Je David Rath neonacista? Nemyslím si to. Pouze ekonomický diletant. Diletantsví není trestné, pouze drahé, zejména pro daňové poplatníky.

Ale škoda slov. Přibližme si raději skutečnou historii hitlerovské ekonomiky a příběh poválečné obnovy Německa.

Hitlerův socialismus
V oblasti ekonomiky měl Hitler zpočátku více štěstí než rozumu. V roce 1933 dosáhla světová hospodářská krize svého dna a začalo oživení. Kromě toho byl Hitlerův ekonomický „zázrak“ financován dluhem. Tvorba pracovních míst v rámci veřejných prací a zbrojních programů byla financována emisemi státních dluhopisů.

V roce 1938, po pěti letech zadlužování, dělily Říši od bankrotu jen měsíce. Osmnáctého listopadu uvedl Göring na poradě vlády: „Říšské finance jsou v extrémně kritickém stavu. Je zapotřebí krátkodobé výpomoci v podobě miliard požadovaných od Židů a zisků z arizovaných podniků.“ Walther Bayrhoffer z vedení Říšské banky později uvedl, že stav vládních financí byl katastrofální. „Měli jsme pokladní schodek dvou miliard marek. Existovalo bezprostřední nebezpečí, že Říše ztratí platební schopnost.“ Dokonce i loajální ministr financí Schwerin von Krosigk byl připraven omezit a restrukturalizovat výdaje.

Řešení se našlo v podobě mimořádné daně z židovského majetku, tzv. Judenbusse (židovská pokuta). Během této akce, připravované během roku 1938, stát jednorázově zkonfiskoval zhruba 20-25 % veškerého židovského majetku. Tím Hitler získal zhruba 1,2 miliardy říšských marek, z velké části v likvidní podobě. Akutní finanční krize byla momentálně zažehnána.

V roce 1939 nicméně odeslalo ředitelství Říšské banky dopis Hitlerovi, v němž stálo: „Neomezená expanze státních výdajů znemožňuje jakýkoli pokus o navržení řádného rozpočtu. Státní finance, navzdory drastickému zpřísnění daňové legislativy, byly dovedeny na práh kolapsu a aktuálně hrozí destabilizovat jak národní banku, tak měnu. Žádné finanční recepty nebo systémy, jakkoli promyšlené a důmyslné, nemohou stačit, aby zabránily katastrofálním důsledkům neomezeného deficitního utrácení na měnu. Žádná národní banka není schopna držet měnu proti inflačním fiskálním politikám státu.“

Autoři tohoto dopisu, v čele s prezidentem Říšské banky Hjalmarem Schachtem, již měli bohaté zkušenosti s finančními triky, jimiž pomáhali vládě financovat předchozí dluhy. Jediným výsledkem dopisu však byla nucená rezignace Schachta a řady dalších řídících pracovníků centrální banky. Jejich místa zaujaly ekonomicky méně fundované, avšak politicky spolehlivé kádry.

V roce 1939 činily civilní veřejné výdaje 16,3 miliardy marek, vojenské 20,5 miliardy; k tomu bylo třeba připočíst 3,3 miliard na dluhovou službu. Celkové příjmy veřejných rozpočtů však nedosahovaly ani 18 miliard marek. Německo bylo zdánlivě neporazitelné, ale z finančního hlediska šlo o obra na hliněných nohou.

Během druhé světové války se Němci maximálně snažili přesunout břemeno financování na porobené národy západní i východní Evropy. „Když má někdo být o hladu, pak ať je to někdo jiný než Němec,“ hlásal Göring. Německé obyvatelstvo, zvláště nízkopříjmové skupiny, se těšily z daňových výhod. Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících. Uplatňovala se Hitlerova direktiva z roku 1935: „Během válečného období mají být omezeny vysoké příjmy, ať už prostřednictvím povinných nákupů válečných dluhopisů nebo cestou progresivního zdanění.“ A nikdy, ani v situaci největší finanční nouze, nacionální socialisté nezvýšili daň z piva.

Německo po válce
Co bylo po válce? Konvenční historie uvádí, že Hitlerův nacionální socialismus porazili spojenci. To je pravda, ale ne úplná V západní části Německa měli dominantní postavení Američané. Americký guvernér, generál Lucius Clay, zachoval mnohé hitlerovské principy, především administrativní kontrolu cen, přídělový systém a nacistický daňový systém s mezní sazbou daně z příjmů 93 %. Nacionální socialismus byl tedy poražen vojensky, ale jeho ekonomické dědictví trvalo.

Odvahu vzepřít se generálu Clayovi našel ministr hospodářství Ludwig Erhard. V roce 1948 zrušil veškeré cenové regulace. Když jej generál pozval „na koberec“ s tím, že nemá oprávnění měnit cenové vyhlášky, Erhard odpověděl legendárním způsobem: „Mýlíte se, pane. Vyhlášky jsem nezměnil. Zrušil jsem je.“ (A pak, že prý Němci nemají smysl pro humor.) Generál Clay byl natolik moudrý, aby toto rozhodnutí již neměnil.

Od té doby je jméno Ludwig Erharda, pozdějšího spolkového kancléře, spojeno s přídomkem „otec hospodářského zázraku“. Jeho éra je spojena s nejrychlejším růstem v novodobé historii německé ekonomiky. Jen během pouhých tří let 1948-50 vzrostla průmyslová výroba v Německé spolkové republice o 187 %. V roce 1960 životní úroveň všech sociálních vrstev v západním Německu vysoce přesáhla veškeré předválečné standardy. Během padesátých let vzniklo šest miliónů pracovních míst a nezaměstnanost poklesla na 1,2 %.

To vše prakticky bez státního zadlužení. Němci se mohli přesvědčit, že svobodný trh a demokracie funguje lépe než nacionálně socialistická ekonomika řízená státním plánem a omezená stovkami regulací. Úspěch tržní ekonomiky znamenal skutečně účinnou denacifikaci.

V této souvislosti stojí za zmínku, že autorem termínu „sociálně-tržní ekonomika“ byl významný německý ekonom a filosof Wilhelm Röpke. Jako přesvědčený odpůrce hitlerovského socialismu přežil v exilu, kde napsal několik knih. Erhard četl Röpkeho knihy, které z něho udělaly přesvědčeného ekonomického liberála. Úspěch německé ekonomiky v 50. letech byl realizací Röpkeho výroku: „Zamlouvá se mi ekonomický řád, jemuž vládnou volné ceny a trhy… jediný ekonomický řád, který odpovídá lidské svobodě.“

Zdůrazňování slova „řád“ (latinsky ordo, německy Ordnung) není náhodné. Erhard a Röpke jsou reprezentanty ordoliberalismu, tedy svobodné ekonomiky, kde však platí přesná a pevná pravidla hry. Zde také spočívala v 50. letech role německého státu. Zatímco ostatní evropské země experimentovaly se špatně pochopenou Keynesovou teorií, utrácely jak opilí námořníci, zadlužovaly se až po uši, tiskly inflační peníze a devalvovaly své měny, Německo se stalo ostrovem zdravých financí a svobodné ekonomiky. V roce 1960 utrácelo Německo na veřejných výdajích jen 30 % hodnoty hrubého domácího produktu: méně než Irsko v 90. letech.

Německé veřejné finance si své zdraví neudržely věčně. Samotný Erhard krátce před svou smrtí v roce 1977 opakovaně konstatoval, že tehdejší Německo nemá již nic společného s původními ideály sociálně tržní ekonomiky. Mimochodem, tehdy byl přívlastek „sociální“ chápán především tak, že vláda nebude olupovat chudé lidi o jejich úspory prostřednictvím vysoké inflace.

Co by asi Erhard a Röpke říkali dnes?

podle článků psaných pro Hospodářské noviny a Lidové noviny