Filmové zjevení: Strom života
Kino se promění v chrám. Těžko si představit, co se děje v hlavě režiséra Terrence Malicka, ale jeho duchovní zkušenost a vyjadřovací prostředky jsou mnohorozměrný dar, o nějž se s námi právě podělil. Naše běžné představy o filmu jsou pošlapány a povýšeny zároveň.
Je to podívaná těžká, krásná a moudrá.
Těžká. Pro nepřipraveného diváka, který si zašel jen na nějaký další americký film s hvězdami Pittem a Pennem, je to jistě šok. Strom života nekontrolujete, on kontroluje vás, vede vás občas někam, kam nechcete, proto film chvílemi nenávidíte, občas někdo ze sálu odejde. Filmem se necháte omývat a promývat; kdo chce nad ním mít kontrolu, má smůlu: buď se poddá, anebo to nevydrží. Vždyť i jedno ze sdělení režiséra je v tom, že pod kontrolou ve skutečnosti nemáme takřka nic, i když si myslíme, že jsme pány stvoření. Kdo ten film shlédl a vydržel, má za sebou duchovní cvičení.
Krásná podívaná, protože práce kamery velebí krásu stvoření – vesmíru, přírody, člověka způsobem, který přesahuje to, nač jsme zvyklí. Jistě i proto získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes.
Moudrá: moudří lidé říkají, že pro člověka a jeho vývoj nejsou ani tak důležité správné odpovědi jako spíše správné otázky. Zatímco jiné filmy do nás hustí odpovědi (často nesprávné: lze snad nezmínit evidentní vztah mezi současným londýnským násilím a násilím filmovým, zavádějícím ideálem bohatství a úspěchu či falešnými televizními idoly – vzory chování?), Strom života podstatné otázky rozhodně nabízí, ale odpověď ponechává na nás.
Strom života pro mě představuje naději: není to s námi tak špatné, když filmová hvězda, kterou míváme spojenu s hollywoodskými večírky (Brad Pitt), si v takovém díle nejen zahraje hlavní roli, ale je i producentem dvou a půl hodiny tohoto filmu sfér. Není to s námi tak špatné, když takové dílo nejen zaboduje na významném festivalu, ale když se dostane do komerční filmové distribuce. Není to s námi vůbec špatné, když naprostá většina diváků, kteří do sálu přišli ze světa, kde výkon a kontrola nad věcmi znamená vše, dokáže tento nekontrolovatelný proud symbolů, nejniternějších otázek a krásy absolvovat.
Je to podívaná těžká, krásná a moudrá.
Těžká. Pro nepřipraveného diváka, který si zašel jen na nějaký další americký film s hvězdami Pittem a Pennem, je to jistě šok. Strom života nekontrolujete, on kontroluje vás, vede vás občas někam, kam nechcete, proto film chvílemi nenávidíte, občas někdo ze sálu odejde. Filmem se necháte omývat a promývat; kdo chce nad ním mít kontrolu, má smůlu: buď se poddá, anebo to nevydrží. Vždyť i jedno ze sdělení režiséra je v tom, že pod kontrolou ve skutečnosti nemáme takřka nic, i když si myslíme, že jsme pány stvoření. Kdo ten film shlédl a vydržel, má za sebou duchovní cvičení.
Krásná podívaná, protože práce kamery velebí krásu stvoření – vesmíru, přírody, člověka způsobem, který přesahuje to, nač jsme zvyklí. Jistě i proto získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes.
Moudrá: moudří lidé říkají, že pro člověka a jeho vývoj nejsou ani tak důležité správné odpovědi jako spíše správné otázky. Zatímco jiné filmy do nás hustí odpovědi (často nesprávné: lze snad nezmínit evidentní vztah mezi současným londýnským násilím a násilím filmovým, zavádějícím ideálem bohatství a úspěchu či falešnými televizními idoly – vzory chování?), Strom života podstatné otázky rozhodně nabízí, ale odpověď ponechává na nás.
Strom života pro mě představuje naději: není to s námi tak špatné, když filmová hvězda, kterou míváme spojenu s hollywoodskými večírky (Brad Pitt), si v takovém díle nejen zahraje hlavní roli, ale je i producentem dvou a půl hodiny tohoto filmu sfér. Není to s námi tak špatné, když takové dílo nejen zaboduje na významném festivalu, ale když se dostane do komerční filmové distribuce. Není to s námi vůbec špatné, když naprostá většina diváků, kteří do sálu přišli ze světa, kde výkon a kontrola nad věcmi znamená vše, dokáže tento nekontrolovatelný proud symbolů, nejniternějších otázek a krásy absolvovat.