Normalizace Lidového domu

Situaci v Česku nejlépe vystihuje vtip, že jedině v nejkulturnějších zemích může ústavní krizi způsobit kultura. U nás je to div divoucí, paradox všech paradoxů. Zvláště když k tomuto „horkému postřehu“ připočítáme, kolik let naše prostředí formovaly páně Klausovy názory o okrajovosti, nebo přímo podřadnosti kulturní sféry či ochrany klimatu…

Nechme však bývalou hlavu státu jejímu institutu pro výzkum sebe sama a věnujme se podstatě věci. Rozbíjení státu. Zástupná mocenská tahanice o kontrolu nad ministrem (!) kultury je nekonečná, trapná – a jen tak mimochodem (ústavně i politicky) nekulturní. Stávající prezident v ní ponižuje premiéra, jemuž dává najevo, že druhé největší „panství“ nebo nejsilnější partaj zdaleka nestačí na hradní majestát. Dezorientovaný Babiš tak další a další manažersko-vyjednávačská selhání natírá na oranžovo. Hází problém na koaličního partnera. Pro média soudí, že pokud by se Zemanem jednali sociální demokraté dříve (rozumí se: s jeho servilitou), nynějších potíží by nebylo.

K takovému výlevu se snad hodí říci, co z něj čiší nejvíc: předsedu vlády mocně tíží jeho bezradnost, „meze růstu“ a návazný posun těžiště politických ztrát od socialistů k anoistům. ANO 2019 má plné ruce práce se standardním vládním provozem dle Ústavy ČR, místo aby se připravovalo na dvojí volby příštího roku. Nemluvě o tom, co to bude za sousto pro další antibabišovské demonstrace, avizované k třicátému výročí pádu autoritativního režimu KSČ.

A co nato všechno Lidový dům? Místo, aby chytil příležitost pořádně za pačesy, točí se jako štěně za oháňkou a válčí v dávno prohraných válkách. Ideových i personálních. Doteď se třeba hňahňá ve své „pubertě“, protože neustále netuší, kterak se chovat ke svéráznému „otci zakladateli“. Vůči Egu, jež mělo dosud problém se všemi předsedy polistopadové sociální demokracie (a to patrně včetně Miloše Zemana)!

Předchozí úsilí mstít se prezidentovi za mstivost, akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní první občan vydoloval maximum sebeuspokojení; zejména díky tandemu premiéra Sobotky s expremiérem Špidlou. Ti prapodivným nutkáním porazit na otevřeném bitevním poli daleko silnější konkurenční tandem Zeman-Babiš, zatáhli ČSSD do naprosté bažiny. Včetně bizarní vnitrostranické politiky. V ní bývalý režim chorobně nesnášející Vladimír Špidla participoval na čistkách vůči „přátelům“, kteří neprojevovali odpovídající loajalitu, nebo dokonce nesdíleli jisté ideologické stereotypy. Načež se Lidový dům proměnil ve zřídlo pro normalizaci charakteristické nevýkonnosti, v níž obskurní přitakávání (kamarily) znamenalo vše.

Opakování chyb je matka nemoudrosti. Výtečníci mezi zmíněnými kývači pořád usilovně hledají chybu v těch druhých, takže například až doteď napadají spřízněné novináře, že kdyby oni veřejně nekritizovali ČSSD, postavení partaje by se nepropadlo. Těžko se rovněž zdržet ironického úsměvu, když si kandidát Šmarda (Sobotkův kamarád) neumí zachovat tvář, jen aby se z místa bezvýznamného starosty katapultoval na vládní post. Přičemž se prezidentu vlichocuje variací na glorifikaci Tomáše Garrigua Masaryka. Miloš Zeman zasloužil se o stát.

Někteří levicoví intelektuálové volají po radikální léčbě, návratu sociální demokracie ke kořenům. To je však těžké, ne-li nemožné, jelikož se leckteří funkcionáři Hamáčkova Lidového domu už ani nenamáhají skrývat ledví. Chuť na poslední zbytky výhod či požitků, co ještě tradiční strana skýtá a o něž je nesmí proto nikdo připravit. Na obhajobě vyšších hodnot nebo majetkově nižších vrstev jim nesejde ani za mák. Prvořadá potíž idealistické myšlenky ale je, že by to musel být návrat do neznáma. Před epochu, kdy obnovená ČSSD nasávala kdekoho. Krom jiných „zdivočelé sociální demokraty“ alias sládkovce, kteří se nyní „ke kořenům“ vracejí sami od sebe. Volí Okamuru. Pokud by se k hledání prvotních inspirací rozkývala i samotná Česká strana sociálně demokratická, musela by se vracet před Zemana.

Komentář je rozšířením textu psaného pro Lidové noviny

Miloš Zeman a paradoxy sociální demokracie

Prezident Miloš Zeman je neobyčejně obratný politický taktik. „Husitskou“ politickou partii „proti všem“, v níž on je zcela dominantní figurou – králem, dámou i střelcem současně – hraje s převahou starého valchaře. Falešného hráče, pro nějž je příležitost ku vysoké hře vším. Bazální životní potřebou. Už dávno je sice jen stínem charismatického muže, jakým býval v rozhodujících letech transformace, leč vzdor tomu své významné souputníky doteď převyšuje o několik hlav.

Více »

KLDR jako náplast na Perský záliv

Administrativa prezidenta Donalda Trumpa uvádí ve zmatek kdekoho. Směřuje totiž k rozbití řady spojeneckých či smluvních závazků, nebo jenom pouhých nepsaných pravidel. Naposledy leckoho překvapila unikátní prezidentská návštěva v KLDR. Převážně přitom nešlo o nic jiného než o mediální náplast na „velmocenské bebíčko“. Vzápětí si o tom povíme víc.

Rozbíjení úzů se v Trampově případě snoubí s kovbojskou agresivitou a nevzdělanou šéfovskou neotesaností. Netaktní takt evidentně udává „etika“ velkokapitalistického podnikání – první občan USA se ani netají, že neumí vykročit z „globální“ otázky: „Kolik to USA (a mně) vynese?“

Novosvětský vůdce si zajisté přeje, aby skrze správně prezentované 1. funkční období v úřadu vstoupil do druhého. A jelikož mu do křesla v čele supervelmoci významně pomohl slib ukončit nekonečná expediční tažení, co probíhají tisíce a tisíce kilometrů od pobřeží USA, musí voličům předvést konkrétní výsledky. Lid si ale nemohl nepovšimnout, že afghánské dobrodružství, jež započal jiný kovboj, Bush jr., nebere zdaleka za své. Vzdor intenzivním jednáním s talibánci. Ani z vměšování do syrské (občanské) vojny se nelze lehce vyvázat, což dokazuje též čerstvé německé „NE“ požadavku, aby tam armáda nejpřednější země EU nahradila „The United States Army“.

Kapitolou o sobě jsou události v Perském zálivu. Tam se proti rostoucí roli Íránské islámské republiky houfují dřívější rivalové, kteří usoudili, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Izrael, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty a další se snaží o všeliké zatlačování Teheránu. A Bílý dům, jenž má výnosné vztahy s maličkou (etno)demokracií i orientálními despociemi, tvrdí muziku! Mnozí z prezidentova okolí po desetiletí sní o likvidaci rozpínavého teokratického systému, anebo alespoň umrnění jeho geopolitické váhy. O ní se přitom paradoxně nejvíce zasloužila jediná supervelmoc světa, když selhala v Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Washingtonský rádobyplán na dotlačení Islámské republiky k revizi předtím jednostranně vypovězené smlouvy o atomu je primitivní. Ignoruje jádro věci. Zastrašování, vyhrožování a škrcení národního hospodářství – s ohledem na perské kulturněpolitické tradice či zkušenosti – nemůže fungovat. Vede toliko ke stupňování tenzí ve strategickém Hormuzském průlivu (de facto i v nedalekém Iráku a jinde), kde se v posledních týdnech „oba břehy“ straší návratem "války tankerů“. Ta byla součástí osmileté války íránsko-írácké, v níž Západ povětšinou podporoval jím posléze zlikvidovaného Saddáma Husajna.

Není vhodnou situací k vítězství v prezidentském klání, když hrozí nová „hloupá válka“. K propagandistickému pokrytí mocenského paradoxu však naštěstí zbývají rozličné prostředky. Jednak strašení „obludnou invazí“ jihoamerických migrantů a slib stavby nejdelší „Berlínské zdi“ světa. Druhak diplomatické vytěžení dálnovýchodního člena bývalé „Osy zla“ – kimovské KLDR. Dějinně první kroky amerického prezidenta po území Severní Koree umožňují efektně přelepit krach předchozího protijaderného jednání v Hanoji, případně zneklidňující bezkoncepčnost blízkovýchodní politiky Spojených států.

Snahu o vstřícnost jednání s bývalým „rakeťáčkem“, jehož pomyslné akcie stouply v návaznosti na zvětšení doletu dalekonosných střel, naznačovala i nepřítomnost poradce pro národní bezpečnost Boltona. Považovaného nejen za fanaticky protiíránského, leč i za strůjce krachu vietnamského summitu. Cesta z rokování společenství G20 v japonské Ósace rovnou do severokorejského Pchanmundžonu a tamější pozvání Kim Čong-una do Washingtonu mají svou symboliku. Především symboliku předvolebních her.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda

Prezidentská forsáž

Letos oslavíme třicet let od protirežimního projevu Miloše Zemana na obrovské demonstraci v prostorách Letenské pláně. Její konání zažehlo prognostikovu strmou veřejnou kariéru. Teď se kupodivu odehrává něco vzdáleně podobného, jakási forsáž prezidentova vlivu. Byť byl před pár dny jedním z hlavních terčů největších lidových protestů od Listopadu.

Odstranění mocenské arogance komunistických papalášů přineslo další politickou svévoli. Elity vygenerované předáním státostranické moci se podílely na mnohostranných škodách československého státu. Včetně jeho protiústavního rozdělení. Povlovný nárůst nechuti zdejších obyvatel nakonec způsobil, že si většina uvědomila, jak neobyčejně naivní byli demonstranti roku 1989. Mnohým proto začalo být lhostejné, kdo stane v čele státu. Hlavně když svede zatopit dosavadní partitokracii a začne „řídit stát jako firmu“. Přestala tudíž definitivně fungovat protikomunistická propaganda (leckdy bývalých členů Strany a neodhalených agentů StB), včetně varování před bývalými estébáky. Premiérem se stal prokazatelný ex-spolupracovník a popřevratový zbohatlík Andrej Babiš.

Koncentrace politické, hospodářské a mediální moci bije v jeho případě do očí více než policejní pendreky v Roce zázraků. Stejně jako příslušný střet zájmů. Buďme realisty: leccos by mu prošlo, kdyby jednal – v uvozovkách – jen jako „řidič ze zadního sedadla“. Jenže to není jeho gusto. Druhý nejbohatší Čech cítí nezvladatelné nutkání šéfovat „kšeftu“ přímo, nezprostředkovaně.

Podobně mocenskou osobností je prezident Zeman, s nímž předseda vlády utvořil učebnicově pragmatický tandem. Fakticky to byla jejich účelová spolupráce, proti níž se zvedla nebývalá vlna nespokojenosti; vyvrcholivší minimálně čtvrtmilionovou demonstrací na Letné. Její nebývalou energii přitom ve svůj prospěch, trochu jako v aikidu, využil jeden z napadených: prezident Miloš Zeman.

Jeho politická kariéra druhým funkčním obdobím v bývalém sídle českých králů skončí. Obhajovat není co a vyškrábat se výše již také nelze. Lze si však požitkářsky vychutnávat moc, budovat neoficiální poloprezidentský systém. Mít největší neformální vliv v dějinách naší demokracie. S výjimkou TGM, který ale nikdy, na rozdíl od Zemana, nebyl volen přímo.

Hlava státu jedná bezohledně, jájínkovsky, na základě metody čím hůř, tím pro mě líp. Opět se projevuje jako mediální mistr. Svou politikou zastínila největší demonstrace od převratu a ústavně nejsilnější předseda vlády, předák dominantního ANO 2011, mu k tomu může jedině přikyvovat. Je jasné, že kdyby Zeman jen trochu chtěl, může demonstracemi oslabeného premiéra, vůči němuž se ozývá i koaliční partner, snadno potopit. Proto Babiš pouze opatrně slibuje, že se pokusí domluvit smír mezi prezidentem a předsedou koaliční ČSSD Hamáčkem.

Na Miloši Zemanovi je hodně patrné, jak si až fyzicky užívá, že se vrátil do pozice podobné situaci, v níž ustavil Rusnokův „kabinet odborníků“. Nejvlivnější političtí představitelé ho nyní chodí prosit o řešení zacyklené situace s „neodvolatelným“ ministrem kultury, jenž za prezidenta udělal špinavou práci. Načež první občan jejich prosby z výšin Hradu bohorovně odmítá. Navíc tak rozšiřuje počet ministrů, kteří mu jdou na ruku. Staněk k němu totiž už dávno přeběhl, neboť pochopil, že lépe být zadobře s prezidentem než se nechat smýkat dožívající stranou.

Moc jako základní složku prezidentova sebepojetí tu ještě ke všemu doplňuje věkem stupňovaná mstivost. Vedlejším ziskem jeho pošlapávání politické kultury se stalo další ponížení, ba rána z milosti „mateřské“ sociální demokracii. Poněkud připomínající mouchu zamotanou do pavoučí sítě – čím více se zmateně zmítá, tím více se vplétá do lepkavých osidel. Pokud Lidový dům vyhrožuje, že zrovna kvůli nevýznamné personální otázce opustí koalici, nejedná moudře. Odhaluje své pravé ledví. Loni, před senátními volbami, se totiž proti koalici s Babišem bouřili levicoví představitele horní komory. Letos, když se blíží volby do krajů, zase funkcionáři krajských organizací. Nebo sesazení představitelé Senátu, o nichž od té doby nebylo nijak slyšet.

Stávající atmosféra je v zásadě střetem bezzásadových. Lišících se jedině tím, že jedni mají lišácký plán a druzí jsou zoufalí z vlastní bezradnosti.


Obdobný článek publikovaly Lidové noviny