Národní ekonomická rada vlády publikovala svůj závěrečný sborník doporučení k hospodářské politice České republiky. Jako modelovou ekonomiku, od které se lze inspirovat, vybral NERV Finsko.

Proč právě Finsko? Někteří komentátoři byli touto volbou zřejmě zaskočeni. Jan Macháček z Hospodářských novin dokonce napsal na adresu většiny z deseti členů NERVu „předpokládáme, že názor tří výletníků disentovali jako levicovou úchylku a opuštění liberálních recepisů.“ Těmi třemi výletníky jsou míněni Michal Mejstřík, Miroslav Zámečník a Tomáš Sedláček, kteří podnikli cestu do Finska, aby tamní ekonomický model prohlédli přímo na místě.

Tolik novinářská hypotéza. Skutečností (kterou mimochodem bylo velmi snadné ověřit) je, že návrh přijmout Finsko jako model přijal celý NERV bez výhrad. Význam sociálního státu pro Finsko je totiž až třetiřadý. V první řadě je tato severská země pozoruhodná velmi nízkou mírou korupce. Ta vyplývá nejen ze žebříčku Transparency International. Finsko má například propracovaný systém zadávání veřejných zakázek.

NERV například kromě řady jiných zjištění uvádí:

Ve Finsku je díky nižším limitům zákonem upraveno mnohem větší procento veřejných zakázek, 50 procent objemu veřejných zakázek v ČR jsou zakázky malého rozsahu, což samozřejmě vytváří obrovský prostor pro neefektivitu a korupční jednání. Většina veřejných zakázek na obecní úrovni je tak zadávána “z ruky”.

Zpráva NERVu se věnuje konkrétním rozdílům v legislativě a systému zadávání, díky nimž jsou státní zakázky ve Finsku zadávány férově, zatímco v ČR jsou manipulovány. To nemá nic společného s levicovostí nebo pravicovostí. Ideologické brýle, nezbytný módní doplněk českých politiků, politologů a komentátorů, jsou odloženy stranou. S nízkou mírou korupce souvisí i výborné prostředí pro podnikání z hlediska vstřícnosti úřadů a jejich férovosti.

Není to žádný nový objev. Koncem října 2005 jsem napsal v Hospodářských novinách:

Také letos, podobně jako v předchozích letech, se v čele žebříčku nejméně zkorumpovaných ekonomik podle Transparency International umístily skandinávské země. Milovníci „silného“ státu ihned vyrukovali s vysvětlením: vysoké daně a silná regulace jsou nutnými podmínkami úspěšného boje proti korupci. Jedině silný stát je schopen dovést tento boj do vítězného konce.

V nedělní televizní Sedmičce se k podobné myšlence přihlásil i premiér Gross, když poukázal na údajnou vysokou míru „razítek a regulací“ ve Finsku. Inu, založení firmy ve Finsku vyžaduje tři úřední procedury, průměrná doba vyřizování je celkem 14 dní a náklady představují jen 1,2 % průměrného ročního příjmu. Založení firmy v Kolumbii vyžaduje 14 úředních úkonů, které si vyžádají 43 dní a stojí přes 27 procent průměrného ročního příjmu. Česká republika vyžaduje podle statistik Světové banky 10 úředních úkonů, které průměrně zaberou 40 dní. Náklady na založení firmy se odhadují na zhruba 11 % ročních příjmů. Silný stát? Nikoli. Obézní stát.

Bývalý premiér Gross to ovšem věděl lépe. Na korupci je právě on expertem na slovo vzatým.

Druhou významnou vlastností Finska je rozpočtová zodpovědnost. Finsko je jednou z mála evropských zemí, které mají pod kontrolou deficit veřejných financí. Ani Finsko není bez dluhů – ale historie nedávných dvaceti let ukázala, že Finové jsou schopni v dobrých časech splácet dluhy, které nadělali v dobách hospodářských recesí. Michal Mejstřík poukazuje na fakt, že výše ročního schodku je ve Finsku zcela nezávislá na politickém cyklu. Platí to zejména v kontrastu k Maďarsku, které NERV vybral jako odstrašující příklad.
Maďarští politici mají ve zvyku před volbami nasadit strategii sociálních úplatků za účelem přilákat voliče. Maďarské politické scéně se podařilo odbourat rozdíl mezi pravicí a levicí, protože populistický postoj k veřejným financím tam projevují všechny strany. (Jak je na tom ČR? Z Mejstříkovy analýzy vyplývá, že Češi jsou někde mezi. Nicméně nebezpečí maďarského scénáře je určitě vyšší než pravděpodobnost, že čeští politici se poučí u finských kolegů.)

Sociální stát je ve Finsku (a v celé Skandinávii) umožněn existencí nízké korupce. V zemích, kde je korupce vysoká, není dostatek peněz na sociální účely, protože peníze jdou na předražené zakázky a úplatky. Díky nízké korupci si také Finové mohou dovolit moudré hospodaření se státním rozpočtem. V českém prostředí může řádově jít o desítky miliard korun ročně. Kdyby Gross chtěl a mohl mluvit, veřejnost by se divila. A nejde zdaleka jen o Grosse.

Pro zajímavost, zde si můžete přečíst, do jaké zpotvořené politicky korektní podoby tento článek přetvořily Hospodářské noviny. Ach jo. Tady už se nesmí ani otevřeně konstatovat, že Gross je odborník na korupci.