Nedávno jsem v rádiu poslouchal rozhovor s profesorem Pafkem. Tvrdil, že byl vždycky proti tomu, aby se z pacienta stal klient. To mě zaujalo – co je na tom špatného, být klientem? Ale nakonec jsem profesora pochopil.

Rozdíl byl v chápání slova „klient“. Nikdy by mě nenapadlo hledat v něm něco špatného. Jsem zvyklý na heslo „náš zákazník náš pán“. Ale pan profesor Pafko definuje termín „klient“ jako „někdo, na jehož úkor se má vydělávat“. V životě by mě nenapadlo takto o klientech uvažovat: pro mě je klient někdo, kdo by měl bohatnout v první řadě. Ale lidé jsou různí a různě vnímají zdánlivě samozřejmé věci. Mně například zní hrůzostrašně slovo „pacient“, doslova „trpící“.

Zda se někomu líbí nebo nelíbí nějaké slůvko, je nepodstatné. Klidně budu – brrr, fuj – třeba i pacientem, hlavně když si nebudu připadat jako pokusná myška v soukolí stroje, kterému nerozumí. Největší hrůzu mám ze zdravotnictví socialistického typu, kde se pacientovi lže o jeho zdravotním stavu, kde nemá šanci dozvědět se pravdu o své prognóze a metodách léčby, a kde je skutečně pouze pasivním trpitelem. Ano, někteří bozi v bílých pláštích tvrdí, že do jejich vysoce kvalifikovaného řemesla jim nějaký hloupý „pacoš“ nemá co pindat. Ale jistěže má. Je to jeho tělo. Nepatří ani státu ani ošetřujícímu lékaři.

Znám z dětství pár případů, kdy lékaři skutečně nechali pacienta umřít, protože neměli prostředky na léčení. Aby mě někdo nenařkl z neobjektivity – znám ze svého příbuzenstva i případ záchrany života po úraze díky okamžitému transportu zraněného vrtulníkem na špičkové pracoviště. Proto bych nikdy, za žádných okolností nepopíral význam solidárního zdravotního pojištění – a ne, nebudu dávat jako příklad hodný následování Spojené státy, kde zdravotní pojištění není povinné. Přiznám se, že je mi líto platit daně a sociální pojištění, protože to jsou peníze, které stát prohýří a ze kterých nikdy nic neuvidím. Ale nikdy nelituji, když posílám platbu na „zdrávku“, protože to je skutečné pojištění, které má smysl. (A ještě uvažuji o komerčním připojištění.)

Co mě děsí, je možnost, že nynější velmi nedokonalý trh ve zdravotnictví by mohl být ještě více omezen, a že bychom jednoho dne mohli opět mít socialistický zdravotnický monopol bez konkurence, kde pacient není klient, ale trpitel. Ano, může se stát, že ve zdravotnictví bude opět zaveden přídělový systém. V Británii něco podobného funguje již dlouho a britské zdravotnictví je dáváno za odstrašující příklad.

Státní zdravotnictví za následek všeobecně vyšší úmrtnost na léčitelné choroby. Úmrtnost na rakovinu prsu v USA je 28 %, zatímco ve Velké Británii 46 %. Americká úmrtnost na rakovinu prostaty je 19 %, zatímco britská 57 %. Tím není řečeno, že americké zdravotnictví je dokonalé: tím je řečeno, že státně-monopolní systém je velmi, velmi nedokonalý.

Britská Národní zdravotní služba (NHS) používá systém hodnocení pacientů podle „kvalitativně upravených let života“ (Quality-Adjusted Life-Years, QALY), které může mít pacient ještě před sebou. Každý pacient je číselně ohodnocen a podle výsledku pak má nebo nemá nárok na léčení. V rámci systému QALY mají mladší pacienti zpravidla přednost před staršími, takže dostupnost lékařské péče pro osoby vyššího věku prudce klesá. Platí to pro choroby ohrožující život i pro jiné nemoci. Například pacienti nad 65 let trpící depresí nemají šanci na léčení.

Systémy typu QALY jsou sice z povrchního pohledu zdánlivě racionální, avšak ve skutečnosti jde jen o „lístkové“ hospodářství, které zhoršuje dostupnost lékařské péče. Pod maskou odborné lékařské terminologie se skrývá tvrdá skutečnost, že neperspektivní pacienti se nechávají umírat, i když účinná léčba je k dispozici. V rámci rovnostářského hesla „všem stejně“ dokonce některé země ani nedovolí pacientům, aby si sami zaplatili léčbu. Přiznám se, že raději budu klientem podle chápání profesora Pafka: raději chudý než mrtvý.

Někteří čeští politici začali v poslední době propagovat euthanasii. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že jednou přijde čas, kdy euthanasie bude v rámci státního zdravotnictví z úsporných důvodů provozována sériově i bez souhlasu trpícího pacienta. Hippokratova přísaha se už nějak „ohne“. Její původní verze například zakazovala provádět potrat – a dnes jde přitom o banální záležitost. Velmi rád bych se mýlil.