Může se zopakovat 21. srpen 1968?
Co má společného 20. srpen 1968 a dnešek? Že si nikdo u nás nedokázal představit, co přinese budoucnost. Nevěřím, že by se historie doslovně opakovala, ale svět se mění a odkaz sovětské okupace k nám promlouvá i dnes.
Pro mladou generaci je "bratrská pomoc", kterou Sovětský svaz poskytl před 45 lety našemu státu, pocitově stejně vzdálená jako Druhá scětová válka nebo vynález telefonu. Žije sice dost pamětníků, bylo o tom natočeno dost filmů, ty ale mladým lidem splývají s Hvězdnými válkami a Terminátorem. Nedávno mi toto splývání potvrdila jedna studentka, když při zkoušce na vysoké škole řekla, že bývalý prezident Klaus "se obával nároků sovětských Němců" (a na můj nevěřícný dotaz mi to zopakovala).
Jistě, dnes jaksi samozřejmě patříme do západní Evropy, jsme členy NATO a EU, a tak příjezd ruských tanků se zdá nepravděpodobný (i když příklad Gruzie ze srpna (!) 2008 ani toto nevylučuje). I když se svět změnil a zglobalizoval, jedno se nezměnilo: stále se bojuje o sféry vlivu. Jen nástroje tohoto boje jsou většinou rafinovanější - ekonomika, energetická závislost, kybernetika apod.
Mnozí si řeknou: slyší trávu růst. Kéž by. Totéž by si totiž říkali ještě 20. srpna 1968. Tím spíše stojí za přemýšlení, čeho že nás před 45 lety ty sovětské tanky zbavily. I po 21. srpnu 1968 měli lidé co jíst, svítily žárovky, buřty voněly a jezdily tramvaje. Po 21. srpnu 1968 jsme sice nesměli říkat, co si myslíme, nesměli jsme cestovat, mnozí nesměli studovata cenzurovali nám poštu - ale vadilo by nám i dnes o to přijít? Pohled na opravdovou politickou angažovanost značné národa (nejen nadávání po hospodách) nám mnoho optimismu v této věci nenabízí.
Ruské tanky patrně nepřijedou - ostatně tehdy nebylo v našich silách se jim ubránit a nebylo by v našich silách se jim ubránit ani dnes. Ale chováme se vůči našim dnešním spojencům v NATO a EU tak, aby jim stálo za to se nás zastat? Ani na tuto otázku neumím odpovědět jednoznačně pozitivně.
Rozdíl oproti 21. srpnu 1968 tady ale jeden podstatný je: dnes máme možnost o sobě rozhodovat sami a odpovědi na výše uvedené otázky máme ve vlastních rukách - a to není málo. A blížící se parlamentní volby budou velkou příležitostí ukázat, zda nám náš vlastní osud je či není lhostejný: bude to zejména údaj o účasti voličů na volbách, který ukáže, jak na tom doopravdy jsme.
Pro mladou generaci je "bratrská pomoc", kterou Sovětský svaz poskytl před 45 lety našemu státu, pocitově stejně vzdálená jako Druhá scětová válka nebo vynález telefonu. Žije sice dost pamětníků, bylo o tom natočeno dost filmů, ty ale mladým lidem splývají s Hvězdnými válkami a Terminátorem. Nedávno mi toto splývání potvrdila jedna studentka, když při zkoušce na vysoké škole řekla, že bývalý prezident Klaus "se obával nároků sovětských Němců" (a na můj nevěřícný dotaz mi to zopakovala).
Jistě, dnes jaksi samozřejmě patříme do západní Evropy, jsme členy NATO a EU, a tak příjezd ruských tanků se zdá nepravděpodobný (i když příklad Gruzie ze srpna (!) 2008 ani toto nevylučuje). I když se svět změnil a zglobalizoval, jedno se nezměnilo: stále se bojuje o sféry vlivu. Jen nástroje tohoto boje jsou většinou rafinovanější - ekonomika, energetická závislost, kybernetika apod.
Mnozí si řeknou: slyší trávu růst. Kéž by. Totéž by si totiž říkali ještě 20. srpna 1968. Tím spíše stojí za přemýšlení, čeho že nás před 45 lety ty sovětské tanky zbavily. I po 21. srpnu 1968 měli lidé co jíst, svítily žárovky, buřty voněly a jezdily tramvaje. Po 21. srpnu 1968 jsme sice nesměli říkat, co si myslíme, nesměli jsme cestovat, mnozí nesměli studovata cenzurovali nám poštu - ale vadilo by nám i dnes o to přijít? Pohled na opravdovou politickou angažovanost značné národa (nejen nadávání po hospodách) nám mnoho optimismu v této věci nenabízí.
Ruské tanky patrně nepřijedou - ostatně tehdy nebylo v našich silách se jim ubránit a nebylo by v našich silách se jim ubránit ani dnes. Ale chováme se vůči našim dnešním spojencům v NATO a EU tak, aby jim stálo za to se nás zastat? Ani na tuto otázku neumím odpovědět jednoznačně pozitivně.
Rozdíl oproti 21. srpnu 1968 tady ale jeden podstatný je: dnes máme možnost o sobě rozhodovat sami a odpovědi na výše uvedené otázky máme ve vlastních rukách - a to není málo. A blížící se parlamentní volby budou velkou příležitostí ukázat, zda nám náš vlastní osud je či není lhostejný: bude to zejména údaj o účasti voličů na volbách, který ukáže, jak na tom doopravdy jsme.