Levičáci nejsou jednolitá masa. Jsou k dispozici ve všech barvách a variantách. A bylo by chybné je házet všechny do jednoho pytle.

V zásadě lze levici dělit na liberály a socialisty. V tomto textu se budeme zabývat liberály. Klasický liberál se v průběhu historie vyvíjel jako volnomyšlenkář, který neuznával tradiční autority: stát, armádu, církev, zkrátka establishment, jak se hezky česky říká.

Liberálové měli v dějinách důležité místo, protože bez nich bychom možná doposud žili ve feudalismu. Hovoříme o době, kdy pravice a levice ještě neexistovala: před francouzskou revolucí. „Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a mají jistá nezcizitelná práva, zejména právo žít, právo na svobodu a právo usilovat o štěstí“ – tato slova z americké Deklarace nezávislosti z roku 1776 můžeme považovat za počátek liberalismu, ať už levicového nebo pravicového.

Hlavním předmětem zájmu levicových liberálů jsou lidská práva. Což je záslužné. Neměli bychom zapomínat, že to byli právě levicoví liberálové na Západě, kteří se nás zastávali, když jsme žili v socialistické diktatuře. Tito utopičtí snílkové dokázali v praxi prosadit donedávna nemyslitelnou představu, že lidská práva mají větší váhu než státní suverenita, a že vlády nesmějí své občany beztrestně zotročovat, mučit a vraždit. Kdyby na světě žili jen konzervativci, dodnes bychom asi byli zakonzervováni v systému vrchnost – poddaný. Nemyslím, že by to většinu z nás bavilo (i když voliči stran, jejichž barvy odpovídají delším vlnovým délkám viditelného spektra, zřejmě po poddanství masochisticky touží.)

Po ekonomické stránce stojí za zmínku, že liberálové – ano, i ti levicoví! – tradičně vystupovali proti monopolům, kartelovým dohodám, clům, ochranářským opatřením a často i proti vysokým daním. Například za první československé republiky byla sociální demokracie mnohem ekonomicky liberálnější než tradiční konzervativní pravice hájící zájmy statkářů, kartelů, velkého průmyslu a bank.

V současnosti by se nám jistě nelíbilo, kdyby velké podniky směly legálně vytvářet kartely s cílem držet vysoké ceny nebo rozdělovat trh. Ani celní a jiná ochranářská opatření z doby první republiky bychom dnes určitě nechtěli. Kdo si dnes přečte projevy sociálnědemokratického senátora Modráčka ze 30. let, má pocit, že Modráček musel být přesvědčený ekonomický liberál. A přece byl umístěn v levicové „škatulce“. A mimochodem – liberální koncepce svobodného mezinárodního obchodu nakonec vyhrála a dnes je univerzálně přijímaným modelem napříč politickými stranami.

V současné Evropě se původní role konzervativní pravice a liberální levice částečně vyměnily. Privilegia velkých firem – „národních šampiónů“ – dnes hájí především levice. Totéž platí pro zájmy velkých bank a nadnárodních společností, zatímco střední třídy a živnostníci nejsou u současné levice v oblibě. To je mimochodem důvod, proč evropské akciové indexy mají dosti slušnou výkonnost: velké společnosti obchodované na burzách mají podporu vlád. Daňové prázdniny jsou jen pro nejbohatší, ačkoli všechny statistiky tvrdošíjně ukazují, že největší počet pracovních míst vytváří malé a střední podniky.

Ale zpět k historii. Levicoví liberálové tradičně vedli řadu bojů za osvobození lidstva. Je nutné zdůraznit, že všechny své velké války vyhráli buď úplně, nebo téměř úplně: zrušení otroctví (alespoň na Západě), všeobecné volební právo, práva žen, práva Židů, černochů a jiných menšin, práva homosexuálů, práva tělesně postižených. Myšlenky ze slavného projevu Martina Luthera Kinga („I have a dream“) se naplnily a dnes je bez diskusí uznávají a ctí i konzervativci. Mimochodem, byl to právě King, který prohlásil, že mezi antisemitismem a antisionismem není rozdíl.

Když však levicoví liberálové všechno vyhráli (alespoň na svém domácím území – Čína, Barma, Rusko, Severní Korea, Kuba a Saúdská Arábie dodnes odolávají), jejich agenda se povážlivě scvrkla. Zač dále bojovat, když ženy již smějí volit a etnické menšiny mají volný vstup na univerzity? Není už boj ukončen, když se o černochovi už nesmí bez urážky říci, že je černý? Po vyčerpání velkých témat přišla na řadu menší, případně kontroverznější, doposud nedotknutelná témata: práva zvířat, práva obézních na dvě sedadla v letadle, právo na potrat nebo euthanasii, atd.

Levicoví liberálové se také chopili práv odlišných kultur. Nastala vlna omluv za všechny možné i nemožné hříchy západní civilizace, včetně Kryštofa Kolumba a otroctví, ačkoli nikdo ze současně žijících lidí Kolumba pochopitelně nepamatuje. Multikulturalismus vedl k tak absurdním situacím, že například levicový novinář Robert Fisk se omlouval, když byl v Pákistánu zbit a zkamenován bandou násilníků. Coby představitel bohaté západní civilizace si připadal jako viník mizerné situace tamních afghánských uprchlíků. Levicový liberalismus a respekt vůči menšinám může přerůst i v názor, že rasistou může být jedině běloch – což je ovšem zásadní porušení zásady, že lidé jsou si rovni.

Krajní pojetí levicového liberalismu má za to, že když všichni lidé jsou si rovni, pak logicky i všechny kultury musí být rovnocenné. To je sice logická chyba a očividný nesmysl, ale extrémní levicoví liberálové na tomto svém omylu lpí. Jsou dokonce schopni takových mentálních přemetů, že třeba i týrání žen v islámském prostředí omlouvají se zřetelem na odlišné kulturní podmínky. Někteří mimořádně pošahaní levicoví liberálové otevřeně fandí islámským teroristům. Čímž ovšem liberalismus přestává být liberalismem.

Svět není černobílý. Ačkoli na světě existuje dobro a existuje zlo, nelze je rozlišit na základě jednoduchých nálepek, škatulek nebo barev. Orientace podle nálepek je snadná; bohužel velmi často mylná.