...duchovního světa.

Nejsem schopen věřit, že neexistuje duchovní svět, určitá duchovní rovina věcí. Pokud je pravdivá evoluční teorie, zcela jistě neposkytuje zdůvodnění prazvláštních skutečností, které se lidem prostě dějí, někde v prostoru mezi nebem a zemí. Myslím, že stačí pár pozastavovaných hodin přesně v době úmrtí blízkého člověka, popadaných obrázků, prorockých snů nebo zázračných uzdravení v blízkém okolí…

Věřím, že stačí pár podobných zkušeností z vlastního života, aby člověk doznal, že veliká teorie popisující miliardy let trvající období postupného narůstání komplexity systémů, během které rozkvetla neskutečně pestrá a široká paleta živočišných druhů; od prvních organických molekul, přes prokaryotické buňky, mitochondrie, eukaryota, první mnohobuněčné organismy, přes plejádu postupných mezikrůčků a kroků nakonec až ke člověku, byť je tato teorie nádherná, fascinující a do jisté míry asi i pravdivá, nepopisuje člověka a jeho roli ve světě v úplnosti.

Věřím pevně, pravdivě a hluboce, že existuje duchovní rovina věcí. Rovina, která umožňuje zvláštní interakce mezi lidskými dušemi. O její povaze nevím nic. Nevím, zda je mimořádným způsobem bytostná, fundamentální, božská… Nevím, zda jsou lidské duše a jejich podivné projevy pouze záležitostí fyzikálního pole, které je utvářeno či modifikováno nejkomplexnější objektem v pozorovaném vesmíru – lidským mozkem.

Mým největším intelektuálním problémem není ani tolik to, zda existuje duchovní svět. O tom absolutně nepochybuji. Můj zápas spočívá v hledání podstaty duchovního světa.

Jsem římský katolík, narodil jsem se v katolické rodině, věřím v Boha. V učení katolické církve nacházím odpovědi na fundamentální otázky. V příběhu o stvoření světa a člověka z první knihy Bible – Genesis – spatřuji duchovní komentář k fascinujícímu příběhu postupného vytváření člověka z organických molekul na pozadí miliardy let trvajícího příběhu. Vysvětlující text, který nepopisuje jak, ale proč, lépe řečeno, k čemu se to stalo. Katolictví poskytuje model duchovního světa, který jsem dokázal přijmout, absorbovat; a náboženskou zkušenost, se kterou vnitřně souzním.

Je pro mne ale přesto občas náročné v kontextu plurality náboženských zkušeností, religiózních systémů a rozličných denominací stále vehementně obhajovat, že jediná, úplná a celá pravda je v církvi svaté katolické.

Je pro mne obtížné integrovat poznatky o psychedelikách, o spirituální zkušenosti, kterou pomáhají zprostředkovat, o jejich jedinečné ikonografii, o širokých branách do hlubinného i osobního nevědomí, které otevírají. Je pro mne náročné integrovat zkušenosti transpersonální psychologie, příběhy lidí, kteří minimálně vnějškově dosáhli velikého vnitřního klidu, prostředky velmi odlišnými od těch katolických, či dokonce katolickým křesťanstvím přímo odsuzovanými.

Na druhé straně, spolu s papežem Benediktem XVI. se zároveň obávám diktatury relativismu. Ono „každý má svojí pravdu, každý něčemu věří, každému pomáhá v životě něco jiného“ je pro mne trošku málo. Věřím, že i duchovní svět je poznatelný, že má svou strukturu, hierarchii, objektivní pravidla, která lze objevit. Je poznatelný jinými prostředky než svět fyzický.

Jako katolík se snažím ctít a respektovat základní pravdy víry, respektovat morálku a požadavky katolické církve. Přesto je to pro mne často náročné, byť v katolictví a v duchovní zkušenosti, kterou nabízí, je mi velmi dobře.

Ale ne, zase píšu o pocitech… Já přitom toužím najít objektivní pravdu.
--
„Viděl jsem ukřižovaného Ježíše a mučeného Petra. Díval jsem se na to, jak první křesťané umírají v aréně, zatímco jiní chvatně procházejí římskými uličkami a šíří Kristovo učení. Stál jsem poblíž, když Konstantin užasle zíral na zjevení kříže na nebi. Viděl jsem padnout Řím a viděl jsem i počátek doby temna, pozoroval jsem, jak v deseti tisících ubohých chatrčí zavěsili dvě zkřížené větvičky jako poslední naději. Viděl jsem, jak venkované kříž zdupali při jakémsi odporném lesním rituálu, zatímco za mořem, v Byzanci, jej uctívali v podobě mozaiky z drahých kamenů ve velkých klenutých katedrálách. Kříž se mi matně třpytil v třesoucí ruce a minulost se pomíchala. Martin Luther King a Billy Graham šli spolu ruku v ruce, za nimi Tomáš Akvinský a armády křižáků. Postavy inkvizitorů mířily kostnatými prsty na šílené čarodějnice a mohutný proud tryskající krve se srážel do velkých chuchvalců ve tvaru kříže. Papež Jan XXIII. provolával slávu hořící a usmívající se Janě z Arku, Savonarola zdravil populistického texaského kazatele vyhrožujícího peklem a sírou, bombardéry letěly ve formaci kříže a svatý František kázal ptákům.

Ze zářivých plošek kříže vytrysklo sto tisíc epizod a já jsem věděl, že sto tisíc dalších čeká, až na ně přijde řada. Ale pak, ani nevím, kdy a jak se to stalo, jsem se do něj ponořil. Moje fyzická, mentální i duchovní podstata byly zcela pohlceny podstatou kříže. Můj život se stal oněmi útržky historie kříže a zbývající sto tisíc příběhů se stalo dílky mého vlastního života. Hanba i vítězství kříže se nekonečně opakovaly v jednotlivých událostech mého vlastního života. Moje hanba i vítězství. Já jsem byl inkvizitor i svatý, nespravedlivě jsem zatracoval i vytříbeně argumentoval. A stejně jako kříž i já jsem zemřel a žil a zemřel a žil a zemřel, abych znovu a znovu ožíval. A možná že opět zemřu. Ale teď už vím, že spasení je trvalé a vina jen pomíjivá.“

GROF, Stanislav. Dobrodružství sebeobjevování. Přeložil Lenka VOLAVKOVÁ. Praha: Portál, 2022. ISBN 978-80-262-1859-3.