Pro muže je nejkrásnějším stvořením ve vesmíru žena, píše katolický kněz (a bloger zde na Aktuálně.cz) Marek Orko Vácha. Ach, jak hluboce s tím souzním. Katolické křesťanství nás učí, že nejkrásnější ženou v celém vesmíru je bohorodička, Panna Maria. Žena, která si po celý život a po celou věčnost uchovává čistotu srdce.

Na katolickém křesťanství speciálně miluji to, jak je hluboce zakořeněné v hmotné realitě a v lidské zkušenosti hmotného těla. Ve východních naukách existuje starodávná představa sedmi čaker, kdy nejnižší čakra odpovídá velmi základním, pudovým potřebám člověka, směrem výše se zaměření jednotlivých čaker více orientuje od tělesnosti spíše na určitý přesah; až nakonec poslední, sedmá čakra, už svou charakteristikou odkazuje spíše někam do vesmíru.

Člověka vnímám jako strunu napnutou a rezonující mezi tíhou hmotné reality a nekonečnou nebeskou lehkostí. Katolické náboženství, ačkoliv je často obviňováno právě z popírání tělesnosti, ve skutečnosti integruje celou zkušenost toho, kdo nebo co je člověk. Katolické bohoslužby jsou, jak píše Marek Vácha, plné symboliky; symboliky vody, ohně, kadidla, barev, květin, hudby. To jsou všechno velmi hmatatelné, velmi konkrétní spojky určené k pochopení metafyzických zkušeností, které křesťanství předkládá.

Ačkoliv je katolictví často odsuzováno z toho, že odsunuje a popírá sexualitu, dle mého ji perfektně integruje. Bez úzkosti z toho, že zde hlásám jakoukoliv herezi, si troufám tvrdit, že i samotné teologické učení o Panně Marii velmi konkrétně hovoří o vznešenosti plodnosti a sexuality.

Velmi fyzické, tělesné dogma katolické církve o panenství Panny Marie lze možná opatrně postavit vedle východních nauk o sexuální sublimaci. Sexuální sublimace, zřeknutí se rozkoše a fyzického uspokojení, je údajně způsobem nabytí duchovního bohatství. O duchovním bohatství Panny nelze pochybovat. (Stejně vznešeným prizmatem lze hledět i na kněžský celibát, leč zde, obávám se, vznešená teorie často naráží na ubohé hranice lidských možností.)

Nevím, které jiné náboženství je tolik tělesné, jako katolické křesťanství. Bůh, svrchovaný pantokrator a stvořitel světa, se rodí z ženy, v aktu andělského zvěstování je počat v děloze fyzické ženy, za velmi dramatických okolností je porozen a za okolností ještě dramatičtějších bolestivě umírá na kříži, kdy z jeho probodeného srdce vytryská krev a voda, opět jako fyzický symbol metafyzických milostí pro lidstvo. Svým vyvoleným dává jíst své tělo a krev. Uzdravuje tělesné neduhy slovem.

Po svém nanebevstoupení k Otci nechává svou matku, jak opět učí katolická církev, fyzicky, nikoliv duchovně, vstoupit na nebesa, aby po celou věčnost zůstávala v nejniternějším spojení s ním. Když se k Marii obracíme, neobracíme se k abstraktní duchovní bytosti, obracíme se k člověku. Pokud byl Ježíš obrazem dokonalého lidství, Panna je jeho ženskou variantou. První jde Bůh, říká svérázný slovenský kněz Marian Kuffa. Hned po Bohu jde žena! Tou ženou je Marie.

Dnes je svátek Panny Marie Andělské, hebrejské ženy, která byla vyvýšena před Božím trůnem. Snad právě proto ji temné síly tolik nenávidí, protože zatímco ďábelské bytosti, jak věříme, svou andělskou přirozenost ztratili, Marie, fyzická žena, židovka, žijící v prvním století našeho letopočtu, byla korunována jako královna andělů.

Panno Maria, ženo oděná Sluncem, královno andělů, buď nám stále nablízku, v turbulentních a nejistých dobách, které se před námi otevírají. Tvá pomocná ruka je jistě účinná. Vždyť taková je nezpochybnitelná a stále živá zkušenost křesťanů již po dva tisíce let.