Ekonomům se často vyčítá, že jsou nepřejícní vůči obyčejným pracujícím. Sami si sedí v teplé kanceláři, mají čistou a někdy i slušně placenou práci, zatímco dělníkům by zvyšování platu nepřáli. Ale není to tak docela pravda. Pokud jde o růst platů v ekonomice, řeknu to narovinu: jen houšť a větší kapky.

Bohatší pracující je zároveň bohatším klientem odvětví finančních služeb, které mě živí. Zprávy o růstu mezd proto vítám s úsměvem. Přej a bude ti přáno.

Je tady ovšem jedno „ale“, které bývá často nepochopeno. S rostoucími mzdami klesá konkurenceschopnost některých odvětví. Proto u nás téměř zanikl textilní a kožedělný průmysl. Námitky, že za to může zpackaná privatizace, jsou liché. Švýcarsko bylo kdysi textilní velmocí – v době, kdy bylo chudé a pracovní síla levná. Dnes švýcarský textilní průmysl neexistuje.

Podobné vzorce vývoje platí pro všechny vyspělé země. Tradiční česká odvětví – sklo, textil, boty, cukr, zkrátka lehký průmysl založený na levné práci – by musela časem ustoupit tak jako tak. Kdybychom neměli socialismus a následnou privatizaci, stalo by se tak možná ještě dříve.

Namísto tradičních odvětví jsme dnes automobilovou velmocí. To není špatné, ale ani tato specializace nevydrží navěky. Onehdy jsem napsal v jednom komentáři, že odbory, které tlačí v automobilovém průmyslu na příliš rychlý růst mezd, si pod sebou podřezávají větev. Dostal jsem řadu nevrlých reakcí, které naprosto chápu. Věc se však má takto: český automobilový průmysl je věcí zahraničních investorů. Ti jsou zde nikoli kvůli přírodním krásám a milé české povaze, ale kvůli penězům. Až náklady na českou pracovní sílu překročí určitou mez, začnou se pozvolna stěhovat jinam.

Nestane se to za rok ani za pět let, ale jednou k tomu dojde. Takže vybojovaná vítězství odborů o růst mezd v sobě nesou zárodek budoucích problémů.

Nemám absolutně nic proti odborům, které se starají o slušné zacházení s lidmi. To je jejich povinnost. A pokud jde o téma „odbory a mzdy“, připojil bych jednu vzpomínku ze Sobotkova týmu blahé paměti. Jeho členem byl také odborářský ekonom Martin Fassman. Člověk by řekl, že zástupce odborů – a ekonom k tomu – by měl mít starost o to, aby pracujícím zůstala co největší část platu, ne? Ale ne! Fassman vůbec nevystupoval jako zastánce pracujících.

Právě naopak: vystupoval jako tvrdošíjný zastánce těch, kteří pracujícím peníze berou – tedy státní kasy. Jeho největší starostí nebylo, aby připravované změny daní postihly co nejméně lidi, kteří se živí vlastní prací. Naopak. Nejvíce se staral o tzv. „samovolný pokles daňové kvóty“ a horoval pro zvýšení prakticky všech daní. Nikdy nezapomenu, s jakou až citovou náklonností mluvil o studené progresi, tedy o efektu, kdy se s růstem mezd pracující dostávají do stále vyšších daňových sazeb. Tento efekt má mimochodem za následek samovolný nárůst daňové kvóty; o to ovšem odborářský ekonom nikdy ani v nejmenším starost neprojevil.

Kdybych byl odborářským předákem já, staral bych se, aby stát lidem z jejich těžce vydělaných peněz bral co nejméně. A to, co je nutné vzít, aby bylo utraceno s maximální efektivitou. Což není. České veřejné finance jsou neprostupná džungle. Žádná z vlád, které jsme zde měli za posledních sedmdesát let, se nesnažila udělat veřejné finance skutečně veřejnými. Posledních osmnáct let sice veřejné finance nejsou alespoň státním tajemstvím, ale stále neexistuje informační systém hodný tohoto označení, stále jsou problémy s veřejnými zakázkami, stále panuje totální džungle ve financích obcí a měst, stále se peníze ztrácejí bůhvíkam.

Malá poznámka mimo hlavní téma: například by mě docela zajímalo, co se děje s obrovskými penězi, které pražské městské části vyberou v posledních měsících za odtahy vozidel poté, co bylo paušálně zakázáno parkování tzv. „nerezidentům“. Odbory k tomu mlčí, ačkoli jde o věc, která mnoha lidem neuvěřitelně komplikuje práci. Dokonce ani sami policisté, kteří odtahují auta nešťastným pracujícím, nemohou do práce přijet autem, pokud mají v občanském průkazu nesprávný původ. A také by mě moc zajímaly detaily veřejných soutěží na parkovací automaty, mám pocit, že tam bylo nemálo špíny.

Zkrátka – kdybych byl odborářským předákem, požadoval bych, aby vláda přestala lid brát u huby a vodit za nos, bez pardonu. Lhostejno, jaká politická koalice je momentálně u vlády. Každý občan, od generálního ředitele až po uklízečku, má nárok, aby se s ním zacházelo slušně a s jeho penězi rovněž. A neváhal bych kvůli tomu svolat časově neomezenou generální stávku. Pokud by byla úspěšná, šlo by o nejlepší investici.

Jenomže opravdoví odboroví předáci skutečně spíše připomínají hobity. Žijí si pohodlný život ve svých teplých kancelářích, mají různé lukrativní funkce, a spíše než o zájmy pracujících se starají o blaho státního rozpočtu. Konfliktem občas pohrozí, ale nehrnou se do něho.

Ale není to náhodou tím, že odboroví předáci jen odrážejí typické vlastnosti svých členů?