Irové řekli napodruhé své ano Lisabonské smlouvě a celá Evropa se začala dívat na nás, a tak se my podívejme, milí čtenáři, oč tu vlastně jde.

Lisabonská smlouva je významným posunem evropské integrace kupředu. Jejím základním východiskem je, že 27 členů je příliš mnoho na to, aby se dál mohlo účelně fungovat podle pravidel nastavených pro 6 zakládajících států. To se týká především způsobu hlasování: namísto jednomyslnosti se v řadě případů přechází na kvalifikovanou většinu: na domovní schůzi také nepožadujete jednomyslnost k výměně každé prasklé stoupačky, na to je vás v domě příliš mnoho. Problémy dneška jsou namnoze problémy globální (ekonomie, energetika, klima, voda, terorismus, imigrace apod.) a chceme-li je ovlivňovat, musíme mluvit vůči velkým globálním hráčům jedním hlasem.

Přechod od jednomyslnosti ke kvalifikované většině je bezesporu omezením suverenity. K tomu tři poznámky. (1) Na co si tu hrajeme? Naše ekonomika závisí z 38% na vývozech do Německu, naše energetika má pupeční šňůru v Rusku a obranu zajišťujeme díky spojencům v NATO. O jaké naší suverenitě to tedy mluvíme? (2) Rozuměl bych nářkům nad omezením našich možností rozhodovat vše doma, kdyby naše rozhodovací procesy byly ty nejlepší a naše rozhodnutí ta nejmoudřejší. Ale člověk nemusí být politolog aby viděl, že tak tomu není. Politikaření a neúcta k ústavním základům státu z minulých týdnů jsou toho smutným příkladem. Např. o hazardu rozhodujeme sami - a výsledek? Je z nás hráčské doupě Evropy. (3) Výměnou za omezení národní suverenity dostáváme podíl na suverenitě vyššího řádu – suverenitě EU, na jejímž rozhodování se podílíme také. A kdo umí počítat, tak srovnáním našeho počtu obyvatel či naší ekonomiky s jinými členskými státy zjistí, že ten podíl je vyšší, než by nám matematicky měl patřit. Ještě kdyby nám tak naše vlastní politikaření nebránilo tento podíl plně využít.

Námitky se týkají toho, zda je demokratické opakovat referendum, když první výsledek nebyl „ano“. Právně jistě ano, ale o to nejde. K tomu také tři poznámky. (1) Proč se neopakovalo referendum ve Francii a Nizozemí, když tyto státy řekly „ne“ Ústavní smlouvě? Dvourychlostní Evropa byla a je realitou, to nemá smysl zastírat. (2) Pokud mělo být irské „ne“ tak jasné z prvního referenda (a ono nebylo: poprvé účast 52,27% a 53,4% Irů pro „ne“, nyní účast 58% a 67% Irů pro „ano“), nemohla na tom repríza nic změnit. Také hospodářská krize ukázala Irům, že když prší, je lépe být pod společnou pevnou střechou než pod vlastním děravým stanem. (3) Mám pochybnosti o tom, zda lze žádat od lidí, aby v referendu rozhodovali o problémech, v nichž se i odborníci ztrácejí. Je-li něco obtížné vysvětlit, referendum o takové věci se změní v bitvu populistů a odpovědných politiků. To není podceňování lidí, to je konstatování faktů: některé komplikované otázky se mi pro referendum zdají nevhodné, právě k jejich rozhodování si lidi volí své zástupce do parlamentu.

Když jsme u suverenity, nejsem si jist, zda je dokladem naší suverenity čekání na to, jak se rozhodnou napřed Němci, potom Irové a Poláci, potom snad i Britové. Tady stojíme za bukem v naději, že někdo řekne definitivně „ne“. Jakým právem tedy někomu vyčítáme opakování referenda za účelem dosažení „ano“?

Když jsme u demokracie, nejsem si jist, zda je projevem oddanosti demokracie vzdorovat jasnému přání lidu, politických stran i Parlamentu. Respektování postupů podle demokraticky přijaté ústavy (teď mluvím o prezidentově vyčkání na rozhodnutí Ústavního soudu o druhé stížnosti senátorů), byť zjevně zneužitých k obstrukci, ale podle mě v pořádku je.

Na druhou stranu se mi zdá, že kolem „Lisabonu“ je větší humbuk než jaký by si ta smlouva zasluhovala. Celá ta debata dostala silný symbolický význam, jakoby odpůrci Lisabonu byli nutně odpůrci celé EU. I podle stávajícího systému se dá existovat, byť by to skřípalo a dřelo. Že by ale neratifikace této smlouvy byla obrovskou prohrou politickou, o tom není sporu.

A když si to takto postavíme před oči, poslední otázkou nutně je: jsme nejlepšími anebo nejhoršími v EU? Jsme skutečně jediní z celé Evropy, kdo pochopili, oč tu jde? Jsme husity evropské integrace, anebo jejími Švejky?