Hodně se už napsalo o sociálním vyloučení. Včera večer při nákupu v Albertu jsem si uvědomil, že všechny učené traktáty jsou pro kočku.


Vladimír Špidla a jemu podobní hodnostáři si ze sociální tematiky udělali dobrou živnost. Ve svých pohodlných kancelářích a luxusních limuzínách jim však uniká jeden důležitý rozměr: čichový.

Uvědomil jsem si to ve frontě u pokladny, když mě do nosu udeřil intenzivní smrad. Vycházel z asi padesátileté ženy vzdálené asi dva metry: mastné vlasy, mastná pleť, žluté zuby. Zanedlouho přišla obdobná chodící kultura baktérií a plísní, tentokrát v mužské podobě. Došlo mi, že tihle lidé musejí být vyloučeni z jakékoli společnosti, která na rozdíl od nich zná a používá mýdlo. Na „sociálno“ může stát vynaložit miliardy, ale bez mýdla půjde o vyhozené peníze.

Upozorňuji, že zmínění dva smraďoši nebyli chudí lidé. Měli evidentně dostatek peněz na alkohol, nikotin a cholesterol, měli auto (byť ojeté) a zřejmě i byt (lituji jejich sousedy). Viděl jsem v životě skutečně chudé lidi, například mexické vesničany, kteří mají příjem v ekvivalentu 2000-3000 korun na několikačlennou rodinu měsíčně. A světe div se: Mexičané se myjí, chodí v perfektně čistém oblečení a člověk nemusí mít obavy přijmout od nich pohoštění. Hygienické standardy jsou dost na výši, i když tekoucí horká voda je nepředstavitelným luxusem.

Jiná příhoda z Nového Yorku. Kdysi jsem tam chtěl strávit několik dní, ale neměl jsem mnoho peněz. Řešením byl nejlevnější hostel na celém Manhattanu, který se nacházel v čistě černošské části Harlemu. Kdybych býval trpěl některými obvyklými předsudky, asi bych tam nezavítal ani ve dne. V noci byla na ulicích zvláštní tma: ačkoli veřejné osvětlení svítilo, všude bylo doslova černo. A víte co? Nebyl jsem ani zavražděn, ani přepaden, lidé se chovali civilizovaně, přívětivě a hlavně nesmrděli. Jako potenciální zaměstnavatel bych neměl problémy takovéto lidi přijmout.

Problém není v barvě kůže. Problém není ani v tom, že by chudší lidé byli automaticky méněcenní. Nejsou: nikdy bych si netroufl opovrhovat chudými, už jen proto, že vím, jak strašně snadné je zchudnout. Špatně se oženíte, prohrajete rozvod, a jste na dlažbě. Špatně se vdáte, zachráníte holý život útěkem od domácího násilníka, a jste rovněž na dlažbě. Co udělá stát? Pošle vás napást se na nejbližší louku. Ale hýčkat početnou třídu profesionálních příživníků – to ano, to je v pořádku, to jsou voliči. Stát není váš přítel.