Tak se jmenuje věhlasný československý film režiséra Jiřího Sequense, který poměrně věrně postihuje vykonání národního rozsudku nad říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Nacistickým pohlavárem, jehož zločinné řádění ukončil až atak dvou československých parašutistů, Slováka Gabčíka a Čecha Kubiše.

Bohužel se teď v českých zemích „nafilmovala“ jeho parodie. Námět vpravdě švejkovskému dílku poskytl politikou frustrovaný muž z lidu, který střílel. „Spáchal atentát na prezidenta Václava Klause při jeho setkání s občany“, rozneslo se po vlnách některých zvlčilých médii.

Dotyčný nic takového očividně neudělal. Kdyby ano, hlava státu, kterou čeká brzké odcházení (z funkce), by už prodlévala v pekle. Chtěl jsem říci na pravdě Boží. „Atentátník“, jehož duševní zdraví bylo okamžitě zpochybněno, „pálil“ malé plastikové kuličky z umělohmotné pistole. Aby si vzápětí zjednal improvizovanou tiskovku, kde objasnil, že chtěl burcovat proti utrpení lidu.

Jinak osobní stráže v inkriminované chvilce selhaly, a tak padly hlavy. Ve vedení ostrahy, ale kupodivu i na Úřadu vlády ČR. Událost strhla politický vaz také poradci premiéra Nečase, jenž na místě nebyl. Na hodinu vyletěl, jelikož si nejspíš vyřídil účty se svým šéfem, když prezidenta označil za „kremlofilní babu“. Nemohl přitom nevědět, že předseda vlády leze kolem prvního občana po kolenou a snažně prosí, aby mu nepodkopával už takhle vratkou pozici.

Nicméně část pravice bizarní pseudoudálosti okamžitě využila, horkou jehlou spíchla scénář a jala se režírovat. Jen považte, výtržník s airsoftovou pistolkou vyznává komunistické hodnoty! Je to vlastně druhý Breivik (ač se ten hlásí k neonacismu). Navíc spoušť stisknul sedmkrát, což je takřka podprahový signál propagandistům. Kdyby to byl pravý revolver, nikoliv hračka pro mladé či staré puberťáky, mohli přímo upomenout na sedm kulí sarajevských.

Sarajevským atentátem 2 se totiž někdejší předseda Občanské demokratické strany Klaus zaklínal, když mu při oficiální návštěvě Bosny roku 1997 kolegové z partaje vzkázali, aby důrazně změnil svou politiku. Z čehož vytvořil mýtus o výzvě k demisi a zahájil vysloveně štvavou mobilizační kampaň. Kdo nešel s ním, šel proti němu…

Hysterická, pozornost odklánějící vlna se však přivalila i kvůli bouři ve sklenici vody. Dosud zcela nedozněla. Úplně obnažila nejrůznější (vzrůstající) tenze nebo ambice ve společnosti. Pražskému hradu blízcí, nebo jím zaměstnaní činovníci obvinili levicové intelektuály a takzvané „pravdoláskaře“ (obdivovatele Václava Havla), že „rozeštvávají“ lidi. Že za útok nesou morální odpovědnost našeptávačů. Objevili se dokonce přičinlivci, jimž nebylo zatěžko – tak trochu v duchu 2. republiky – ukázat prstem přímo na známého komerčního spisovatele Michala Viewegha, neboť ten ve svých knihách pravidelně hlavu státu ostouzí.

Šířka uchopení této lapálie naznačuje, že se v české společnosti schyluje k nějakému důležitému zlomu. Pravděpodobné a většinou toužebně vyhlížené jsou předčasné volby, jež mohou přiblížit brzké volby „druhé kategorie“: do krajů a horní komory parlamentu. Záleží však dost na tom, ne zda, ale jak vážný debakl utrpí strany vládní koalice. Spojované jen v posledních několika málo týdnech s nezvládnutou metanolovou aférou nebo policejním zatýkáním v nejtěsnější blízkosti ministra práce a sociálních věcí Drábka.

Než tento od pohledu studený osekávač sociálního státu oznámil svou podezřele načasovanou rezignaci, stačil vyhlásit, že tohle se před volbami nedělá. Hotový skandál! Čímž jen posílil mé dávné podezření, že je nejznámějším českým asociálem. Vzápětí ho pak podpořil i ministr spravedlnosti…

Co říci závěrem. Na Českou republiku se zdá být dlouhodobě páchán atentát a její občané mají nejvyšší čas si uvědomit, že součástí i bodyguardy jejího těla jsou oni sami.


Text vychází z článku, který zveřejnil slovenský deník Pravda