Agendu celé řady vlád a veřejný prostor jejich zemí zalehla v posledních měsících problematika Ukrajinské republiky. A to do té míry, že se téměř vytratila ještě nedávno živá, sarinem páchnoucí diskuze o syrské řeži. Její následky se přitom potáhnou – s přímým dopadem na Evropskou unii, odkud tisíce lidí odešly bojovat za „pravou víru“ – ještě desetiletí. Mimo jiné proto, neboť se zdá, že za chemickými kousky nestáli ani tolik (mezinárodní) islamisté, nýbrž stále ještě sekulární Turecko. Jeden z hráčů, kteří aktuálně citlivě vnímají ruský nástup na Krymu, „nepotopitelné letadlové lodi“ Černomoří. Oblasti, která se již v polovině 19. století změnila v prostředí ozbrojeného zápasu o rozdělení zájmových sfér Západu a Východního impéria.

Navzdory všem existujícím rozdílům mají tudíž obě ohniska mezinárodní nestability hodně společného. Jejich bezpečnostní propojenost, doufám, netřeba zdůrazňovat, ale najmě je patrné, že na příslušných vlnách napětí surfuje, a do rodiny velmocí se vrací mnohonárodnostní Ruská federace.

Naplňuje sudbu, s níž do čela největšího státu zeměkoule nastoupil Vladimir Vladimirovič Putin. Silovik par excellence, který se aktuálně těší nebývalé popularitě u svého lidu. Populace ve zlém vzpomínající naivně prozápadního M. S. Gorbačova, jehož by někteří přičinlivci rádi soudili za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Populace vysloveně potupené alkoholokracií Borise Jelcina, za niž se nástupnické Rusko hospodářsky propadlo a politicky bezmála rozpadlo. Populace nejčastěji prahnoucí po tvrdých vládcích, reformátorech à la Petr I. Veliký, Lenin či Stalin…

Záměr obnovit skrze soudobé Rusko význam Sovětského svazu (ne Sovětský svaz samotný!) vylekal kdekoho. Pročež dotyčným nezbylo, než se pod zástěrkou boje za demokracii pokusit obrátit kormidlo nastoleného trendu. Skoro padesátimilionová Ukrajina se tak stala faktickou hříčkou aktérů jednajících „o ní, ale bez ní“.

Na základě řady cynických, reálpolitických úvah tekly na krajně zadluženou Ukrajinu miliony a miliony dolarů, které však zázračnou mocí Vizíru měnily pohrobky banderovců, jako kdysi následovníky ustašovců při rozpadu Jugoslávie, v čistoskvoucí lidumily. Lilium demokracie. Pro úplnost potom dodávám, že jejich přičiněním byl zrušen status ruštiny jako druhého úředního jazyka a na západní Ukrajině povstala další historická reminiscence – akční výbory k „očistě“ veřejných funkcí.

Taktiku nezřídka zjednaných výtržníků, doplněných o vydatnou pomoc „odborných poradců“, nyní na oplátku užívá Kreml. Jeho kroky naznačují s předstihem pečlivě promyšlený postup. Přičlenil si Krymský poloostrov, nyní túruje motory, šlape na plyn, aktivizoval separatistické Podněstří (čímž dal v podstatě otevřený políček EU) a haraší také svým přeorientováním na stále sebevědomější Čínu.

Jeho záměr je jasný. Ukrajinu, zemi na pokraji rozkladu, dále destabilizovat. Její rozpačitě zasahující vládní jednotky nejrůzněji motivovat k masovým dezercím (jaká to paralela k vývoji na Majdanu, že?) a ohrožovat plánované prezidentské volby, jež mají legalizovat mocenské struktury odvozené z faktického puče. Nakonec ze spřízněných oblastí vytvořit závislé nárazníkové zóny. Půjčka za oplátku.



Článek vychází z textů zveřejněných deníkem E15, Literárkami.cz a slovenským Novým slovem