Objem peněz ve světové ekonomice roste. A je to znát.

Akciový index Dow Jones Industrial 30 se přiblížil „magické“ hranici 10 000 bodů a na pár dní ji i překonal. Na podobné úrovni byl naposledy 6. října 2008 – tehdy ovšem prudce padal. Nyní má za sebou vzestup o 50 procent od březnového minima. Index NASDAQ dokonce od března přidal 70 procent. Podobná čísla lze pozorovat na celosvětové úrovni.

Občas se tvrdí, že burza je barometrem ekonomiky. Toto tvrzení je ovšem značně nadnesené. Ve skutečnosti je výkonnost burzovních indexů pozoruhodně málo korelovaná s vývojem reálné ekonomiky: růstu a zejména zaměstnanosti. Na vypuknutí americké hypotéční krize v roce 2007 reagovaly akciové trhy s více než půlročním zpožděním. Přesto burzovní indexy sdělují některé důležité informace. Ale o čem?

Hodnota akcií závisí na dvou hlavních faktorech: psychologii investorů a objemu peněz v ekonomice. Jinými slovy, zda lidé chtějí investovat a zda mají co. Oba faktory mají i makroekonomický význam.

Psychologické rozpoložení společnosti má klíčový význam v obdobích finančních krizí. Znalci dějin Velké deprese vědí, jak devastující vliv na bankovnictví měla série bankovních runů. Ani nejzdravější banka nemůže přežít soustředěný nápor vkladatelů, kteří chtějí okamžitě vybrat své úspory. Počátkem 30. let se zdálo, že nelze obnovit důvěru k bankám – a bez důvěry neexistovala šance na vyřešení krize!

V březnu 1933 vyhlásil prezident Roosevelt tzv. bankovní prázdniny. V rozhlasovém projevu sdělil národu, že během následujících dvou týdnů budou do bank po celé zemi vyslány týmy revizorů, kteří posoudí stav bank a vyberou ty zdravé. Málokoho napadlo, že během několika dní ani fyzicky nelze zkontrolovat tisíce bank. Vyslaní „revizoři“ dokonce v mnoha případech ani nic nerevidovali.

Přesto když se 13. března 1933 banky opět otevřely, stály před nimi fronty klientů, kteří si přišli uložit peníze. Stav bank se během několika dní z účetního hlediska nezměnil – ale radikálně vzrostla důvěra veřejnosti. Banky se uzdravily, protože lidé chtěli věřit, že jsou zdravé!

Roli samozřejmě sehrálo i nově zavedené povinné pojištění vkladů. Nicméně bez zásadní změny psychologie veřejnosti by se stav bankovnictví nezměnil. Bez oživení bank by nefungovaly ani jiné sektory ekonomiky. Rok 1933 byl alespoň pro americkou ekonomiku zásadním zlomem k lepšímu.

Také během roku 2009 došlo k podstatnému zlepšení veřejné nálady. Z českého pohledu nám to může připadat překvapivé, ale naše ekonomika je fázově posunuta. Hlavní nápor světové recese na českou ekonomiku přišel až v době, kdy Amerika již začala vykazovat známky zlepšení. Nyní lze číst titulky jako „Finanční výsledky amerických bank překonávají očekávaní“ (BBC, 15. října 2009.) Nikoho nepřekvapí, že zisk bank byl podpořen velkými balíky peněz z vládní pomoci.

Čímž se dostáváme ke druhému členu rovnice: objemu likvidních peněz v ekonomice. Americký rozpočtový rok 2009 skončil deficitem ve výši 10 % hrubého domácího produktu. (Fiskální rok není v USA totožný s kalendářním rokem a končí 30. září.) To je úroveň téměř odpovídající válečnému roku 1942. Pro srovnání: odhad celkového deficitu veřejných financí eurozóny činí „jen“ 6,5 procenta HDP.

Kromě veřejných rozpočtů chrlí peníze do ekonomiky i centrální banky, ať už je řeč o Evropě, Americe nebo o jiných částech světa. Vznikají obavy, že velmi expanzivní měnová politika se časem promítne do inflace. Na internetových diskusích se dokonce objevuje slovo „hyperinflace“. Máme se bát?

Do jisté míry ano. Koneckonců, růst cen akcií není ničím jiným než jedním z raných projevů inflace. Akciové trhy jsou však asi jediným místem, kde je inflace všeobecně vítána (pokud zrovna nemáte tzv. krátkou pozici neboli spekulaci na pokles kursů.) Horší je, že například ceny ropy od jara vzrostly zhruba dvojnásobně. Z tohoto nárůstu se radují jen někde – například na ruském ministerstvu financí, kde počátkem roku připravovali krizový scénář pro případ vyschnutí příjmů z prodeje ropy.

Hyperinflace je však přece jen vzdálenou hrozbou. Po druhé světové válce nesly USA dluhovou zátěž ve výši 110 % HDP. Přesto inflace během desetiletí 1941-51 jen mírně překročila hodnotu 6 procent ročně. Je to málo nebo hodně? Šestiprocentní inflace znamená nárůst cenové hladiny o 79 procent za deset let. K rozpuštění podstatné části reálné hodnoty dluhů to docela stačí.

„Bezpečné“ investice do státních dluhopisů tedy utrpěly formou nepřímé inflační „daně“. Podobný scénář je velmi snadno představitelný i nyní.

psáno pro Lidové noviny