České předsednictví v Radě Evropské unie se pomalu blíží ke svému konci. Nebudu teď a na tomto místě hodnotit ani komentovat, zda to bylo předsednictví úspěšné nebo jaké kroky měla česká vláda udělat pro větší zviditelnění českého státu uvnitř Evropy. Chci se spíše věnovat stavu české kultury a jejímu exportu právě během doby, kdy stojíme v čele Rady.

Oslavou české státnosti během předsednictví Radě EU byl zcela výjimečný a mimořádný koncert, který připomněl význam a odkaz sv. Ludmily. Bohemian Heritage Fund společně s Velvyslanectvím České republiky při Svatém stolci uvedly 29. září v papežské Bazilice sv. Jana v Lateráně v Římě oratorium o sv. Ludmile - první české kněžny a světice a babičky sv. Václava, jehož svátek jsme si připomínali právě pouhý den před koncertem. Oratorium je výjimečné nejen svým významem a symbolikou, ale také obsazením a částečným scénickým provedením v režii Jiřího Heřmana, uměleckého šéfa Opery Národního divadla Brno. Koncert provedla Severočeská filharmonie Teplice a Kühnův smíšený sbor pod vedením autora Jana Zástěry. Mimořádné je pak obsazení titulní role sv. Ludmily, kterou ztvárnila legendární herečka a zpěvačka Soňa Červená. Doplnili ji špičkoví čeští sólisté Lucie Hájková (Drahomíra), Petr Nekoranec (Václav), Jiří Brückler (Boleslav) a Jiří Hájek (Jarmil).

Byl jsem zvědavý, jak to bude v Římě znít, protože každé dílo zní na různých místech jinak. Prodaná nevěsta v Paříži zní tak, že myslíte na Rossiniho. Tak mě zajímalo, co udělá svatá Ludmila z Tetína (a do jisté míry také z Teplic, kde žije autor díla Jan Zástěra a odkud toto výjimečné dílo pochází) v Lateránu v Římě, v matce kostelů.

Nic. Zněla tam normálně, jako doma. Stalo se to nejlepší, co se mohlo stát. Bylo to úžasné a lidé měli při závěru slzy v očích.

Než české předsednictví je ale daleko důležitější Rok české hudby, nyní tedy rok 2024, Smetanovské dědictví. Janáček a Smetana se v magickém roce „4“ narodili, Smetana a Dvořák v něm zemřeli. K tomu 24. roku přitahujeme pozornost světa, a já si myslím, že toto bude ta potřebná příležitost ukázat, že česká muzikalita je naprosto mimořádnou součástí světového kulturního fondu.

A že už její součástí je, ukazuje i další mimořádný počin. Jakub Hrůša se stane novým šéfem Covent Garden, to je prostě bomba. Nevím, zda se tomu může v posledních letech vůbec něco rovnat. Tento Hrůšův posun má pro českou hudbu úplně zásadní význam. Jakub Hrůša je Čech jak poleno, je geniální a zároveň úplně normální a fajn člověk. Nechci tu však dělat okresního učitele, který pláče štěstím, že někdo z Česka se „dohrabal“ až do Berlína, Londýna, nebo New Yorku, myslím si naopak, že to je normální. Ale je to „správně“ normální, tak to má být.

To samo ale ještě nestačí, není to systémové. Jako jsme měli Kodeše, Mandlíkovou a jiné tenisty, oni sami nedokázali vytvořit ono propojení. Tahle země potřebuje propojovat. Ve všech oborech – a to je hlavní – se potřebujeme internacionalizovat. A to s sebou nese obousměrnost. To, že sami jezdíme do zahraničí a jsme tam rádi, nám přijde přirozené. Ale musí to působit i naopak – když cizinci budou jezdit za námi, musí tu být také šťastní.

Zkrátka, Česká republika se od devadesátých let nesmírně proměnila. Zatímco před 30 let bych byl při srovnání se zahraničním z pohledu kultury dost skeptický, dnes bych naopak k nějakému zdravému konkurenčnímu srovnání vyzýval. Protože když jste například týden v Paříži, zjistíte, že v opeře či na jiných velkých scénách toho k vidění mnoho nebude. Pařížská opera hraje jedno dílo šest týdnů a není nic jiného. Zato v Praze můžete jít na balet, můžete na Figarovu svatbu, na Rusalku, nebo na cokoli jiného, a ta kvalita je minimálně velmi dobrá, někdy i hvězdná. Praha se dnes zcela nezpochybnitelně řadí mezi světové kulturní metropole a my to nevíme. Jezdíme kolem toho tramvají z práce domů, šlapeme po tom.

Máme tedy co „vyvážet“, pyšnit se mnohými výjimečnými díly a jejich autory. Nyní se naše země konečně může otevřít nějaké konfrontaci – a to se netýká jen umění, ale i vědy, podnikání. Já si myslím, že jsme výborní, v mnoha ohlasech se o tom často přesvědčuji.