Zatímco v době blahobytu, míru a rozvoje máme tendenci hledět kupředu a příliš se neohlížet, těžké doby vybízí k introspekci, pohledům do minulosti a zamyšlením nad naší identitou, nad českou státností a národními symboly. O to víc, když se těžká doba potkává s tak významnou událostí, jako je české předsednictví v Evropské unii, které začalo 1. července. Naše země tak bude v čele Evropy během šesti měsíců nejturbulentnějších časů, jaké Evropa zažívá od druhé světové války.

V uplynulých více než 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují byznysu, či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí obětovalo svůj život. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?

Myslím, že nikoliv. Český národ má přeci hodně co říct. Především máme a stále potřebujeme svoje dějiny, musíme se k nim vracet a znát je; měli bychom se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pouhý a jednoduchý pohled do minulosti nestačí. Česká minulost je složitá a o všem musíme uvažovat v kontextu. Třeba doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo příliš a nebezpečně nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár významných odkazů tedy najdeme.
Máme na čem stavět.

Jedním z nich je i odkaz svaté Ludmily. Její význam a symbol je však v naší společnosti stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. U příležitosti výročí její mučednické smrti proto ve Vladislavském sále zaznělo krásné, výpravné, optimistické a zcela nové oratorium o svaté Ludmile. Jsem rád, že se 5. července odehraje první repríza na Národním festivalu Smetanova Litomyšl, který patří k tomu nejlepšímu, co česká kulturní scéna nabízí.

Libreto s názvem Nádech věčnosti od Jana Zástěry odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jemný český humor. A právě ten je jedním z hlavních rysů, který vedle kreativity a nadání definuje náš národní rys. Pojďme si tedy zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Pojďme využít našich znalostí a svézt se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. Pojďme dodat sílu Evropě, když ji nejvíce potřebuje. Máme na to.