Jan Švejnar a sérum pravdy
Další týden, další pokračování prezidentské kampaně. Ale upřímně řečeno, zažil jsem v životě už větší vzrušení.
Václav Klaus není neomylný, což dosvědčil tím, že přijal pozvání na duel – neduel s Janem Švejnarem před členy senátorského klubu ČSSD. Na nepřátelské půdě neskóroval, protože senátoři měli svůj názor hotový již předem a připravené otázky byly vůči Klausovi očividně nepřátelské.
Švejnar byl nucen reagovat uvolněně a nenuceně, což byl herecký výkon, který nebyl právě na Oskara. Nicméně podotýkám, že představení jsem poslouchal jen zčásti a na půl ucha, protože během pracovní doby má samozřejmě přednost práce (a někdy i mimo pracovní dobu, což je ale jiné téma.)
Ovšem jak jsem se později ujistil, žádný ze senátorů se nedotkl zásadní problematiky, a sice strategie obou kandidátů při jmenování členů Bankovní rady ČNB a Ústavního soudu, což jsou dvě zdaleka nejdůležitější pravomoci prezidenta. Tato skutečnost ovšem vypovídá více o Senátu než o obou kandidátech. Média poté probírala, kdo v debatě – nedebatě zvítězil a kdo prohrál. Podle mého názoru prohrál Senát.
Při plytkosti veřejné diskuse mě napadlo, co by asi Jan Švejnar říkal, kdyby požil sérum pravdy zamezující jakékoli vytáčky a nepravdy a poté absolvoval seriózně vedený rozhovor. (Výhoda Klause je, že sérum pravdy nepotřebuje, jeho skutečné názory i činy jsou všeobecně známy.) Předkládám ukázku fiktivního rozhovoru, jak by to možná mohlo vypadat:
Otázka: Proč kandidujete?
Odpověď: Protože chci být pan Někdo.
Otázka: Proč jako kvalitní a vzdělaný ekonom přijímáte podporu stran, které popírají principy, které jste vždy hlásal?
Odpověď: Na to jsem již vlastně odpověděl v předchozí otázce. Chci být prezidentem, a to i za cenu velkého kompromisu se svými znalostmi a se svým svědomím. A i když třeba prohraju, samotná nominace ze mě dělá zajímavější osobnost s vyšší hodnotou na mezinárodním trhu práce. Mám štěstí: česká levice nutně potřebuje nějakého seriózní Antiklause a vzhledem k tomu, že nesehnaly žádného inteligentního kandidáta, který by byl schopen formulovat dvě souvislé věty, vzaly za vděk mojí osobou. Intelektuální debakl levice mi otevřel jedinečnou příležitost.
Otázka: Ve svých dřívějších vědeckých pracích jste číselně dokládal, jak československá ekonomika zaostávala během komunistické vlády, jak komunisté falšovali statistiky o inflaci, a tak dále. Nevadí vám, že se nyní ucházíte o přízeň komunistů?
Odpověď: Samozřejmě vadí, ale nedá se nic dělat. Jejich hlasy prostě potřebuji. Pochopitelně se necítím příjemně, když hlásám větší začlenění komunistů do veřejného života. Ale víte co? Když si to Češi nechají líbit, dobře jim tak.
Otázka: Jak hodláte postupovat při jmenování členů bankovní rady a ústavního soudu?
Odpověď: Pochopitelně se v podvědomí obávám, že budu muset poslouchat své volitele, ale sám sebe ujišťuji, že zůstanu nezávislý.
Otázka: Jako ekonom víte, že neexistuje žádné solidní teoretické zdůvodnění progresivní daně z příjmu. Proč ji tolik hájíte?
Odpověď: To je přece jasné: moji volitelé to ode mě chtějí slyšet.
Otázka: Jak hodnotíte českou ekonomickou transformaci a období 90. let?
Odpověď: Byli jsme tenkrát hodně naivní. Například jsme si mysleli, že dobré zákony si dokážeme napsat sami. Ale při kvalitě českých právníků lze pochopit, že někteří kolegové ekonomové doporučovali úprk před právníky. Podívejte se třeba na českou ústavu: ti národní umělci, co ji psali, nedokázali ani srozumitelně a jednoznačně formulovat, jestli poplatky u lékaře jsou přijatelné nebo ne.
Samozřejmě, že později jsem Klause pochopitelně musel kritizovat, abych se odlišil a abych si vytvořil image „čistého“, reálným životem nepotřísněného akademika. Ale zpočátku byly naše představy a názory v drtivé většině stejné nebo aspoň velmi podobné. Vezměte si třeba kupónovou privatizaci, lišili jsme se s Klausem jen v detailech. Že české podniky mají být privatizovány co nejrychleji a že stát je nemůže před prodejem restrukturalizovat, o tom jsem sám neměl nejmenších pochyb. A navzdory pozdějším problémům tento názor dodnes považuji za správný.
Otázka: Co vy a ČSOB?
Odpověď: Samozřejmě, že 2,5 miliónu ročně je příjemný a snadný výdělek. Pokud jde o spor ČSOB a státu, pak samozřejmě budu na straně … ehm… budu podporovat… co jsem to chtěl říct? Proboha, co to tady vlastně povídám? Vypněte ten nahrávač, hned! A smažte to! SMAŽTE TO!!!
Technická poznámka: v tomto okamžiku sérum pravdy přestalo působit.
Mohu se mýlit. Neumím číst myšlenky. Samozřejmě existuje i varianta, že Jan Švejnar ve zralém věku usoudil, že stát je ve skutečnosti dobrý hospodář, že vysoké daně jsou nástrojem podpory znalostní ekonomiky a že komunisté jsou vlastně fajn kluci a holky, co to mysleli dobře a zaslouží si druhou šanci. Ani tato eventualita není stoprocentně vyloučena. Život je plný překvapení.
Václav Klaus není neomylný, což dosvědčil tím, že přijal pozvání na duel – neduel s Janem Švejnarem před členy senátorského klubu ČSSD. Na nepřátelské půdě neskóroval, protože senátoři měli svůj názor hotový již předem a připravené otázky byly vůči Klausovi očividně nepřátelské.
Švejnar byl nucen reagovat uvolněně a nenuceně, což byl herecký výkon, který nebyl právě na Oskara. Nicméně podotýkám, že představení jsem poslouchal jen zčásti a na půl ucha, protože během pracovní doby má samozřejmě přednost práce (a někdy i mimo pracovní dobu, což je ale jiné téma.)
Ovšem jak jsem se později ujistil, žádný ze senátorů se nedotkl zásadní problematiky, a sice strategie obou kandidátů při jmenování členů Bankovní rady ČNB a Ústavního soudu, což jsou dvě zdaleka nejdůležitější pravomoci prezidenta. Tato skutečnost ovšem vypovídá více o Senátu než o obou kandidátech. Média poté probírala, kdo v debatě – nedebatě zvítězil a kdo prohrál. Podle mého názoru prohrál Senát.
Při plytkosti veřejné diskuse mě napadlo, co by asi Jan Švejnar říkal, kdyby požil sérum pravdy zamezující jakékoli vytáčky a nepravdy a poté absolvoval seriózně vedený rozhovor. (Výhoda Klause je, že sérum pravdy nepotřebuje, jeho skutečné názory i činy jsou všeobecně známy.) Předkládám ukázku fiktivního rozhovoru, jak by to možná mohlo vypadat:
Otázka: Proč kandidujete?
Odpověď: Protože chci být pan Někdo.
Otázka: Proč jako kvalitní a vzdělaný ekonom přijímáte podporu stran, které popírají principy, které jste vždy hlásal?
Odpověď: Na to jsem již vlastně odpověděl v předchozí otázce. Chci být prezidentem, a to i za cenu velkého kompromisu se svými znalostmi a se svým svědomím. A i když třeba prohraju, samotná nominace ze mě dělá zajímavější osobnost s vyšší hodnotou na mezinárodním trhu práce. Mám štěstí: česká levice nutně potřebuje nějakého seriózní Antiklause a vzhledem k tomu, že nesehnaly žádného inteligentního kandidáta, který by byl schopen formulovat dvě souvislé věty, vzaly za vděk mojí osobou. Intelektuální debakl levice mi otevřel jedinečnou příležitost.
Otázka: Ve svých dřívějších vědeckých pracích jste číselně dokládal, jak československá ekonomika zaostávala během komunistické vlády, jak komunisté falšovali statistiky o inflaci, a tak dále. Nevadí vám, že se nyní ucházíte o přízeň komunistů?
Odpověď: Samozřejmě vadí, ale nedá se nic dělat. Jejich hlasy prostě potřebuji. Pochopitelně se necítím příjemně, když hlásám větší začlenění komunistů do veřejného života. Ale víte co? Když si to Češi nechají líbit, dobře jim tak.
Otázka: Jak hodláte postupovat při jmenování členů bankovní rady a ústavního soudu?
Odpověď: Pochopitelně se v podvědomí obávám, že budu muset poslouchat své volitele, ale sám sebe ujišťuji, že zůstanu nezávislý.
Otázka: Jako ekonom víte, že neexistuje žádné solidní teoretické zdůvodnění progresivní daně z příjmu. Proč ji tolik hájíte?
Odpověď: To je přece jasné: moji volitelé to ode mě chtějí slyšet.
Otázka: Jak hodnotíte českou ekonomickou transformaci a období 90. let?
Odpověď: Byli jsme tenkrát hodně naivní. Například jsme si mysleli, že dobré zákony si dokážeme napsat sami. Ale při kvalitě českých právníků lze pochopit, že někteří kolegové ekonomové doporučovali úprk před právníky. Podívejte se třeba na českou ústavu: ti národní umělci, co ji psali, nedokázali ani srozumitelně a jednoznačně formulovat, jestli poplatky u lékaře jsou přijatelné nebo ne.
Samozřejmě, že později jsem Klause pochopitelně musel kritizovat, abych se odlišil a abych si vytvořil image „čistého“, reálným životem nepotřísněného akademika. Ale zpočátku byly naše představy a názory v drtivé většině stejné nebo aspoň velmi podobné. Vezměte si třeba kupónovou privatizaci, lišili jsme se s Klausem jen v detailech. Že české podniky mají být privatizovány co nejrychleji a že stát je nemůže před prodejem restrukturalizovat, o tom jsem sám neměl nejmenších pochyb. A navzdory pozdějším problémům tento názor dodnes považuji za správný.
Otázka: Co vy a ČSOB?
Odpověď: Samozřejmě, že 2,5 miliónu ročně je příjemný a snadný výdělek. Pokud jde o spor ČSOB a státu, pak samozřejmě budu na straně … ehm… budu podporovat… co jsem to chtěl říct? Proboha, co to tady vlastně povídám? Vypněte ten nahrávač, hned! A smažte to! SMAŽTE TO!!!
Technická poznámka: v tomto okamžiku sérum pravdy přestalo působit.
Mohu se mýlit. Neumím číst myšlenky. Samozřejmě existuje i varianta, že Jan Švejnar ve zralém věku usoudil, že stát je ve skutečnosti dobrý hospodář, že vysoké daně jsou nástrojem podpory znalostní ekonomiky a že komunisté jsou vlastně fajn kluci a holky, co to mysleli dobře a zaslouží si druhou šanci. Ani tato eventualita není stoprocentně vyloučena. Život je plný překvapení.