Často se říká, že americkou Velkou depresi definitivně ukončila až druhá světová válka. Jak to vlastně bylo? A jsou tehdejší zkušenosti relevantní pro dnešek?

Svět se potýká s globální hospodářskou recesí. Prezident Obama a jeho tým ekonomů připravili projekt fiskálního stimulu v hodnotě více než miliard dolarů. Ale mezi ekonomy nepanuje všeobecný konsensus, že tato finanční injekce pomůže.

Profesor John Cochrane z chicagské Booth School of Business říká, že samotná myšlenka fiskálního stimulu byla v oblasti akademické ekonomie během posledních třiceti let zdiskreditována. „Učí se jen kvůli ilustraci svých chyb,“ tvrdí Cochrane. Ekonom Thomas Sargent z New York University souhlasí: „Kalkulace ve prospěch fiskálního stimulu, které jsem viděl, jsou jen triviální kupecké počty ignorující všechno, co jsme se za posledních šedesát let naučili v oblasti makroekonomického výzkumu.“

Alan Auerbach z univerzity v Berkeley uvádí, že prozkoumal všechny nástroje fiskální politiky použité během posledního půlstoletí. Výsledek? „Nelze přesvědčivě tvrdit, že tyto nástroje poskytly významný příspěvek k ekonomické stabilizaci, pokud vůbec fungovaly správným směrem.“ Laureát Nobelovy pamětní ceny za ekonomii Gary Becker tvrdí, že jakékoli přínosy budou v nejlepším případě skromné. Jiný laureát, Robert Lucas z Chicagské univerzity, je skeptický i vůči efektu Bushových daňových škrtů: „Je zavádějící inzerovat je jako prostředek proti recesi.“

Aby vláda mohla financovat výdaje na infrastrukturu nebo daňové škrty, musí si vypůjčit peníze. Tyto prostředky jsou tudíž odčerpány ze soukromých investic nebo spotřeby. V současné situaci mají firmy i jednotlivci v americké ekonomice potíže s přístupem k úvěru, což je hlavní důvod recese. Ale když si vlády budou půjčovat více, nastane klasický efekt vytěsňování soukromého dluhu veřejným dluhem. Dobře míněná snaha vlády se může z větší části minout účinkem.

Náklady na fiskální stimulus jsou rovněž varovně vysoké. Stoupenci tvrdí, že pokud stimulus zkrátí recesi, vyplatí se. Bohužel nikdo nedokáže s určitostí předpovědět, že fiskální impuls na sebe skutečně vydělá. Může se stát, že efekt bude malý, přičemž daňovým poplatníkům zůstanou na krku tisíce miliard nových dluhů.

Na Obamově týmu tedy leží důkazní břemeno, že fiskální stimulus se vyplatí, a že zvýšené vládní výdaje budou utraceny smysluplně. Pokud jsou k dispozici rozumné nákladově efektivní projekty, které by bylo nutno financovat z vládních zdrojů, budiž. Ale co když peníze daňových poplatníků skončí na účtech lobbistů, aniž by veřejné projekty měly žádoucí účinek?

Zkušenosti ukazují, že masivní vládní výdaje skutečně mohou vytvořit ekonomický boom. Často se uvádí se, že Velkou depresi ve Spojených státech pomohla definitivně ukončit teprve druhá světová válka. Graf ukazuje, jak vojenské výdaje (financované pochopitelně emisemi státních dluhopisů) přispěly k růstu americké ekonomiky během druhé světové války.


Zdroj: Susan Woodward, Robert Hall

Tato stimulace nebyla zdarma. Federální dluh vzrostl z úrovně 44,2 procent HDP v roce 1940 na 108,6 procenta HDP v roce 1946. Teprve v roce 1961 se podařilo úroveň veřejného dluhu dostat zpět na hodnotu kolem 44 procent HDP!

Odpověď tedy zní – ano, silný fiskální stimulus může krátkodobě pomoci překonat recesi, ale je zde otázka, zda nepřijde příliš pozdě (v období, kdy už ekonomika sama směřuje k oživení) a jestli cena za tuto stimulaci není příliš vysoká.

Tolik pro Ameriku. V příštím díle si řekneme, zda má cenu uvažovat o masivní fiskální stimulaci v prostředí nynější české ekonomiky.