K čemu jsou dobří ekonomové? To se pozná hlavně tehdy, když se vlády rozhodnou obejít bez nich. Obvykle to skončí katastrofou.

Po první světové válce kupily státy série chyb, které měly za následek světovou hospodářskou krizi a nástup nacionálního socialismu. Opět platilo, že kdyby vlády poslechly ekonomy, vše se mohlo odbýt jen krátkou recesí. Milióny nezaměstnaných, fronty na polévky pro chudé, propad ekonomické výkonnosti o desítky procent – to vše bylo zbytečné, kdyby vlády poslouchaly ekonomy.

Vezměme si období velké hospodářské krize ve 30. letech. Kromě několika málo účinných protikrizových opatření se prezident Roosevelt pokoušel zavést centrální plánovací úřad (což naštěstí vetoval americký Nejvyšší soud) a posléze drasticky zvýšil daně, čímž krizi prodloužil o několik let. Ironií osudu vešla zmatená a převážně kontraproduktivní Rooseveltova opatření do dějin jako legendární záchrana jménem New Deal – správně česky „Nové rozdělení“ (míněno nové rozdělení moci a peněz ve prospěch vlády.)

Prezident Kennedy měl naštěstí dobré ekonomické poradce, takže snižoval daně, boural rasové bariéry a vyšel vítězně z kubánské a berlínské krize. Díky tomu je dodnes tak vysoce hodnocen. Mladý prezident čelil v roce 1961 sovětskému ultimátu: Chruščov vyhlásil sovětský nárok na Západní Berlín a prohlásil, že americký odpor bude považován za akt války. Nezkušený Kennedy řešil dilema: ustoupit anebo riskovat?

Na základě analýzy počtu a umístění zbraní dospěl ekonomický poradce Thomas Schelling k závěru, že Chruščov blufuje. Za čtyři dny od přečtení Schellingovy analýzy pronesl Kennedy v televizi: „Dali jsme své slovo, že sovětský útok na město bude považován za útok na nás všechny.“ Toto veřejné prohlášení zavázalo Ameriku k provedení odvetného úderu. Pravděpodobnost, že by blufování uspělo, podstatně poklesla. Chruščov se poté racionálně rozhodl na Západní Berlín nezaútočit. Krize skončila vybudováním berlínské zdi; Sověti přešli z útoku do obrany.

Kubánská krize byla podobným případem. Také zde se ukázala Schellingova analýza správnou. Svět tehdy obdivoval Kennedyho rozhodnost, ale málokdo věděl, že skutečným vítězem této etapy studené války byl Schelling. On také prosadil „horkou linku“ mezi Washingtonem a Moskvou, jejíž zřízení prosazoval již od roku 1958.

Schellingův teoretický přístup spočívá v zavedení lidského faktoru do ekonomického rozhodování. Lidé nemyslí striktně racionálně jako počítače. Mohou se mýlit a mohou si chybně vykládat různé informace a prohlášení. Proto prosazoval lepší komunikaci mezi protivníky a jasnou řeč v politice. Spíše než „provedeme náležitá opatření“ by měl politik sdělit konkrétní stanovisko, například „překročíte-li jasně definovaný bod X, zahájíme vojenskou akci“. Vágní a dvojznačné formulace komplikují racionální řešení sporů. Jasná řeč a jasné postoje naopak snižují riziko propuknutí konfliktu vzniklého náhodou či nedorozuměním.

O prezidentu Reaganovi se říká, že poslouchal rady astrologů. To není jisté, ale zaručeně měl výborné ekonomické poradce. Díky nim vstoupil do dějin jako zachránce americké ekonomiky a vítěz nad Sovětským svazem. Reagan byl velmi vzdělaný, citlivý a vtipný člověk, který si cílevědomě pěstoval masku primitivního a agresivního kovboje, zvláště v zahraniční politice. Díky svým dobrým ekonomickým poradcům totiž věděl, že někdy je dobře, když vás protistrana považuje za nebezpečného šílence. Proč?

Představte si dva muže, kteří na sebe míří pistolemi. Nacházejí se ovšem v kabině nadzvukového letadla vysoko nad zemí, takže případný výstřel by téměř jistě způsobil smrt obou. Pokud jeden z nich získá přesvědčení, že druhý je dostatečně šílený, aby zbraň použil, pravděpodobně se vzdá, aby zachránil holý život. Vyhrává ten, který věrohodněji působí jako šílenec.

Reaganova image střelce, který nosí kolt proklatě nízko, zabrala. Známý vtípek, kdy Reagan „žertem“ oznamoval při zkoušce ozvučení raketový útok na Sovětský svaz, byl součástí širšího plánu, jehož účelem byl vyděsit Sověty a přesvědčit je, že Amerika je v rukou šílence. Racionální ekonomická úvaha založená na znalosti procesu lidského rozhodování měla svůj podíl na vítězství ve studené válce. Další část úspěchu připadá ekonomickým analytikům, kteří střízlivě odhadli výkonnost sovětského hospodářství ve srovnání s USA a doporučili posílit zbrojní program. Znáte jméno Albert Wohlstetter? Ne? Škoda, protože také díky němu již téměř dvacet let nemusíte hrbit hřbet pod komunistickou nadvládou.

Prakticky každý vláda, která si najme dobré ekonomické poradce, je úspěšná. Bohužel, v české republice nebyl již řadu let ve vládě jediný ekonom. V poslanecké sněmovně a v senátu se možná vyskytuje pár účetních, ale ekonom ani jediný. Hlavním poradcem ministra financí pro daňovou reformu je bohužel účetní, nikoli ekonom. Snad ještě ostudnější je, že doposud nejsilnější politická strana rovněž nemá ve vedení jediného ekonoma (vyjma čestného předsedy). Výsledek: ODS si na vládní i na městské úrovni počíná jako podle příručky „Jak si znepřátelit voliče a negativně působit na lidi“.

Pokud jde o pana prezidenta, jeho znalosti monetarismu jsou záslužné, a jako osobnost přinejmenším není nudný, což nelze tvrdit o většině jeho kolegů. Nicméně Klausova záměna termínu „systémové riziko“ za riziko systematické měla v 90. letech za následek fatální podcenění problému regulace kapitálových trhů. Následovalo neblaze proslulé „tunelování“ a mnohaletý zasloužený pobyt ODS v opozici. Tam ODS směřuje opět, a to nejméně na několik volebních období. Nepoučila se z chyb a v současné době nemá ani jednoho ekonoma. Kdyby alespoň měla dobrého astrologa…