Pavel Kopecký

15. 11.

Neléčené nemoci

Pavel Kopecký Přečteno 2412 krát

Sociální demokraté odkládali složité léčení své nemoci nezdravě dlouho, až choroba přešla do chronického stádia. Její projevy jsou, pravda, momentálně za cenu velkých bolestí a ztrát potlačeny, ale kdykoli mohou propuknout znovu a silněji. A s hlubšími dopady. Při posledním záchvatu většině představitelů ČSSD uniklo, že se spontánní překreslování stranické mapy odehrává metodou o nich, bez nich. Takže napříště se jim už nemusí povést zachránit ani dnešní hubený výsledek (a rozhodně je konec s tučnými volebními zisky). Inspirace mají habaděj a příklady táhnou…

Když jsem před volbami viděl agitační panely ODS, hodně mě zaujaly. Některé hlásaly takové absurdity, až mě napadlo, zda do občanské demokracie nevstoupil duch nebožky Unie svobody.

Když šla tahle partaj politickou vodou neomylně dolů a byla až téměř u samého dna, od něhož se nešlo odrazit, vyrazila si umírající dáma naposled z kopýtka. Cpala peníze do předvolebních videoklipů, jež působily možná psychedelicky, ale nikoli přesvědčivě. A jistě ne coby projev zdravého rozumu. Stranická kasa však pravděpodobně odtékala tam, kam měla…

I na účet Občanské demokratické strany je snadné být jízlivý. Z jejích billboardů zmizely poslední stíny topolánkovských deklamovánek, že „střední třída má předplaceno“. Místo nich malý modrý ptáček cvrlikal starostlivou píseň. K onomu tvrdému jádru a měkkému obalu se linuly falešné tóny: „Střední třído, braň se!“

Jak marná byla tíseň zadavatelů, že cílovou skupinu vábnička mine, že jí neuposlechne. Nebylo se ale čeho bát, střední třída poslechla na slovo. Bránila se a bez dlouhých tlachů téměř „vyakčnila“ občanské demokraty ze Sněmovny. Hotová noc dlouhých nožů!

Nalomila se tím opora omšelého chrámu českého polistopadového stranictví. Pilíř prohnilý, ale přesto pilíř. Závažné varování přistálo i v hnízdě jeho protiváhy, v Lidovém domě. Zatíženého totožným dědictvím, s nímž se od Klausova odchodu bezúspěšně potýká také „modrá parta“. Otcovským hříchem.

Glosu zveřejnil deník E15

13. 11.

Na cestě k novému začátku

Pavel Kopecký Přečteno 2679 krát

Česká strana sociálně demokratická je v krizi. Široké i hluboké. Tudíž v předčasných volbách dosáhla „fantastického“ výsledku zhruba dvaceti procent. O třetinu méně, než ještě před pár pátky hlásaly předvolební výzkumy. Obsadila pomyslnou první příčku, jenže v podstatě dostala závažnou zpětnou vazbu, informaci o svém úpadku. Veřejná přízeň roztála jako jarní sníh. Vždyť po sedmi letech v opozici těžko nazývat úspěchem to, že ČSSD „utrpěla vítězství“, zatímco se pravice systematicky dehonestovala klopotnými vládními výkony.

Kde tedy hledat příčiny kormoutivého výsledku občanské levice? Ve vnitřním rozkladu, na němž mají největší zásluhy její nejpřednější představitelé. Díky nim byla promarněna nevšední příležitost zastávat v očích mnoha obyvatel postavení jakéhosi „tribuna lidu“, vymezit se vůči (pravicovým) žralokům, kteří dosud dlouhodobě prokazatelně devastovali zemi.

Jenže to se nestalo. Jako opozice rozvrácené země sociáldemokracie nevystupovala rázně, což by většina populace bezesporu přivítala. Tím víc, neboť našinec je zpravidla ochoten vhodit lístek do urny, jenže tím pro něj záležitost končí, problémy už mají řešit „oni“. Třeba právě ČSSD, jež však jednala opatrnicky, laxně, vedla vysloveně úděsnou kampaň a zmítala se v neskrytých vnitřních rozbrojích. To nemůže mít nikdo – zvláště v takových chvílích – dvakrát v oblibě.

Závažná část představitelů Lidového domu nijak nepostřehla, že voličstvu se postupně stále výrazněji odcizuje zaběhnutý stranický systém. Leccos už přitom naznačil i nápadný úspěch klasické podnikatelské strany, Věcí veřejných, při posledních sněmovních volbách roku 2010. Aktuálním důsledkem je bezmála triumf další marketingové formace, hnutí ANO 2011 velkopodnikatele Andreje Babiše.

Na vzestup zmíněného oligarchy doplatil i další pilíř českého stranického života, Občanská demokratická strana. Je šťastná, že z dříve třetinových zisků voličské přízně zachránila alespoň pár křesel. Zdá se, že sociální demokracie udělala jednu z největších chyb svého novodobého vývoje, když se nechala spláchnout do jednoho koše se zdiskreditovanou pravicí. Pročež jí leckterý (potenciální) příznivec zařadil do skupiny přeživších se „politických dinosaurů“.

Situace je vlastně ještě daleko horší. Epicentrem problémů se stal víceletý spor mezi předsedou Bohuslavem Sobotkou a prvním místopředsedou Michalem Haškem. Konflikt to je klasicky politický – nejde o nic menšího, než je moc. A ještě někde v pozadí za tímto svárem můžeme vidět „neviditelnou“ ruku mstivého, ješitného Miloše Zemana, který nikdy nepřestal nenávidět stávajícího předsedu a jeho kruh, neboť mu před deseti lety (!) zhatili zvolení prezidentem.

Sám Hašek je oblíbeným jihomoravským hejtmanem a čítankovým mnohoobročníkem, jenž už jednou podlehl Sobotkovi v souboji o vedení strany. Kráčí o bezohledného technologa politiky, oproštěného od hodnotového uvažování, jemuž ctižádost dovoluje prakticky vše. Tu za podivných okolností získat malý doktorát práv na Vysoké škole ve Sládkovičově, jindy těsně před volbami podvracet postavení svého předsedy, proti němuž nakonec za pomoci prezidenta vyhlásil povolební tažení.

Ani tentokrát však neuspěl a Sobotka své křeslo obhájil, zatímco „haškovci/zemanovci“ se museli odporoučet. Otevírají se příležitosti, nicméně Damoklův meč nad lídrovskou hlavou stále visí. Pokud nevyjedná solidní podmínky koaliční smlouvy s Babišem a s obživlými lidovci, vrátí se celá causa na začátek. Do momentu, kdy Miloš Zeman přebíral zcela marginální sociální demokracii. Socialistou nebyl, ale měl chuť i novou příležitost. Produkt permanentního českého kafemlejnku.

Zveřejnil slovenský deník Pravda.

Archiv článků: listopad 2013

Neléčené nemoci

Na cestě k novému začátku

Blogeři abecedně