Jaké je to štěstí být členskou zemí Evropské unie! Všechno zde funguje tak báječně.


Zatímco Spojené státy se potýkají s hlubokým hospodářským poklesem v hodnotě 1,02 procenta (anualizovaný mezičtvrtletní pokles za 2Q09), sjednocená a integrovaná ekonomika EU šlape jako hodinky. V roce 1999 politici slibovali, že se zavedením eura bude učiněna přítrž finančním krizím. A opravdu! Sliby politiků se vyplnily do puntíku. Evropské vlády nemusely vydat mnohamiliardové částky na podporu padajících bank. Nemusely vydat ani eurocent: díky euru, vynikajícím schopnostem Evropské centrální banky a zodpovědnosti Evropské komise i národních vlád totiž v Evropě žádná finanční krize nevypukla.

Evropa nebyla postižena ani hospodářskou recesí. Nezaměstnanost je hluboce pod úrovní pěti procent. Komisař Špidla září jako sluníčko a nemůže si vynachválit vymoženosti evropského sociálního státu. Kdykoli zavítá mezi veřejnost, lidé jej nosí na rukou, poplácávají po zádech, a děkují. Vědí, že i díky svému komisaři pro sociální záležitosti mohou svěží, sebevědomí a odpočatí Evropané každé ráno radostně vstávat do práce s vědomím, že své pracovní místo mají jisté. Společná sociální politika dokázala zabezpečit každému práci.

Němci stejně jako Francouzi, Italové stejně jako Irové, Evropané na celém kontinentě nedají dopustit na společnou měnu. Ať zavítáte do kterékoli členské země, lidé všude nadšeně chválí euro. Zkrocení inflace bylo jen jedním z řady přínosů jeho zavedení. Nedávno podalo členskou přihlášku do EU dokonce i Švýcarsko, jehož neintegrovaná ekonomika postrádající dohled z Bruselu se pod úderem světové recese zhroutila jako domeček z karet. Když se pod úderem spekulativního útoku zcela zhroutil švýcarský frank, přesvědčení ještě zesílilo. A když navíc evropská vlna solidarity spontánně vytvořila miliardovou sbírku pro krizí zbídačelé Švýcarsko, nebylo co řešit. Hlasováním v celonárodním referendu Švýcaři zcela drtivou většinou rozhodli o vstupu do Unie.

Euro pomáhá i zemím, které je ještě nestihly zavést: Lotyšsko, Litva, Estonsko i Maďarsko – všechny tyto země mají své měny pevně navázány na euro, které jim poskytuje pevné ukotvení. Díky pevné vazbě svých měn vydržely ekonomiky těchto zemí všechny hospodářské výkyvy bez zakolísání. Všechny doposud nečlenské státy se nyní chtějí horempádem připojit k eurozóně, protože výhody jsou přece tak zřejmé!

Díky rozpočtové disciplíně vynucené Paktem růstu a stability – velice příhodné označení, mimochodem! – se evropské vlády staly přeborníky v síle a vyrovnanosti veřejných financí. Vyrovnané rozpočty jsou pravidlem, jen občas se některý státní rozpočet dostane do mírného deficitu.

Aby nějaký členský stát překročil tříprocentní hranici deficitu? Nevídáno, neslýcháno. Státy Evropské unie postupně splácejí své staré dluhy z doby před eurem a přitom zbývá dost a dost peněz na školy, nemocnice, silnice, železnice, školky, školy a univerzity, výzkumné ústavy, muzea, divadla, galerie, parky, státní podporu kinematografie, údržbu kulturních památek, a tak dále. Peněz je všude dost. Lidé i podniky sice platí vysoké daně, ale moudří úředníci vědí lépe, jak s penězi zacházet. Proto lidé platí daně rádi, zvláště když vědí, že termín „bruselský úředník“ je synonymem poctivosti, kompetence a neúplatnosti.

Škarohlídi před vstupem České republiky do EU také malovali čerty na zeď. Jak pošetilí a hloupí tito sýčkové byli, dokládá například velký úspěch českého cukrovarnického průmyslu. Evropské normy, nařízení a direktivy vůbec obdivuhodným způsobem přispěly rozvoji českého průmysl a služeb. Návštěvníci českých restaurací se dnes otřásají odporem při vzpomínce na barbarské časy před zavedením bezkontaktních vodovodních baterií. Nebo třeba taková zdánlivá maličkost jako zákaz termínu „tuzemský rum“ – jak jen posunula vývoj civilizace na území České republiky!

Tisíce předpisů EU regulují každý detail podnikání a lidského života, za což jsou občané neskonale vděčni. Nikdo si již dnes nedokáže představit, jaký chaos a rozvrat kdysi vládl, než Brusel udělal v životě lidí pořádek. Díky bedlivému dohledu z Bruselu například prakticky zmizela korupce a rozdělování evropských dotací se stalo vzorem transparentnosti a poctivosti i pro ostatní sféry, včetně například zadávání veřejných zakázek.

Snad největším obohacením je společná zahraniční politika. Členské státy se o ní radí jako rovný s rovným, a jako zázrakem se vždy podaří najít řešení, které vyhovuje všem. Jednotný postup je ukázkou síly. Začátkem roku 2009 si silná a jednotná Evropská unie rázně dupla – a Rusko s Ukrajinou se okamžitě ukáznily a obnovily dodávky plynu. Škarohlídi hrozili, že francouzský prezident by během českého předsednictví mohl mydlit českému premiérovi schody – ale ukázalo se, že pocit evropské sounáležitosti byl mnohem silnější než tradiční francouzský nacionalismus.

V červenci Kanada pohrozila zavedením víz. Státy EU jednotně a solidárně pohrozily odvetou. Prezident Sarkozy prohlásil, že zavedení víz pro Čechy znamená zavedení víz pro celou Unii. Kanada poté víza pro ČR urychleně zrušila. I ti poslední pochybovači tak dostali názornou lekci, proč je evropská jednota lepší než nějaká pochybná národní suverenita.

Evropská unie prožívá éru jistot a prosperity díky stále užší a těsnější jednotě. Evropské veřejnosti je to samozřejmě jasné. Sílí hlasy za urychlené přijetí Lisabonské smlouvy. Ta sice prochází jedním národním referendem za druhým jako po másle, ale přesto se každou chvíli v různých evropských městech konají spontánní demonstrace za urychlení jejího přijetí. Také na Václavském náměstí nedávno dobrá stovka tisíc lidí demonstrovala pod hesly jako „Jsme napřed Evropané, potom Češi“, „Chceme vládu v Bruselu“, „Špidla – nový Masaryk“, nebo „Jedna Evropa – jeden národ – jedna vláda“. Největší odezvu však měl eroticky laděný transparent s textem „EU – je opravdu mnohem lepší být uvnitř“. Na každé druhé české zahrádce nyní stojí stožár s modrou hvězdnatou vlajkou.

Integrace se zkrátka daří. Euroskeptiků valem ubývá a ti zbývající jsou k smíchu. Slovo „krize“ je vyhrazeno pro označení jevů, které se odehrávají mimo EU. A jen pamětníci nyní vzpomínají na ukrutné události dřívějška, například na hroznou, katastrofální a drtivou finanční krizi, která zdevastovala tehdejší neintegrovanou Evropu v roce 1992. Děti se otřásají, když se o těchto hrůzách učí ve školách. A starší vzpomínají na drsné doby nejistoty a úzkosti v rozdrobené Evropě.