnictví, že je prý úsporné. Ano, někdo tak uspoří třeba třicet let života.)
Toto jsem měl tehdy 17. listopadu na mysli. Šlo o opovržení hloupými panáky, kteří nám vládli, i vztek na sebe samotné, že jsme si to tak dlouho nechali líbit. Od té doby jsem nikdy neměl pocit, že všechno je jen jako. Zda něčeho lituji? Jen toho, že komunistická strana nebyla zakázána a její majetek zkonfiskován. Bylo by správné tento omyl napravit, a na dobrou věc není nikdy pozdě.
Význam 17. listopadu je zlehčován. Že prý šlo o předem připravenou akci StB. Ale houby s octem. Nešli jsme tam tenkrát jako zmanipulovaný dav, ale z dobře promyšlených důvodů. A jestli kolem tehdejší demonstrace StB kula nějaké pikle, tak se jim zatraceně vymkly z rukou.
A ještě terminologická poznámka: 17. listopadu se nezhroutil komunismus, ten nikdy nebyl, protože jde o utopii, která nikdy fungovat ani nemůže. Ten den padl socialismus ve smyslu státem řízené ekonomiky, což by si měli pamatovat socialisté všech barev: rudí, hnědí i oranžoví. Ten den ráno jsem ještě vstával jako nevolník socialistického režimu; večer jsem již uléhal jako člověk, který má svobodu na dosah ruky. A který si ji už nikdy nenechá vzít.
Ne, nebudu se chlubit šrámy z Národní třídy, protože jsem žádné neměl. Ale vrátil bych se k tomu, co nás tehdy vlastně vyhnalo do ulic. Bylo to přesvědčení, že socialismus musí nutně zkrachovat, a že už bylo vlastně dávno na čase.
K názoru, že socialismus se musí jednou zhroutit, jsem došel koncem května 1982. Pamatuji si to poměrně přesně díky tomu, že se tehdy právě chýlila ke konci krátká válka o Falklandy, kterým tehdejší komunistické sdělovací prostředky tvrdošíjně říkaly Malvíny. Komunisté totiž fandili argentinskému diktátorovi Galtierimu, který válku vyvolal. Lumpové zpravidla fandí jiným lumpům, tak už to chodí. Říká se tomu solidarita.
Mým tehdejším přelomovým zážitkem byla krátká školní exkurze do národního podniku Šroubárna v Žatci. Do tovární brány jsem vcházel jako mladý a naivní zastánce socialismu s lidskou tváří, za což mohla zásoba starých časopisů z roku 1968 deponovaná u babičky na půdě. Ven jsem vycházel s názorem, že kapitalismus se musí jednou vrátit, jinak všechno půjde do kytek. Když dnes slyším nebo čtu agresivní bláboly přemoudřelých levičáků, vždy si říkám, co dělali v roce 1982. Asi psali o "tvůrčím rozvoji marxisticko leninské politické ekonomie" a nikdy neviděli socialistickou továrnu zevnitř.
Co jsem v továrně viděl tak šokujícího? V zásadě nic moc: poklidné ležérní tempo běžného pracovního dne, dělnickou třídu popíjející pivko, hrající karty anebo spící tvrdým spánkem sociálně spravedlivých. To vše v kulisách malebného industriálního skanzenu, kde i školákovi muselo být jasné, že poslední velké investice byly provedeny před rokem 1948. Chloubou továrny pak byla výroba samořezných šroubů značky TEKS v americké licenci (http://www.thread-rite.com/teks/). Závěr: jestli ani šrouby nejsme schopni dělat bez pomoci imperialistů, pak socialismus musí skončit v průšvihu.
Režim ovšem nepadl proto, že by nastala ekonomická krize a lidé hladověli. Koneckonců, zdravotnictví i školství bylo zdarma, cestování bylo sice omezené, stejně jako nabídka v obchodech, ale kvůli tomu pokojní Češi revoluce nedělají. Důvodem, proč jsem já a mnozí jiní 17. listopadu šli do ulic, bylo opovržení hlupáky, kteří nám vládli. V onen rozhodující den překonalo nashromážděné opovržení pocit strachu a vyvřelo na povrch.
Proč tolik opovržení? Až do svých bezmála 23 let jsem žil v režimu, kde všechno bylo jen jako: namísto podniků od slova „podnikat“ socialistický šlendrián, namísto skutečných novin propaganda, namísto peněz poukázky na aušusové zboží ze státních obchodů, namísto vlády jen gubernátorský úřad řízený z Kremlu. A tak to bylo se vším. Slavné vyspělé české školství spočívalo ve výcviku opic učených nazpaměť jinými vycvičenými opicemi. A zdravotnictví? Pamatuji si na matku svého spolužáka ze šesté třídy. Lékaři ji nechali zemřít, protože dialýza byla drahá. Nešťastná paní neměla protekci od komunistů – takže sbohem. (I dnes nám chtějí někteří zločinci naordinovat socialistické zdravotnictví, že je prý úsporné. Ano, někdo tak uspoří třeba třicet let života.)
Toto jsem měl tehdy 17. listopadu na mysli. Šlo o opovržení hloupými panáky, kteří nám vládli, i vztek na sebe samotné, že jsme si to tak dlouho nechali líbit. Od té doby jsem nikdy neměl pocit, že všechno je jen jako. Zda něčeho lituji? Jen toho, že komunistická strana nebyla zakázána a její majetek zkonfiskován. Bylo by správné tento omyl napravit, a na dobrou věc není nikdy pozdě.
Význam 17. listopadu je zlehčován. Že prý šlo o předem připravenou akci StB. Ale houby s octem. Nešli jsme tam tenkrát jako zmanipulovaný dav, ale z dobře promyšlených důvodů. A jestli kolem tehdejší demonstrace StB kula nějaké pikle, tak se jim zatraceně vymkly z rukou.
A ještě terminologická poznámka: 17. listopadu se nezhroutil komunismus, ten nikdy nebyl, protože jde o utopii, která nikdy fungovat ani nemůže. Ten den padl socialismus ve smyslu státem řízené ekonomiky, což by si měli pamatovat socialisté všech barev: rudí, hnědí i oranžoví. Ten den ráno jsem ještě vstával jako nevolník socialistického režimu; večer jsem již uléhal jako člověk, který má svobodu na dosah ruky. A který si ji už nikdy nenechá vzít.