Že jsou koncerty vážné hudby nuda a že tomu nerozumíte? Patricia Petitbon předvedla 8.10.2013 v pražském Rudolfinu show, za kterou by se nemusel stydět ani prvotřídní komik, ani rocková hvězda. Ano, francouzská virtuózka dokonce v jednu chvíli ležela na podiu.

Původně jsem chtěl začít rčením nomen omen (jméno je příznačné): Petitbon by se dalo přeložit jako dobrůtka. Sedí to k té křehké a sladké osůbce, dokud se ovšem nedá do zpěvu a pohybu. Potom to není dobrůtka, ale orgastická směs vrcholného pěveckého umění, herectví komického i tragického, pohybového nadání i režijních gagů, to vše s naprostou lehkostí, přirozeností a samozřejmostí.

Konzervativním posluchačům mohla vadit skladba programu - byl to určitý crossover: středověké lidové písně střídaly raně barokní árie. Ale právě toto prolínání epoch umožnilo umělkyni nejen střídat nálady, ale prokázat nevídanou plejádu výrazů a barev zpěvu. I její příchody a odchody z pódia byly zcela proti zvyklostem obvyklého koncertního provozu a říkaly jediné: tady nejde o mě.

Popisovat výkon Patricie Petitbon je stejně hloupé jako vysvětlovat vtipy - to se musí vidět. Videa se nedají srovnat se živým zážitkem, ale malou ochutnávku je třeba si dopřát (zde a zde). Dlouhotrvající potlesk ve stoje a tři přídavky (mj. Händelovo Lascia ch'io pianga - Dovolte mi plakat by stálo za samostatný blog) mluvily za vše.