Ne, řecká rozpočtová krize zdaleka není největší evropský průšvih.

Ale co tedy je? Nejprve pár faktů.

- Obchodní přebytek Německa za rok 2009: 4,8 procenta hrubého domácího produktu.
- Obchodní deficit Řecka za zhruba stejné období (listopad 08-listopad 09): 14,5 procenta HDP
- Růst objemu úvěrů v soukromém sektoru v Německu (mimo banky), období 1997-2007: pouhých 25 procent za deset let.
- Růst úvěrů v soukromém sektoru v Irsku (rovněž mimo banky), stejné období: růst o 559 procent.
- Německo, Řecko i Irsko používají stejnou měnu (triviální, ale důležitý fakt.)

Tolik veřejně známá a snadno ověřitelná fakta. Tak to prostě je. Podobných faktů bychom mohli uvést ještě více, nejen pro uvedené tři země eurozóny. A co z nich vyplývá? V rámci eurozóny existují značná pnutí. Tak tomu bylo již od počátku a všichni to věděli. Optimisté tehdy tvrdili, že (a) tato pnutí nejsou tak důležitá; (b) postupem času se budou zmírňovat, protože jednotlivé členské země postupně zkonvergují k podobné úrovni ekonomické výkonnosti.

Nyní vidíme, že se stal přesný opak. Německo je extrémně konkurenceschopná ekonomika a jeho exportní síla by unesla ještě tvrdší měnu, než je euro. Naopak Řecko pod tíhou silného eura stále více chřadne. Potřebovalo by oslabení měny, podobně jako Turecko, jemuž depreciace liry během období recese pomohla.

Optimisté tvrdili, že silná měna donutí ekonomiky slabších států k vyšší výkonnosti a produktivitě. To se nikdy nestalo. Pro Řeky (ale také Portugalce, Italy, Španěly, Slovince a Francouze) je příliš silné euro nyní kamenem na krku. Totéž platí i pro pobaltské státy, jejichž měny jsou fixovány vůči euru. Příliš silná měna způsobila v Lotyšsku krizi, která je podle pamětníků horší než válečná čtyřicátá léta.

Úrokové sazby v eurozóně byly nastaveny na úroveň odpovídající Německu – tedy na levné peníze. Ve skutečnosti by pomalu rostoucí německá ekonomika snesla ještě nižší sazby. Naopak v Irsku (ale také ve Španělsku, Řecku a částečně i v Portugalsku) nafoukly příliš levné peníze úvěrovou bublinu, jejíž prasknutí způsobilo nejhorší hospodářské potíže během poválečného období.

Tuto bublinu lze graficky znázornit:

Zdroj: ECB

Je vám zřejmá očividná absurdita stavu, kdy ekonomiky tak odlišné jako Německo na jedné straně a Španělsko a Irsko na straně druhé mají stejnou měnu? (O Řecku už ani nemluvím.)

Při pohledu na téměř všechny světové strany můžeme být svědky, jak společná evropská měna nevyhovuje většině členských zemí. Jde o fakta podložená čísly, a ta čísla se navíc v průběhu času zhoršují. Ve Financích po krizi jsem napsal:

„Hlavním problémem eura je tedy divergence konkurenční schopnosti jednotlivých ekonomik. Eurozóna má v sobě vestavěné vnitřní pnutí. Toto pnutí nelze odstranit měnovou ani rozpočtovou politikou. Je dáno rozdílným historickým vývojem, podnikatelským prostředím, rozdíly v kultuře a vzdělanosti. Tyto faktory vytvářejí konkurenceschopnost (nebo naopak její nedostatek) a z krátkodobého hlediska je nelze ovlivnit. Žádný pakt růstu, stability, prosperity, volnosti, rovnosti a bratrství s tím nic nenadělá. Evropské státy jsou prostě rozdílné a není pravda, že jedna měna je vhodná pro všechny stejně. Naopak, společná měna zvýrazňuje vnitřní tenze. (...)

Euro je jako cihlová budova, jejíž základy spočívají z poloviny na žule a z druhé půli na jílu. Takováto konstrukce nemůže být nikdy dokonale stabilní. Zpočátku může být stavitel pyšný, ale časem se začnou objevovat trhliny. S přibývajícím časem jich bude přibývat a budou stále hlubší. Eurozóna obsahovala podobnou konstrukční chybu již od samého začátku. Tehdy vládla iracionální naděje, že jíl se nějakým zázrakem promění v žulu. Nic takového se samozřejmě nestalo. “

Nyní se objevují další konstrukční chyby. Euro je jako budova, kterou nejenže postavili částečně na žule a částečně na jílu, ale do které zapomněli instalovat požární schodiště a také hasicích přístrojů se jaksi nedostává. Kdyby šlo o skutečnou budovu, nikdy by nemohla být zkolaudována.

Euro mělo šanci být úspěšným projektem – kdyby členství bývalo omezeno jen na Německo, Rakousko, Nizozemí, Lucembursko, Francii (s výhradami), Belgii (rovněž s výhradami) a Finsko. Tyto ekonomiky jsou dostatečně konkurenceschopné, aby byly schopny „provozovat“ tvrdou měnu. Zároveň jsou dostatečně vyspělé, aby v nich nemohla propuknout úvěrová horečka jako v Irsku, Španělsku, Řecku, atd.

Jenže politika je politika. Jakmile mluví politici, jakýkoli odborný názor jde stranou.