Lisabonská smlouva definitivně mění uspořádání Evropy a její rozhodovací mechanismy. Změna způsobu rozhodování se bude týkat nejvýznamnější evropské hodnoty: peněz.

Každý úředník miluje peníze. Bruselský úředník není výjimkou. To je neustále bědování, že Brusel přerozděluje všeho všudy jen něco před 1 % evropského hrubého produktu! S příchodem Lisabonu se však situace může rychle změnit. Daňovou harmonizaci se zatím podařilo prosadit jen u DPH a spotřebních daní, a to ještě ne zcela důsledně. Lisabonská smlouva však snadno umožní nastolit uniformní sazby nejen u DPH, ale i daní z příjmů a možná i jinde.

Pozor přitom na jeden chyták: Lisabonská smlouva nikde specificky nepíše o daňové harmonizaci. To vede některé prostší osoby k názoru, že se smlouva daněmi nezabývá a že se tudíž nic zlého neděje. Jenže děje, protože: (a) možnosti následných změn smlouvy tuto možnost otevírají; (b) Lisabonská smlouva neobsahuje žádnou garanci, která by daňové harmonizaci bránila.

Snaha o „daňovou harmonizaci“ je přitom velmi silná a podporovaná zejména Německem, které se nevraživě dívá na „nežádoucí daňovou konkurenci“ některých východoevropských zemí. Hádejte kterých.

S daněmi souvisí státní suverenita. Tento termín bývá naivními eurooptimisty vysmíván: vždyť jakou prý můžeme mít suverenitu, když jsme tak malincí, droboučcí a bezvýznamní červíčci. „Do jaké míry může být naše zemička velikosti předměstí průměrného čínského města krucinál suverénní?“ – zlobí se jeden z proevropských diskutérů na jednom internetovém fóru.

Takže ještě jednou, aby to pochopili i absolventi zvláštní školy: státní suverenita je nám dobrá proto, že nám nikdo z Bruselu, Berlína nebo Paříže nemůže poručit, abychom zvýšili daně z příjmu na belgickou, německou nebo francouzskou úroveň – čímž bychom ztratili konkurenceschopnost a brzy bychom dopadli špatně. Od předměstí průměrného čínského města se lišíme v přesně tomtéž bodě. Alespoň zatím.

Suverenita je hmatatelně užitečná věc. Její užitek můžete nahmatat dokonce ve vlastní peněžence. Díky suverenitě existuje konkurence mezi státy ve výši daní.

Daňová konkurence je jediným účinným způsobem ochrany daňového poplatníka před neomezenou zvůlí státu. Jedině konkurence je schopna účinně držet ceny na rovnovážné úrovni, která je pod hladinou monopolního zisku. A co je daň jiného než cena za veřejné služby?

Pro jistotu ještě jeden příklad, aby to pochopili dokonce i političtí analytici: líbilo by se vám, kdyby ve státě fungovala jen jedna jediná monopolní banka, která by si mohla stanovit poplatky zcela libovolně podle svého uvážení? Ždímat vás podle libosti bez jakékoli kontroly, bez jakéhokoli omezení? Představte si navíc, že zákon vám poroučí využívat její monopolní služby. No tak, líbilo? Hm? Nehlaste se všichni. A teď si představte něco podobného v celoevropském provedení...

Snaha ždímat občany dosucha tu jistě bude. Při katastrofálním stavu německého veřejného rozpočtu (jehož deficit může záhy dosáhnout až 80 procent HDP) bude jistě snaha o zvýšení všech daňových sazeb, na které si jen vzpomenete. Kromě nich se vymyslí nové daně: ekologické, daně za údajně nezdravé potraviny, atd. Přitom všem bude dominovat snaha „utěsnit díry“ v menších zemích. Pro pořádek ještě uveďme, že i francouzské veřejné finance jsou v podobné – jak to jen vyjádřit slušně? – v podobné černé díře jako německé. O Itálii, Belgii, Řecku a dalších některých velmi proevropských zemích ani nemluvě, jejich dluhy jsou mimo naději splatitelnosti.

Tedy – ode dneška za deset let, 5. října 2019 – myslíte, že budeme platit nižší, stejné nebo vyšší daně než dnes?

Osobně se domnívám, že se pěkně prohneme. Všichni, chudí i ti tzv. „bohatí“. Ta hrstka skutečně bohatých si zaplatí své bruselské lobbisty, aby neměla škodu. Skuteční boháči jsou v jiné části potravního řetězce než my, normální občané platící daně.