Barack Hussein Obama je toho času americký první občan, který – stejně jako jeho výbojný předchůdce – zklamal mnohé. Nobelovu cenu za mír překvapivě obdržel roku 2009 na základě výběru z ostré konkurence 205 kandidátů. Sotva jen naznačil, že s pošetilou, prostoduchou i agresivní bushovskou politikou nehodlá souznít.

Ocenění udělili norští akademici doopravdy předčasně. Prvního černocha v Bílém domě mínili patrně symbolicky podpořit v nelehkém záměru krapet pootočit kola dějin. Vždy byl totiž ztělesněním slušného politického marketingu. I ti reálně nejvýznamnější politici jsou ale nakonec jati sumou administrativních a mocenských stereotypů, jež zpravidla apriorně vymezují hranice, kam až možno bez úhony zajít.

Horní příčky politické „geodézie“ obsazují trumfy v neviditelné ruce (ozbrojeného) trhu, což kdysi perfektně vystihla osoba nanejvýše povolaná: pětihvězdičkový generál a posléze prezident Spojených států, Dwight Eisenhower. „Ike“, jak se mu familiárně přezdívalo, bývá nejčastěji spojován s úsvitem branné angažovanosti Američanů ve Vietnamu, ale i abdikačním projevem, jímž varoval před nárůstem vojenskoprůmyslového komplexu a jeho hrozbou pro „naše svobody a demokratické procesy“.

Obama proslulý projev zajisté čtl a bezesporu zná také tragický konec následující hlavy USA, J. F. Kennedyho. Nechci vytvářet přepjaté paralely, nicméně na každý pád vidíme, že Obama se přes všechna předsevzetí mírovým prezidentem, takříkajíc abolicionistou, nestal. Vojenskoprůmyslovým lobby napořád ustupuje.

Bez zásadnější mezinárodní odezvy to udělal například v ropné Libyi, která je od té doby zhrouceným státem a přispěla k destabilizaci Mali. Skrytá konfrontace velmocí kvůli tomu nadešla v prostředí syrské občanské války, jejíž obětí se ještě roky nedopočítáme. Do třetice padly tendence k „restartu“ s Kremlem a nedohledné potíže takto rychle rostou na černozemní šachovnici zvané Ukrajina. Přičemž Obama odmítnul paralely mezi jejím nejnovějším vývojem a osudy Kosova nebo jakékoliv zpochybnění legality zbraněmi dosazené kyjevské vlády…

Jenže abychom byli spravedliví, obdobné tlaky zjevně, ne-li víc, formují též Vladimíra Putina. Pán Kremlu je však ve výhodě už z důvodu, že pouze naplňuje, co svým voličům slíbil. A slíbil jim hodně: návrat starých dobrých časů. Navazuje proto na ambice Sovětského svazu či ještě starší carské epochy s jejími sny o proniknutí na jih, k teplým mořím. Zahraničněpolitickým angažmá tudíž paralelně saturuje jak devadesátými lety frustrovaný lid, tak militantní kruhy freneticky vítající soudobou modernizaci ruské armády. Úspěšně uplatněnou vůči islamistům na Kavkazu, proti „NATOidní“ Gruzii či při „znovuobsazení“ Krymu.

Konflikt o strategicky významnou (východní) Ukrajinu, bez níž prý Rus – riskující zvýšenou míru závislosti na Číně – nebude nikdy velmocí, se mění v zástupnou, hodně mediálně koncipovanou občanskou válku. S nesmírným množstvím hospodářských, finančních, politických, bezpečnostních, energetických, kulturních, náboženských či jiných souvislostí a dopadů.

Bez ohledu na další se nabízí jeden zajímavý postřeh. Evropská unie sice znovu potvrdila svou neakceschopnost, ale bez integrace se „Starý kontinent“ patrně neobejde. Div ne padesátimilionová země je v dnešním světě věchýtkem, pápěrkou. Nickou v presu velmocí.


Text vychází z článků publikovaných slovenskou Pravdou a Literárkami.cz