Lotyšsko je na pokraji bankrotu. Co udělalo špatně?

Začátkem 90. let provedlo Lotyšsko velmi radikální reformy, jelikož nemělo jinou možnost. Reformy byly velmi úspěšné – ne neprávem byly pobaltské státy dávány za příklad. Ani z dnešního pohledu nelze nalézt mnoho chyb.

Kromě jediné, ale bohužel podstatné. V rámci reforem byly v pobaltských státech zavedeny pevné kursy domácích měn vůči cizím tvrdým měnám. V Lotyšsku fungovala od roku 1994 pevná vazba místní měny (latu) na SDR, což je zúčtovací jednotka MMF složená ze čtyř hlavních světových měn. V lednu 2004 byla vazba na SDR vyměněna za vazbu na euro.

V tehdejším prohlášení lotyšské centrální banky, které stále ještě visí na stránkách www.bank.lv, se pravilo:

„Mělo by být zřejmé, že rozhodnutí změnit vazbu latu ze SDR na euro nyní, kdy Lotyšsko vstoupilo do EU, pravděpodobně nezpůsobí žádné problémy a je v souladu s dlouhodobými trendy a potřebami lotyšské ekonomiky. (…) Takováto trvalá a důvěryhodná vazba omezuje nejistotu, eliminuje měnové riziko a poskytuje podnikům zdravý základ pro plánování a tvorbu cen. Stimuluje mezinárodní investice a mezinárodní obchod, což je zvláště důležité pro konkurenceschopnost malé otevřené ekonomikou, jakou je Lotyšsko.“

Lotyšští centrální bankéři nepřipustili ani stín pochybností ohledně měnového režimu, na který v roce 2000 doplatila Argentina, v roce 1998 Rusko, v roce 1997 celá plejáda ekonomik: Thajsko, Malajsie, Korea, Filipíny, Česká republika... Pevná měnová kotva má tu nectnost, že zbavuje centrální banku možnosti kontroly nad objemem peněz v ekonomice. Dokud objem peněz pouze roste, málokomu to vadí. Alespoň zpočátku.

V jistém bodě však příliv investic a tvorba úvěrů vyvolá vysokou inflaci. Inflace způsobí ztrátu konkurenceschopnosti. Ta se projeví hlubokým deficitem zahraničního obchodu. Následuje zpomalení tvorby úvěrů, zpomalení ekonomiky, hospodářská recese. A v důsledku výpadku daňových příjmů často i krize veřejných financí.

Několik čísel. Inflace spotřebitelských cen se během let 2007-08 pohybovala mezi 7 až 10 procenty. Ale mzdová úroveň vzrostla za stejné dva roky o 50,7 procenta! Mzdy ve veřejném sektoru rostly dokonce o velkorysých 60,6 procenta. Úvěrová inflace: od zavedení vazby na euro do počátku krize v říjnu 2008 vzrostl objem podnikatelských úvěrů o 143 procent, objem hypotéčních úvěrů dokonce o 448 procent. Realitní spekulanti se radovali z explozivního růstu cen nemovitostí. Ne nadlouho.

Cenová, mzdová i úvěrová inflace není tlumena fixním měnovým režimem: naopak, je jím způsobena. Inflační vývoj baltského typu nemůže vést jinam než k velmi těžké makroekonomické nerovnováze, podobně jako v Argentině nebo jako v případě asijské krize.

Fixace na SDR a později na euro přinesla Lotyšsku ztrátu cenové konkurenceschopnosti, hypotéční bublinu a její prasknutí, vysoké zadlužení a následnou vlnu platebních neschopností. Jedním z mála dostupných zaměstnání je nyní místo v ostraze hlídající objekty zabavené bankami jako propadlé zástavy.

Velkým paradoxem jsou veřejné finance. Baltské státy bývaly příkladem rozpočtové střídmosti. Lotyšský státní dluh dosahoval v roce 2008 výše pouhých 17 procent HDP. Baltická krize není krizí veřejných financí, nýbrž krizí měnového režimu. Nejistota, riziko, chorobné úvěrové bujení – toto vše přinesla Lotyšsku snaha o dosažení stability za každou cenu.

„Lotyšsko se stane plnoprávným členem EU, jakmile splní svůj závazek přijmout euro. (…) Podle předběžného plánu schváleného lotyšskou vládou [v roce 2003] se tak může stát v roce 2008.“ Tato slova stále ještě stojí na stránkách lotyšské centrální banky jako varování před důsledky neopodstatněné eurohorlivosti.

Je zajímavé, že nectnosti měnových kotev byly známy již dlouho. Během asijské krize v roce 1997 hodně vystoupily do popředí - a přece se od nich neustoupilo. Proč? Protože politika je někdy silnější než ekonomie. Bohužel.