Bývalý ministr průmysl Urban vyzval české občany, aby kupovali české zboží. Dejme tomu, že bychom chtěli tuto radu poslechnout. Ale kde sehnat nějaké české zboží?

Koupit cokoli českého je problém. Zásobovat domácnost českou produkcí je pak úloha, která nemá řešení. Koupíte si auto vyrobené v Mladé Boleslavi – ale na něm z velké části pracovali zahraniční dělníci a hlavně, zisková marže jde z větší části do Wolfsburgu. Napijete se plzeňského (samozřejmě nikoli před řízením výše zmíněného německého vozu), a ejhle, část vašich peněz směřuje až do vzdáleného Johannesburgu. Naplníte si nákupní košík potravinami, čímž přispějete ke zvýšení hrubého zisku firmy sídlící v rakouském Neudorfu. A když si chcete v novinách přečíst, jaké další průšvihy zase postihly svět, mají z toho radost vydavatelé v Düsseldorfu.

A tak je to téměř se vším. Ať kupujete cokoli, hlavní část zisku z toho má téměř pokaždé kdosi v nějakém Burgu nebo Dorfu. Jistě, v globalizovaném světě to tak chodí. Globalizace je bez nejmenších pochyb lepší než praxe minulého socialistického režimu, kdy jsme si domácí produkce užívali, až nás to mrzelo. Pamatujete, jakými poklady tehdy byly zahraniční plastikové tašky? Anebo prázdné plechovky od nápojů? Obaly od žvýkaček? Reklamní propisky anebo katalogy zásilkových obchodů Neckermann či Quelle?

Pokud toto všechno nepamatujete, buďte šťastni, že jste ještě mladí. Společnost nikdy nebyla oddanější modlám konzumu než v dobách socialismu a ty západní plastikové tašky či katalogy Quelle byly účinnější ideologickou diverzí než Kafka nebo Kundera. Dnes už máme tašek s cizojazyčnými nápisy a podobného harampádí tolik, že bychom docela rádi sáhli po české produkci. Ale není kde brát: v rámci tradiční české politiky „ode zdi ke zdi“ jsme dogma o škodlivosti údajně vykořisťovatelských zahraničních investic nahradili dogmatem přesně opačným.

Tak se stalo, že česká vláda mohutně lákala zahraniční kapitál: daňové prázdniny, pozemky zdarma, právní asistence poskytnutá státem – samozřejmě zdarma, dotace na zaškolení pracovní síly, atd.

Po nějakou dobu to z povrchního pohledu ekonomických diletantů z české vlády vypadalo jako úspěch. Jenže dotace pro jednoho vždy znamená nevýhodu pro jiného. A byl to hlavně domácí kapitál, české podniky, které nesly břemeno podpory velkých korporací. V normální rozumné zemi mají domácí kapitalisté stejná práva a povinnosti jako zahraniční investoři. Česká vláda před cizinci panáčkovala, zatímco z domácích podnikatelů dělala lovnou zvěř.

Jen pár škarohlídů tehdy upozorňovalo na možná rizika. Ta se nyní zhmotňují. Český statistický úřad zveřejnil 14. ledna listopadové údaje: průmyslová výroba poklesla meziročně o 17,4 procenta, výroba dopravních prostředků a zařízení dokonce o 30,2 procenta. Objem nových objednávek na motorová vozidla poklesl o 35,6 procenta. Vládě se pomocí cílených investičních pobídek podařilo přispět ke vzniku klasické krize z nadvýroby, přinejmenším v automobilovém průmyslu.

Když nastává recese, podniky vždy raději omezují investice a zaměstnanost v zahraničních pobočkách. Není pravda, že globální kapitál nemá národnost. Samozřejmě ji má, a česká ekonomika si v důsledku omezení či odlivu zahraničních investic ještě užije své.

Bývalý ministr Urban nyní horuje pro české výrobky, ale co dělal, když asymetrické podnikatelské prostředí vytvořené investičními pobídkami postupně devastovalo domácí kapitál, podniky a výrobu? Spal snad? Ne, něco horšího: byl ve vládě.

psáno pro Reflex (nekrácená a mírně rozšířená verze)