Duše moderního člověka formovaná zkušeností dvaceti století křesťanství stojí opuštěná tváří v tvář veliké existenciální nejistotě, jakmile dojde na otázky spojené se závěrem života.

„Bůh je mrtvev, sami jsme ho zabili,“ vykřikuje ústy svého proroka romantický německý rozervanec Friedrich Nietzsche. Ať už ale tento Bůh je nebo není, má v lidském mozku své místo, připomíná střízlivě matador české psychiatrie, bavič a především výsostný humanista Radkin Honzák.

Bůh má své místo v našich duších, ale toto místo je vyprázdněné. Radosti života jsou dočasné, smrt je absolutní konstanta, kterou dohlédne každý. Naději na pokračování života věřící člověk neztrácí dokonce ani na smrtelném loži, v hlavách umírajících ateistů se ovšem se sdělením infaustní diagnózy tato naděje roztříští o betonovou stěnu krematoria.

V případě velké části umírajících to tedy jistě nebude naděje na následný život, ať už ve figurálních obrysech nebe (či podstatně hůře pekla) promulgovaných katolickou církví, nebo v grofovsky vágních představách transformace vědomí.

Naděje v závěru života tedy bude spíše záležitostí smyslu a jeho uchování. Smysl je nepostradatelný a výchozí v životě lidském vždy – domnívám se spolu s Viktorem Emanuelem Franklem – a „život beze smyslu nakonec nelze vůbec přijmout“ spolu s Karlem Gustavem Jungem.

Takto spolu se dvěma velikány filosofujících psychologií 20. století tedy umím nalézt určitou hodnotu, která život činí snesitelným i s vidinou nevyhnutelného konce. Touto hodnotou je vize smyslu. „To, co jsem v životě vybudoval, přetrvává. Děti, které jsem zplodil a vychoval, jsou dospělé. Ačkoliv umírám, nepozbývám lásky blízkých a možností svou lásku projevovat.“



O smyslu se krásně hovoří, ovšem je poctivé neopomíjet finální etapu života jako etapu skutečně zatíženou též fyzickým utrpením. Nevím, zda vůbec nějakým způsobem mohou nahlédnout smysl utrpení těla nevěřící. Zatímco katolická církev i v této křehké oblasti poskytuje určité odpovědi, jedná se o tápání, často zatížené sladkou odtržeností od praxe lůžkových oddělení. Definitivní odpověď na smysl utrpení neznáme a na tomto světě znát nebudeme. Ani Jób, v závěru stejnojmenné biblické knihy odměněný za svou věrnost, se od Hospodina nedozvídá, proč musel tolik trpět.

Na druhou stranu, utrpení fyzické opravdu umí moderní medicína zmírňovat měrou vrchovatou. Symptomatická péče o pacienty v terminálních stádiích je stále více předmětem kurikul lékařských fakult. Somatické obtíže lze účinně upozadit.

Učit budoucí lékaře tlumit bolest, dušnost, nespavost a obecně somatický diskomfort v půdorysech biomedicínského modelu asi není nic mimořádně náročného. Podstatně větší výzvou v perzistujícím paradigmatu medicíny je v budoucích lékařích budovat schopnost nahlížet na lidský život jako na podivný existenciální paradox, do něhož jsme byli bez vlastního přičinění vrženi a v němž jsme schopni nějak fungovat tehdy a jen tehdy, dokud dovedeme nalézat smysl toho, co děláme, snad částečně i toho, co se děje nám.

Ačkoliv zastánci eutanazie ochotně argumentují povinností zbavovat utrpení, je to dle mého především utrpení existenciální, které eutanazie účinně odstraní, dlužno dodat, spolu s trpícím. Tělesné nepohodlí umíme účinně odstraňovat. Paliativní péče ovšem s prostředky účinné psychologické podpory může i v závěru života učinit něco mnohem významnějšího, smysl života podržet nebo dokonce objevit.

Jenom za perzistence smyslu může být období životního finále obdobím, které stojí za to žít, bez ohledu na znepokojující vidinu (zmírnitelného) tělesného utrpení. Vzletným jazykem katolické církve snad dokonce může být umírání obdobím požehnaným. Beze smyslu ovšem žádnou etapu lidského života v posledku přijmout nelze.

Autor je student medicíny v pátém ročníku se zájmem o paliativní medicínu, jeho otec je atestovaný internista, onkolog a lékař mobilního hospice. Autor tedy pevně věří, že není od reality zcela odtržen.

"Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky, praví Kristus." (Jan 11,25)

--

NIETZSCHE, Friedrich, BRYNDOVÁ, Alena, ed. Tak pravil Zarathustra. Přeložil Otokar FISCHER. Praha: Dobrovský, 2014. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-097-7.

FRANKL, Viktor Emil. Utrpení z nesmyslnosti života: psychoterapie pro dnešní dobu. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2016. ISBN 9788026210382.

JUNG, Carl Gustav. Odpověď na Jóba. Přeložil Karel PLOCEK. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-550-8.

GROF, Stanislav. Knihy mrtvých: příručky pro žití i umírání. Přeložil Jitka BADOUČKOVÁ. [Praha]: Malvern, 2021. ISBN 978-80-7530-306-6.

GROF, Stanislav. Dobrodružství sebeobjevování. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a aktualiz. Praha: Perla, 2000. ISBN 80-902156-5-3.

https://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=27271

https://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-stepanek.php?itemid=44495