Třetího května 2022 se stala Meda Mládková definitivně legendou. Toho dne, v požehnaném věku 102 let, opustila tento svět a následovala svého manžela Jana, Františka Kupku a mnoho lidí, které měla ráda. Včetně její milované Madeleine Albrightové, kterou přežila o 41 dní.

Meda Mládková byla jedinečná a její život zrcadlil 20. století. Stala se ženou velkého světa, ale nikdy nebyla mondénní. Její mimořádná bystrost, inteligence a hluboké vzdělání ji předurčily k tomu, aby svého postavení a peněz vždy využívala velmi přesným a promyšleným způsobem. Dílo, které za ní zůstává, je toho důkazem.
Dojemnou motivací, jak sama řekla, pro nákup děl, když s ním začínala a ještě se nevyznala v tom, co je a není perspektivní umění, bylo kupovat obrazy od umělců, aby je podpořila. Její motivace tedy nebyla ani umělecká, ani obchodní, ale byla humánní. Protože jsem ji dobře znal, mohu potvrdit, že to myslela vážně. Za její tvrdostí a cílevědomostí se skrývala laskavá duše ženy, která o sobě věděla, že je na světě správně, má vlastnosti, které jí umožňují být úspěšnou, ale zároveň že je může využívat pro dobré věci, pro lidi kolem sebe, ale i pro zvířata. Meda totiž vždy váhala, jestli se má pomáhat více jim, nebo lidem.
Meda Mládková vícekrát uvedla, že se cítí být Američankou. To je pravda jen částečně. Po roce 1989, kdy dělila svůj čas mezi Washington, karibský ostrov Saint Thomas a Kampu, ji nicméně něco stále více přitahovalo do Prahy. Cítila, že tu může zazářit, že tu její aktivita má smysl. Její naprosto neústupný tlak a tvrdohlavost vedly nakonec ke vzniku Muzea Kampa. Dala městu podmínku, že pokud Praha vytvoří muzeum, věnuje svou sbírku Kupkových děl. Vždy, i ve vysokém věku, velmi dbala na to, aby muzeum žilo. Stále je významnou kulturní institucí a Malé Straně i celé Praze tento dotek současnosti i retrospektivy děl umělců, kteří za těžkých podmínek a nepochopeni tvořili za minulého režimu, velmi sluší.
Nepotěšila úplně všechny, ale tak to v životě bývá. Je pravdou, že její tvrdost a cílevědomost mohla mnoho lidí odradit, připadat jim snad dokonce jako arogance nebo vypočítavost. Ale taková nebyla. Myslím, že když se nyní uzavřel její životní příběh, můžeme s klidným svědomím říci, že se opravdu poctivě snažila, aby ty vlastnosti, jež dostala do vínku, dala do služeb dobré věci. Muzeum Kampa i Werichova vila jsou a zůstanou připomínkou této mimořádné ženy.
Mám na Medu spoustu osobních vzpomínek, ale nesmím opomenout fakt, že se velmi zasloužila o vznik našeho nadačního fondu BOHEMIAN HERITAGE FUND. Prvním projektem fondu totiž byla přehlídka Light Up the Lights! v Muzeu Kampa, retrospektivní výstava Josefa Svobody a Roberta Wilsona uspořádaná Danielem Dvořákem v roce 2010 za Mediny vřelé podpory. Veliké a zvláštní poděkování patří Jiřímu Pospíšilovi, který posupně převzal péči o sbírky a muzeum a zajistil Medě šťastné a klidné dožití jejího dlouhého a v každém ohledu mimořádného života.