Když se řekne Sicílie, jeden z pojmů, které vyvstanou na mysli, je mafie. Proč právě Sicílie je jejím domovem? A jaké jsou ekonomické souvislosti?

Původ mafie je zahalen tajemstvím. Mafie (neboli „cosa nostra“ – „naše věc“) byla na Sicílii tradičně chápána jinak než jako organizovaný zločin. V dávnější historii naopak šlo o sebeobranu prostých Sicilanů proti zvůli vrchnosti. Mafie měla i sociální dimenzi. Britský spisovatel Charles Mackay napsal v roce 1841:

Italští banditti jsou celosvětově proslulí; a mnozí z nich jsou nejen velmi zbožní (svým způsobem), ale také velmi dobročinní. Charita z takovéhoto zdroje je natolik nečekaná, že lidé dárce přímo zbožňují. Jeden bandita, když byl veden policií, volal „ho fatto più caritá“ – ve smyslu „dal jsem více peněz chudým než všechny kláštery v této provincii.“ A ten chlapík mluvil pravdu.

Sicílie prožila dlouhé historické období bez silné vlády. Činnost úřadů se mnohdy omezovala jen na výběr daní, aniž by obyvatelům byla poskytnuta nějaká protihodnota, zejména v horských regionech. Mafie proto vykonávala některé činnosti, které za jiných okolností náleží suverénní autoritě. Řídila se zvykovým právem a měla své přísné etické zásady. Sicilský etnograf Giuseppe Pitrè uvedl koncem 19. století:

Mafie je vědomí vlastního daného slova, vypjatý koncept síly jako jediného faktoru, který rozhoduje o každém konfliktu, každém střetu zájmů či myšlenek.

V prostředí bez silné vládní moci byli mafiáni považováni za počestné muže a ochránce slabých. Mafie stála na straně Garibaldiho invaze na Sicílii v roce 1860, protože jej považovala za osvoboditele od feudálních daní. V roce 1925 tehdejší italský premiér Vittorio Emanuele Orlando (narozený v Palermu), prohlásil v senátu:

Pokud pod slovem „mafie“ rozumíme smysl pro čest v nejvyšší míře, odmítání papalášského a arogantního chování, velikost ducha, který snese ostrý konflikt a přitom je vlídný vůči slabým, věrnost přátelům… Pokud tyto city a toto jednání jsou tím, čemu lidé říkají „mafie“, pak vlastně hovoříme o charakteristice sicilského ducha: a prohlašuji, že jsem mafiuso, a jsem na to hrdý.

Nápis na náhrobku Calogera Vizziniho – údajného capo di tutti i capi, tedy šéfa mafiánských šéfů – z roku 1954 tvrdí, že „mafie znamená respekt k zákonu, obranu práv, lidské velikosti a charakteru. Mafie je láska.“ Na poslední cestě doprovázely Vizziniho rakev tisíce venkovanů, protože neváhal dělit se o své zisky s lidem.

Smysl pro poctivost ze Sicílie dodnes nezmizel. I nyní se lze ve venkovských oblastech obejít bez zamykání domu či automobilu – zkuste něco takového ve střední Evropě! Četnost majetkových trestných činů je na Sicílii o třetinu nižší ve srovnání s italským národním průměrem. Četnost vražd je naopak 2,8-krát vyšší, ze zřejmých důvodů.

Přes veškerá krásná slova, ušlechtilé ideály a lidovou podporu se „naše věc“ začala kazit. Vizzini byl jeden z posledních mafiánů starého paternalistického ražení. Jeho následníci začali podnikat v různých ilegálních činnostech, zejména v korupci. Poválečná vlna státních zakázek k tomu poskytla ideální prostředí. Mafiáni přestali bojovat proti státu, ale začali na něm parazitovat. Zároveň rostla brutalita a bylo zapomenuto i staré mafiánské pravidlo, že je třeba respektovat ženy a neubližovat jim. Ze všech citů zůstala jen láska k penězům. Výběr výpalného („pizzo“´) představuje dodatečnou daň, která zatěžuje podnikání a tlumí hospodářský růst.

Ekonomové Rodolfo Helg, Giovanni Peri a Gianfranco Viesti srovnávali vývoj na Sicílii s regionem Abruzzo, který byl po válce srovnatelně chudý. Nyní je však Sicílie asi o čtvrtinu pod úrovní Abruzza. Proč? V 60. a 70. letech do sicilské ekonomiky plynul mohutný tok financí z Říma. Vládní peníze dokázaly zvýšit mzdy, zejména ve veřejném sektoru.

Soukromý sektor trpěl jednak nárůstem mezd nepřiměřeným růstu produktivity, jednak všeobecně nevlídnými podmínkami pro podnikání. Domácí sicilský podnikatelský sektor nikdy neměl velkou sílu: v polovině 80. let byla na Sicílie jediná velká firma (nad 500 zaměstnanců) v domácím vlastnictví, uvádí Helg, Peri a Viesti. Šlo o cementárnu, průmysl s vyšší přidanou hodnotou na Sicílii nikdy nezapustil kořeny.

Devadesátá léta přinesla úsporná opatření, která omezila veřejný sektor, ale soukromému úspory samy pomoci nedokázaly. Dnešní Sicílie je stále relativně chudým regionem s velkými problémy v oblasti péče o bohaté kulturní památky. Strach z mafie (byť možná přehnaný) odrazuje drobné investory z řad Britů a Němců, kteří velmi rádi kupují nemovitosti ve Španělsku, Francii či jiných částech Itálie. Sicílie je plná levných domů na prodej, ale zájem není velký. Trvá emigrace mladších a vzdělanějších lidí: potkáte například padesátiletého rolníka, který všechny své čtyři děti poslal do Anglie. Práce není, a zejména mladé ženy mají stěží jinou kariérní volbu než péči o domácnost.

Zhoršuje se i životní prostředí, postupující eroze přináší stále horší sucha. Veřejné finance jsou využívány neefektivně, což je zřejmé nejen z makroekonomických statistik, ale i na první pohled: objem veřejné spotřeby roste nadprůměrně, aniž by to bylo příliš vidět na mikroekonomické úrovni.

Za poctivost místních politiků by ovšem nebylo radno vkládat ruku do ohně. Tváře z předvolebních plakátů nebudí důvěru: možná nejsou všichni mafiáni, ale mnoho z nich tak přinejmenším vypadá. Ale buďme spravedliví, toto není zdaleka jen problém Sicílie…



Toto je nekrácený text článku psaného pro časopis Reflex; na tomto blogu bych díky dostatku místa rád nadnesl další otázky:

- Čím se vlastně přesně liší stát od mafie?
- Jaký je přesně rozdíl mezi daněmi a výpalným?
- Kdo nám vlastně v České republice vládne, jsou to politické strany nebo mafie?
- Nedopadneme jednou jako Sicílie - bez vlastního silného kapitálu, s většinou mladých lidí v zahraničí a s bohatstvím kulturních památek, na jejichž údržbu ovšem nebude dost peněz?

Na trochu méně vážné téma - fotografie ze Sicílie jsou k dispozici zde a také zde.