Když jsem letos v lednu narychlo balil krabice ve svém štrasburském bytě velvyslance u Rady Evropy, protože jsem se měl za dva dny ujmout ministerského úřadu, přemítal jsem, zda mne zase nečeká riskantní podnik. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že každý post v politice je riskantní (a to z vícera důvodů, nežli jen proto, že jakákoli vláda může „padnout“).

Faktem je, že jsem byl ve věci budoucnosti vlády, do které jsem nastupoval, docela optimistický. Stejně jako ti, kteří mi nabídku pracovat jako ministr a šéf Legislativní rady vlády dali. První den v úřadu jsem na dotazy novinářů co budu dělat, čím začnu, odpovídal: „No, budu pracovat. Za chvíli máme poradu, těším se na svoji první Legislativní radu... Nemám sto dnů hájení, protože jsem nastoupil do rozjetého rychlíku.“ A to jsem nevěděl, jak hlubokou pravdu jsem sděloval i o těch sto dnech...:-)

Tak vidíte. Někdy shora uvedená definice optimismu není úplně mimo mísu.

Ano, jsem na tyto situace trénován i z minulosti. V roce 2004 mi Cyril Svoboda nabídl, abych mu dělal náměstka na ministerstvu zahraničí. No, prima nabídka...ovšem...do úřadu jsem nastupoval v den, kdy padla Grossova vláda. :-)

Je to dobrý začátek kariéry ve státní správě pro člověka, který - plný vlasteneckého elánu, vážně - opouští advokacii, aby přiložil ruku k dílu na poli správy našeho státu? Nevím. V každém případě je to přinejmenším humorné.

„Co budete dělat?“ To je otázka, kterou v těchto dnech často dostávám. Všem - rodině, kámošům, známým i novinářům odpovídám, že budu dál pracovat. To vím jistě. Jeden deník tuto odpověď označil za záhadu. Proč? Nepatří toto slovo do obvyklého výrazového arzenálu ministra, politika?

Kdesi jsem zaslechl, že máme mnoho politiků, ale málo správců věcí veřejných. Tak už podruhé jsem se pokusil zařadit se do té druhé kategorie... Ne, zatím nejsem na hlavu padlý, protože jsem párkrát opustil „teplá“ nebo lépe placená místa v diplomacii či advokacii.

Mě totiž právo baví. A tak se těším na projednávání občanského zákoníku, které čeká naši legislativní radu tento týden. Ono totiž být u zrodu tak důležité normy, která ovlivní život nás všech – a možná i dalších generací – to je šance, kterou některý právník nedostane, kdyby se rozkrájel, a některému se naskytne maximálně jednou za život! Takže díky i za to.

No, a jsem zvědavý, co mi osud v mé profesi připraví příště.