Žijeme v zemi, kde veřejně činní lidé permanentně „nastavují procesy“. Jejich průkopníky bývají nejneschopnější z neschopných i všeho schopní. Persony, které přesně podléhají známé definici: „Politiku nedělají ti, kteří by ji dělat měli, ale ti, kteří ji dělat chtějí.“
Vyústění zmíněných „procesů“ se dá zpravidla s dávkou pravděpodobnosti predikovat, ovšem závažná část populace tuto „nastavovanou kaši“ jako hodné dítko obvykle znovu spolkne a pak se obvykle hrozně diví, že je zase hořká. Tak dává škůdcům naději pokračovat v „dobré práci“ pro sebe.
Miroslav Kalousek při poslední tripartitě vážně sděloval, že to nebyli oni, pravice, kdo zdvihl téma řecké lži. Když mu pak někdo ironicky opáčil poznámkou o stěžejní předvolební agitce, řádně se rozhorlil. Vážně žádal, aby na rokování napříště neměli přístup aktéři, kteří by ho podobně vytrhovali. Zbavovali (sebe)klamu.
Pozadu za ministrem, jenž také na svém pašalíku státní kasy systematicky likviduje „neoficiální“ postoje, nezůstal ani jeho teoretický představený. Premiér Nečas, veterán na všech stranách, včetně té vlastní, kritizovaný a ostouzený. Tonoucí.
Takový se stébla chytá a do nyní prázdné síťovky na nákupy (hlasů) lapá dušičky na kde co. Dopouští se proto výlevů, co u posluchačů startují bezmála dávivý efekt, nebo je pomáhá medializovat druhým.
Se štemplem hlavního demokrata ze Strakovky vznikly pamětihodné věty, co nám na stříbrném podnose podávají klíč k pochopení polistopadového zacházení s mocí. Zásadní, ale legální změny v Ústavu pro studium totalitních režimů nechal totiž komentovat coby střetnutí o „monopol na výklad našich nedávných dějin“.
Bohatě dotovaný státní úřad pro „strážení revolučního odkazu a pokrokových tradic“ zjevně ztratil svůj pravý zakladatelský smysl. Přetrhla se antidemokratická horká linka mezi partajními sekretariáty, vedením ÚSTRu a (spřátelenými) sdělovacími prostředky. Zmizel zdroj ideologicky vytěžitelného bulváru.
Obnažil se však další, méně zřetelný z motivů, proč jsou humanitní vědy a výzkum tolik na okraji – a podfinancované. Je to v cíleném nastavování procesů.
Článek je rozšířením glosy psané pro deník E15
Česká kotlina není rybníkem, nýbrž rybníčkem, tůňkou, kde si každý hraje na svém písečku. Kde se sluší a patří šlapat v zákrytu. Chybu pokaždé dělá ten druhý. Nosí se neotesanost a falešné rovnostářství i jeho druhá strana – zbohatlické snobství.
Oblíbeným tématem českého „diskurzu“ je přepisování (vlastní) minulosti, jež naznačuje vnitřní nejistoty společenství. Jako sláma z bot z toho pravidelně čouhá, že jsme zase přehodili výhybku. Změnili stranu a (pokolikáté už?) nalezli ten jediný správný, tedy manicheistický vzorec k výpočtu světa.
Zajišťujeme si tím proces zachování témat, vůči nimž se můžeme snadno a lehce, protože beztrestně vymezovat, bez problémů zanadávat a ještě si případně dopomoci ke kariernímu růstu. Vitana vaří za vás. Psům a komunistům vstup zakázán!
Daný rituál je svým způsobem osvědčeným nástrojem našeho politického, kulturního a v neposlední řadě také hospodářského života. Dokazuje to též nejnovější bouře ve sklenici vody, případ ÚSTR.
Ústav pro studium totalitních režimů vznikl v polovině roku 2007, a to po tuhém konfliktu, jenž měl kromě politického aspektu i aspekt ryze odborný. Pochybnosti panovaly už nad pojmenováním de facto státního úřadu pro výzkum nedávné minulosti, neboť z něj plynou nevědecké předsudky. Atmosféru nejlépe vystihl jeden signatář Charty 77, když vynašel přezdívku „Institut imeni Georga Orwella“.
Přespříliš nepřeháněl. Tu více, tu méně rodily se variace z dřívějška známých skandálů sesterských institucí na Slovensku, v Polsku a jinde. Zjevná neprofesionalita, účelové křivení dějin, podivné odchody renomovaných historiků či „dynamické tempo“ střídání ředitelů nebudily nadbytečnou důvěru.
Kdo se o poměry v ÚSTRu zajímá, nemohl nevidět, že se židle dlouhodobě kývá i pod odsvěceným knězem a kdysi rovněž mluvčím České biskupské konference Danielem Hermanem. Úzce pak propojeným s prvním, značně zdiskreditovaným ředitelem Pavlem Žáčkem.
Teď stanul po boku Petra Nečase. Premiéra smutné postavy, kterého vlastní lidé srážejí z trůnu za nečinnost. Však také postrádá témata, jimiž by se mohla ODS spasit. Natahuje proto ruku po delší zimou rychlené okurkové sezóně, pseudotématu údajného rudo-růžového spiknutí. Konverze v ústav marxismu-leninismu.
Není moc co řešit. Pravice ztratila svou další baštu, kde navíc zaměstnávala „rodinu a přátele ideové školy“. Ze zoufalství zfušovala propagandistický výkřik, nechtěnou karikaturu plakátu „Zachvátí-li tě, zahyneš!“
Glosa vyšla v Parlamentních listech
Poslední dobou u nás vládne politický suchopár. Stereotyp nevalné vůně a chuti. V jeho čele trůní křečovitý kabinet, s jehož neschopností lze – slovy císaře Bonaparta o rakouské generalitě – počítat jako s trvalým faktem. Přitom na něj vážně není čas. Pere se v něm Nečas s Kalouskem, přičemž převaha toho druhého vyvolává starý obraz Vladimíra Špidly a Pavla „Sáního“ Němce při jiné stojedničkové koalici…
O stávajícího ministra financí strach nemám, ani ministr spravedlnosti z takzvané justiční mafie se neztratil. O předsedovi ODS se pak obdobným historizujícím způsobem spekuluje ne zda, ale kdy pozbyde rozhodující pozice. Aby mu snad „na doklepání“ zůstalo premiérství sice všeobecně neoblíbené, nicméně podporované LIDEM.
Důvodů existuje „dobrá míra“. Hlavně pro dovršování úpadku občanských demokratů. Pomyslně nejmocnější koaliční partaj již dlouho, předlouho není tím polistopadovým pokračováním státostrany jinými prostředky. Kde nic, tu nic. A tak slýcháváme obavy, jestli v mladém věku málo přes dvacet nezajde na úbytě. V jednání její „staré gardy“ každopádně spatřujeme hromský zmatek či snahy urvat si z veřejných prostředků, co se ještě urvat dá.
Standardně v pozadí jsou řadoví občané, voliči. Znechucení, zkormoucení – a stejně pasivní. Vyzývající kdekoho slibného v okolí, aby „s tím už něco udělal“. Prozatím nejvíce preferují ČSSD. Sociální demokracii, která zrovna slaví 135 let existence. Věk u nás bezkonkurenční, ovšem naplněný složitými, občas pořádně klopotnými událostmi…
Jubileum skrývá úspěšné boje za volební právo nebo osmihodinovou pracovní dobu. Ale především by mělo obsahovat závazek čtvrt století po převratu pohnout ledy. Učinit alespoň první kroky k ukončení epochy rozsáhlých kleptokratických struktur de facto potírajících občanskou společnost. Jednu z hlavních hodnot moderní levice.
Článek vyšel v deníku E15